Vysoká hra Zdeňka Haníka: Holky jsou lepší. Opravdu?
Tak jsem byl zase chvilku trenér. Je to očistný pocit, zvláště v době, kdy začnete převážně nosit kravatu. K tomu veřejně hlásáte vlastní názory, a tak je výživné čas od času se vracet na plac. A přestože jsem vždy byl trenérem mužských týmů, na kempu volejbalové akademie učím především holky. A to je věru specifické odvětví.
Hned na začátek se přiznám, že jak správně trénovat holky vlastně stále objevuji. Přesněji řečeno, netroufl bych si na to. Je to prostě jiná disciplína – taková nepřetržitá psychologie na hřišti. Učit holky, což neznamená trénovat, snad umím. Resp. vím, jak s nimi pracovat na mládežnickém kempu, protože to je radost. Za to klukům bych v tréninku někdy nakopal do zadku. Jejich nedůslednost v detailech dovedností mi upřímně řečeno tentokrát, vlastně jako vždy, lezla na nervy.
Na konci července a týden před Vánoci mívám pravidelně tradiční volejbalový kemp mládeže, a to už bezmála pětadvacet let. Je to komerční záležitost, rodiče dětí za kemp platí, a tak mě těší, že ke mně a k mým spolupracovníkům mají již čtvrt století důvěru a posílají nám své ratolesti. Moje první i poslední věta na kempu je: nezapomeňte poděkovat svým rodičům a trenérům.
Ale k věci. Slýchával jsem od trenérů, kteří vedli kluky i holky, větu: „S klukama je to od pondělí do pátku očistec a o víkendu radost - a s holkama od pondělí do pátku radost a o víkendu očistec.“
Rozuměj: od pondělí do pátku = trénink, o víkendu = zápasy či turnaje.
Vždycky jsem byl trenérem mužů a kluků a strašně mě to bavilo, ale na kempu jsou lepší holky. Prostě lépe trénují. Je to skutečně tak? Pouze částečně! Na kemp, alespoň na ten náš, se nejezdí soutěžit, ale učit se, a to dost tvrdě. To naši klienti za ta léta už dobře vědí. Nejezdí se tam za zábavou a rozptýlením, ale za drilem, přestože hrajeme odpolední turnaje. Dopoledne je to vždy víc o drilování dovedností, a to je prostě s děvčaty radostná práce. Kluci se holt probouzejí až při odpolední hře. A přece jsem se dopoledne vztekal a říkal si, že kdybych měl tyto kluky jako oddílový trenér, zaklekl bych na ně brutálně.
Víte, „učit řemeslo“ (herní dovednosti) znamená orientovat se spíš na budoucno, ale „učit hrát“ je především „tady a teď“. To první je spíš o drilu, o důslednosti, byť dnes už i o adaptaci na časový diskomfort. To druhé je o rozhodování, o jemné kalibraci způsobů řešení a rozvoji různých typů kreativity. Taky o experimentování či o souhře – tedy o slaďování způsobů vnímání, myšlení nebo cítění mezi hráči.
A přesto jsem si na mládežnickém kempu v Luhačovicích znovu uvědomil, že na kluky musíme zvýšit nároky i v tom prvním. Ostatně, nic nového pod sluncem, když konstatuji, že za většinou úspěchů českého sportu stojí ženy. To já moc dobře vím, i když mi to bylo předhazováno jako protiargument v loňské ženské kauze. Ale s menšími úspěchy mužské kategorie nemají ženy nic společného – to je prostě o nedostatcích v práci s muži.
Úplně nejmarkantnější je to v tenisu: česká škola má nesporně světovou úroveň. Nicméně jsou to v drtivé převaze ženy. Na svém kempu jsem si znovu bolestně uvědomil proč. Odpověď znám: zatím jsme nedokázali, aby se náročnost stala klukům potřebou. Aby se ono práskání bičem kolem nich stalo práskáním zevnitř. To není jenom o tréninkovém nasazení, ale především o nastavení vnitřního kompasu, o hierarchii potřeb, o postojích.
Ve volejbalu jsem si tím jist, i když zažíváme aktuálně krizi žen a rozkvět mužů, u tenisu a jinde to nejsem schopen posoudit. Ale nevěřím, že by čeští tenisoví trenéři uměli naučit jen holky a ne kluky. Prostě od pondělí do pátku musíme s kluky pracovat jinak. O víkendu už to půjde samo, jak tvrdí znalci prostředí. Znovu jsem si to uvědomil nejen z perspektivy trenérské klubovny a autora článků v tomto magazínu, ale přímo na place.
