TOP 10 výzev Alonsa v Realu: psychoterapie kabiny, kráter v záloze. Čas obětovat útočníka?

Real má v obranné fázi jednu jistotu: že žádnou nemá. Když vás během sezony čtyřikrát rozstřílí Barcelona, Arsenal přidá trojku a PSG vás vyprovodí čtyřmi fackami, máte problém, který nezakryje ani ten nejdražší perský koberec Florentina Péreze. Xabi přichází s konceptem v hlavě a metronomem v kapse. V Leverkusenu vystavěl neprostupný val, co nejen bránil, ale rovnou zakládal útoky. V Madridu však místo hradeb našel cedník. Asencio, který měl být další verzí Ramose, připomíná spíš ztělesnění chaosu: penalty, vyloučení, minely. Levý bek? Fran García vynikne proti Cádizům, ale v souboji s Hakimim vypadá jako sjezdař, kterému to ustřelilo do lesa. A Ferland Mendy? Jeho hlavní pozicí je marodka. Na pravé straně se slibně rýsuje Trent Alexander-Arnold, ale ani ten, jak víme z Anfieldu, zeď nepostaví. A tak Xabiho první mise zní: přestat látat, začít budovat pevnost. Poctivě, kámen po kameni. Real, který brání jako parta turistů s foťáky, v Evropě nic nevyhraje.

Mbappé v Madridu znamená dvě věci: góly a titulky. Jenže Real nechce pózovat na titulce, pokud nemá trofeje. A tady začínají trable. Kylian ohromil 44 góly a zažil nejúžasnější debut v historii, předčil i Cristiana Ronalda. Jenže v zápasech, kde soupeř umí zatlačit, se mění v diváka s VIP lístkem. Proti PSG měl za 90 minut 25 doteků, jednu střelu a nulový presink. V tu chvíli to vypadalo, že si Bellingham s Valverdem vyřvou plíce, aby ostatní konečně přiměli fachčit. Xabi nepotřebuje solitéra, který stojí, když všichni běží. Jenže Mbappé často nechává dřít ostatní, zatímco on sám šetří síly k dalšímu výpadu. Vedle Dembélého, který svůj gól vybojoval agresivním napadáním, to bilo do očí. Alonsa čeká jeden z nejtěžších úkolů: přesvědčit svou megastar, kolem níž se má točit celý projekt, že maká každý. Presink není volitelná výbava.

Před rokem sháněl číslo na skláře, aby mu doma zvětšil vitrínu na Zlatý míč. Trapas. Dnes má výraz chlapa, který setřel zaručeně výherní los, a zjistil, že je to jen potištěný kus papíru. Jeho forma se vypařila. Záhada? Vlastně ne. Dá se v tom vystopovat logická linie. Vini se motal mezi křídly, chvíli vlevo, chvíli vpravo, nakonec všude a zároveň nikde. Loni měl za sebou životní sezonu, teď se drápe z bažiny, kde mu ztěžkly nohy a pohasl úsměv. A když proti PSG seděl na lavičce se zamračeným šklebem, bylo jasné, že v Realu doutná malér. Alonso rozplétá rébus: postavit Viniho s Mbappém znovu vedle sebe a riskovat, že si polezou do stejného revíru, nebo jednoho z nich obětovat? Jenže vyškrtnout Brazilce? To znamená vyřadit radost.

Ancelotti měl pro mladé sice slabost ve slovech, ale nejradši je držel v ohrádce na lavičce, odkud se moc nehýbali. Alonso na to jde jinak. Už na klubovém MS vytáhl do základu Ardu Gülera, který pod jeho vedením působí spíš jako mladý maestro než zmatený bažant, co neví, kam běžet. Turecký drahokam teď operuje ve středu hřiště, rozdává bystré přihrávky a pálí góly. Stejně tak Gonzalo García dostal šanci vedle Mbappého, zatímco Dean Huijsen sice párkrát znervózněl, ale dal najevo, že v něm možná bublá skutečný vulkán. Jenže tady je háček: Madrid není Leverkusen. Tady se prohry neodpouštějí a nálepka „talent“ vás nezachrání před tribunou, která spustí pískot po třetím zkaženém doteku. Alonso kráčí po laně mezi stavbou budoucnosti a nutností přežít přítomnost.

Real připomínal jazzový jam: špičkoví hudebníci, ale každý si hrál po svém, bez společných not. Ancelotti pokyvoval hlavou a v předminulé sezoně to stačilo na trofeje. Jenže rok nato se ta melodie rozpadala víc, než bylo zdrávo. Xabi chce filharmonii. Ne bludiště improvizací, nýbrž síť ladných křižovatek, kde má každý tón své místo, směr i tempo. Už na MS klubů zkoušel nová rozestavení. Bílý balet ale mívá s reformátory krátkou trpělivost. Benítez, Lopetegui, Pellegrini, všichni narazili, když chtěli Madrid učit přísněji strukturovaný fotbal. Xabi nevnímá taktiku jako kazajku. V jeho očích je to GPS: neomezuje, ale naviguje. Rozbalí hráči znovu vlastní sólo, až se ztratí rytmus? Nebo poslechnou kapelníka?

Real má šatnu přeplněnou egem, účesy za cenu Mercedesu a sebeprezentací na Instagramu. Kdo ji nezvládne, zmizí dřív, než stihne nahrát vánoční selfie v klubovém dresu. Alonso zatím působí klidně, s přirozenou autoritou a kousavým humorem, který mu sbírá plusové body. Jenže co zabírá na tiskovce, nemusí fungovat, až se vítězná šňůra překlopí ve tři porážky. V Madridu se nečeká. Dlouhodobé projekty? Jen teorie, námět k rozpravám, ale v praxi bez váhy. Tady se neplánuje. Na Bernabéu se vyhrává. Okamžitě. Modrič a Lucas Vázquez se rozloučili, průvan z pootevřených dveří už cítí i Rodrygo. Mladí se derou nahoru, role se přeskupují. Každý si musí zvyknout, že se běhá i bez míče a obětavost pro tým se nebere jako urážka na cti. Xabi není jen koučem, ale moderátorem ega. Úkol? Psychoterapie kabiny, kde chce být každý hlavní hvězdou.

Na papíře vypadá trojzubec Vinícius–Mbappé–Gonzalo sexy. Jenže… Proti PSG nasadil Alonso tři útočníky a dostal lekci. Real potřebuje v záloze někoho, kdo zklidní tep, přidrží míč a nechá tým vydechnout. Bez Kroose to uprostřed vázlo a teď je pryč i Modrič. Hra se láme na útok a obranu, mezi nimi zůstává kráter. Možná přijde chvíle, kdy Xabi nechá jedno velké jméno na lavičce, aby mohl partituru vyztužit dalším štítem. V Madridu se taková rozhodnutí neodpouštějí snadno. Ale chce-li složit symfonii, musí nejdřív naladit nástroje. A některé možná umlčet.

Zatímco se Real potácel v menších i větších krizích, Barcelona rostla jako pampeliška v jarním parku. Ovládla obě ligová Clásika, finále Copa del Rey i Superpoháru. Čtyři zápasy, čtyři výhry, skóre 16:7. A zatímco Flickův tým protančil do semifinále Ligy mistrů, Real skončil s ostudou už ve čtvrtfinále (debaklem 1:5 od Arsenalu). Barca sází na mladou krev: Pedri, Gavi, Yamal, Cubarsí, Casado, vlastní odchovanci, kteří nejen běhají, ale střelhbitě myslí. Aby neztratil Bílý balet tvář, musí odpovědět. Návrat Xabiho je vzkazem, že nebudou jen vstřebávat rány, ale začnou je vracet. Král Španělska nesmí být statistou ve filmu o barcelonské renesanci. Jde o hrdost, prestiž a hegemonii. Na Bernabéu houká alarm: vezměme si zpět, co patří Madridu!

PSG v Americe vymazalo Real z mapy, Bayern čeká s pohledem sériového vraha a Liverpool s Chelsea umějí soupeřům vypnout sebedůvěru jako pojistky v rozvodné skříni. A jistě, Manchester City… Nasadí kyslíkovou masku a znovu se vynoří ze zatopené jeskyně. Časy, kdy si Real mohl dovolit lehkovážnější sezonu v Lize mistrů, jsou pryč. La Liga je fajn, ale skutečné měřítko síly leží v Evropě. A varovné signály nelze přehlédnout: Madrid začíná být pozadu. Xabi ladí galaktické persony tak, aby obstály i ve chvíli, kdy proti nim túruje motor flotila složená z deseti presinkových robotů.

V Realu platí nepsané pravidlo: buduj projekt, ale vyhrávej hned. Ancelotti dobyl všechno, ale o rok později, bez trofejí, stejně šel. Benítez, Lopetegui, Pellegrini… dokonce i Mourinho by o tom mohli napsat paměti. Xabi mluví rozumně, vyváženě, ale dobře ví, kam vstoupil. Klub je otřesený, za sebou má sezonu s téměř dvaceti porážkami. Pro Los Blancos je to, jako byste hosty stejkárny přivítali talířem müsli a kopřivovým čajem. „Přišli jsme na flákotu s dvanáctkou, a vy nám servírujete otruby!“ Po mistrovství světa klubů Alonso řekl: „Máme před sebou spoustu práce, velký prostor ke zlepšení. Musíme být sebekritičtí.“ Mluvil klidně. Bez výmluv, bez alibi. Krach s PSG pálí, ale on v něm slyší echo růstu. „Bude to náš výchozí bod. Dneškem končí stará éra. Srpen bude start!“