Už jsem si myslel, že moje výzvy na souboj vyhlášené „motivačním dobromilům“ zůstanou osamoceny, ale na stránkách MF DNES se objevil hlas ze zámoří, který podporuje mou tezi o nesmyslnosti bezbolestného dětství. Jde o rozhovor s hokejovým koučem Tomášem Pacinou, v němž se dost ostře vyhraňuje proti opatření hrát u malých dětí bez výsledků.
Vzhledem k tomu, že jsem jako kluk v televizi rozeznal každého hráče československého hokejového nároďáku podle pohybu a nepotřeboval jsem vidět na číslo, čili o hokej jsem se do určité doby zajímal dost, je možná ostuda, že jsem o Tomáši Pacinovi nikdy neslyšel.
Přitom, jak jsem se dozvěděl, poté co v patnácti s matkou emigroval do Německa a začal s trénováním, se později přesunul do zámoří a jako trenér hokejových dovedností (skills coach) to dotáhl až do NHL. K jeho klientům údajně patřili Sidney Crosby , Jarome Iginla, Patrick Kane či John Tavares. A tak se omlouvám za svou nevědomost a rád bych se vrátil ke zmíněnému rozhovoru.
Tomáš Pacina v něm říká: „Trenéři a rodiče mají povinnost děti na neúspěch připravit, ne je před ním chránit. Děti musí vědět, že musí každý den pracovat, aby se zlepšily. Když jim řekneme, že výsledky nebudeme počítat, že všichni jsou vítězové, tak to není realita života. To je nová vlna, se kterou hluboce nesouhlasím.“
JÁ TAKY NE! Vytrvale a dost hlasitě.
Kdo se snaží vyzmizíkovat všechny stresující vjemy ze života dítěte, je stejně nebezpečný jako ten, který stresuje dítě neúměrným tlakem. Předčasný tlak na výsledky přeci nemůžeme nahradit nesmyslným požadavkem, že výsledky nemají hodnotu pro vývoj dítěte nebo že smutek, stres, strach do života nepatří. Děti prohru potřebují stejně jako výhru, třeba ji i opláčou, ale za hodinu jsou v pohodě. Prostě ve špatném počasí musí taky umět žít, stejně jako když svítí slunce.
Jako by se znovu potírala touha být lepší než ostatní a uměle se tiší bolest poražených. S tím nesouhlasím! Co potom v dospělosti? Kdo člověka ochrání proti negativním vjemům a tlaku konkurence, než on sám? Nevím, jestli jsem výjimkou, ale já dostávám v duševní rovině přes držku dennodenně od malých výchovných záhlavců až po sem tam pořádný výprask.
Ovšem pozor! I hojnou porci sladkých, slastných a vítězných pocitů. A naučil jsem se s touto polaritou žít. Od odolávání v situacích, kdy je člověk na kolenou, až k pýše, ale i pokoře a vychutnávání vítězného pocitu. A kde takovou odolnost i smysl pro míru má člověk asi tak nakoupit? Vím, kde jsem k ní přišel já. Mimo jiné především ve sportu, jenž je pro to přeci ideálním a zdravým nástrojem.
Z toho důvodu pokládám povzbudivé lži pozitivních ostřelovačů za doslova nebezpečné, protože vytváří v dětech falešné sebevědomí. A ze stejného důvodu mi chutnají slova pana Paciny jí Paledcích o důsledcích vymýtání diskomfortu: „Děti nejsou tu: schopné si uvědomit, že nejdřív je práce, až pak se dostaví výsledky. Ony si myslí, že mají na výsledky nárok hned. Jsou vedeny k tomu, aby neměly žádnou zodpovědnost.“ dpovědnost.“ Opět lajkuji!
Jsme přece permanentně v soutěži. Proboha, vždyť jsme to snad chtěli. Bolševik nám přece stříhal křídla, a to jsme nenáviděli. Konkurence i hierarchie jsou zdravé, pokud si dokážete ukousnout přiměřený díl. K tomu nás učí mimo jiné sportovní konfrontace. Slastné výhry i bolestné prohry. Euforie i smutek. Doporučuji nebát se sem tam děti nechat v emočním diskomfortu. Bez přílišného rozumování a dovysvětlování.
Přílišná frustrace bere dětem chuť, to chuť ví každý. Ale to neznamená, že nebudeme pomáhat dětem zvyšovat práh odolnosti vůči stresu a negativním vjemům. Vždyť je to proboha princip sportu! spor A tuhle zkušenost chtějí nějací hyperkorektní chytráci dětem vzít?
Doporučuji postavit se jim na odpor a vám, pane Pacino, děkuji za podporu ze zámoří (byť nevědomou), poněvadž naše prostředí vnímá hlas z Kanady přeci jenom s větším respektem.
Související články
