Přátelé, jak jsem posledně avizoval, prezentoval jsem v Senátu ČR téma „Etika ve sportu“. Na akci pod názvem „Slušný člověk - slušnější svět!“ jsem vyprávěl přítomným o Federerovi, Mourinhovi, Vrbovi, o volejbale či o etickém kodexu trenéra. Vnímali mě zřejmě trochu jako mimozemšťana. No nic, pozvali, asi věděli, co dělají, a já zde přidávám svůj dojem.
Napadly mě dvě věci, o nichž bych se rád rozepsal, ale nejprve mi dovolte, abych trochu provokativní předmluvu uvedl na pravou míru. „Obecná porada“ byla společnou akcí Senátu Parlamentu České republiky a Nadace Pangea.
Mezi přednášejícími byli třeba ministr školství prof. Stanislav Štech , prof. Martin Potůček, analytik veřejné politiky, a jiné významné osobnosti. Tomu odpovídala tematika i složení posluchačů - od starších a zasvěcených rutinérů až po mladé lidi, zřejmě studenty ekonomických a sociologických oborů.
Akce tedy byla zaměřena více politicko-ekonomicky. Měl jsem připraven obsah podobný tomu, který prezentuji v této rubrice. Nechtělo se mi přepínat do zcela intelektuálního módu, a tak jsem zvolil styl i jazyk typický pro sportovní prostředí, a nevím, zda jsem vstoupil do správných dveří… Tolik na vysvětlenou.
Profesní etika
Hned první otázka, kterou jsem dostal, byla: „Domníváte se, že sport vede ještě ke slušnosti, a pokud ne, k čemu je?“ Nechci říct, že by mě urazila, ale okamžitě jsem si uvědomil, jak je na sport ve společnosti nahlíženo. Možná je to vlivem posledních nepříjemných kauz kolem obvinění čelních představitelů sportu, a dost možná, že se do tohoto názoru na sport promítají některé neřesti vrcholového sportu, jako třeba úplatkářské aféry ve fotbale či doping. Nevím, každopádně jsem trpělivě vysvětlil, že sportovní prostředí zdravé je, naopak stále jedno z nejpřirozenějších, a že sportovci jsou zdraví a realističtí lidé.
Další otázka už ale svoje opodstatnění měla. Jeden z přítomných se zeptal: „Díky svému dítěti mám zkušenost s přístupem trenérů v zahraničí a v Česku, z trenérského stylu u nás jsem trochu rozčarován.“
Tím ťal do živého. Protože pokud něco dlouhodobě v naší branži kritizuji, pak nerespektování odborného vývoje a stavu vědomostí s tím souvisejících. Psal jsem zde v minulém čísle, že existuje Etický kodex sportovního trenéra. Je v něm jedna důležitá pasáž o respektu k trenérskému povolání a k odbornosti. Trenér se symbolicky zavazuje udržovat a zvyšovat prestiž svého povolání, udržet, resp. zvyšovat vlastní odbornou úroveň, spolupracovat na vzdělávání, své znalosti a dovednosti dávat ve prospěch celé trenérské obce a vykonávat každodenní činnost na nejvyšší možné odborné úrovni.
A tady jsem ve své odpovědi v Senátu přiznal, že úplně čisté svědomí za trenérskou obec mít nemohu. Naše trenérská elita ani naše trenérské know-how zatím bohužel nejsou srovnatelné se zahraničím. Všimněme si jenom, jak minimální počet českých trenérů působí v zahraničí ve srovnání s počtem hráčů. O český trenérský mozek v zahraničí bohužel není zájem. A to je pro mě trochu smutné konstatování a musel jsem dát tazateli za pravdu.
Od slov k činům
Druhou věcí, která mě v debatě napadla, byla úvaha nad tím, jaký účinek takové rozpravy mohou mít. Nesmírně si vážím lidí, kteří taková setkání organizují, pokládám je za velmi cenné a potřebné. Jako problém ovšem vidím, že se to děje v uzavřeném okruhu lidí a efekt řečeného na společnost je zatím mizivý. Jako kdyby si skupina intelektuálů hladila vzájemně svou jemnou duši a morálku, ale tam venku, myšleno ve společnosti, to většina cítí jinak. Stačí se podívat na výsledky některých agresivních militantních politických stran ve volbách.
V podtitulu pozvánky na toto setkání stálo: „Inspirovat dlouhodobou diskusi na téma upadající slušnosti a mravnosti v soudobé společ nosti.“ To se díky energii pořadatelů a kvalitě přednášejících povedlo, ale přenos do společnosti je pro mě přinejmenším sporný. Ve skutečnosti slušnost a mravnost dál upadá.
Věřím činům, ne dobře míněným myšlenkám a projektům. A už jsem se naučil, že na prosazování ideálů je potřeba mít větší munici. Během diskuse jsem si uvědomoval, jak daleko je od slov k realizaci. Sám zatím nejsem zcela spokojen, že dopad toho, co děláme v ČOV pro trenéry v Česku, je stále ještě malý. A to i přes desítky aktivit, které pro trenéry připravujeme. Ale přinejmenším se snažíme s kolegy z dalších svazů i díky přízni deníku Sport pravidelně ovlivňovat mínění 60 tisíců čtenářů a ještě většího počtu lidí na internetu.
A i to je ještě málo, protože platí: úroveň každého jednoho trenéra či sympatizanta sportu rozhoduje o úrovni sportovní komunity jako celku. Potřebujeme jich osvětou zasáhnout co nejvíce. To si žádá hlasitější komunikační kanály a nerad to říkám, ale také větší páky.
Související články
