Sport mě živí již od roku 1990. Jako středoškolský kantor jsem bral v roce 1989 na gymplu v Brně na „Jarošce“ cca 3000 Kč a v následujícím roce ve Vídni jako volejbalový profesionál dvacetinásobek. Byl jsem hráč základní šestky československého nároďáku, čili řekněme špička ve svém sportu, ale cítil jsem jistou nepatřičnost, že jako vysokoškolsky vzdělaný člověk si vydělám v Česku zlomek toho, co za kopcem jako volejbalový plácal. To souvisí s dnešním tématem.
Každá nemoc je zpráva, že něco je blbě. Ještě úplně nevíme, co je zprávou koronaviru, ale možná začínáme tušit, a platí to i o sportu. Česká společnost od zmíněného roku 1990 postupně bohatla. Už zaplaťpánbůh neplatí „já jsem dělník, kdo je víc“ a hlava už se platí lépe než dřív, kantoři zatím stále málo, nicméně lepší se to.
A teď sport.
Peníze, které jsem dostával tehdy ve Vídni, vydělávají dnes hráči běžně v české extralize, mnozí daleko víc a v cizině x-násobek. Ve fotbale, a to i v Česku dokonce, mnohonásobně víc. Nutno ještě zmínit, že trochu jiná situace je v některých individuálních sportech, kde se peníze tak snadno nevydělávají.
No jo, ale přišel koronáč! Zastavily se soutěže, zrušila se olympiáda, hráčům se snížily finance, někde dokonce kluby zastavily platy. Podle mě letos těžko proběhne nějaká mezinárodní soutěž.
A jaká je to zpráva pro sport? Například předminulý týden jsme coby Správní rada volejbalového svazu hlasovali o tom, zda mají družstva extraligy z ekonomických důvodů dostat pardon v otázce sestupu v příští sezoně. Jinými slovy: nikdo nebude sestupovat a ohrožené kluby odehrají soutěž třeba s dorostenci.
Plně je chápu, jsou v nesmírně těžké situaci - komerční peníze se budou tenčit, a státní? Kdo ví? Ale nechci to zde pitvat, ani nemám právo cokoli zveřejňovat. Snažím se jen navodit situaci, že ve sportu přicházejí věci, které jsme nikdy předtím nezažili.
A teď, o co mi jde? Kladu si otázku, co přinese pandemie do financování vrcholového sportu, který byl v předkoronovém období brutálním byznysem.
Víte, jak jsem výše předznamenal, sport mě sice živí, ovšem ať se na mě nikdo nezlobí, proč by měl jakýkoli sportovec vydělávat milion korun denně, to mi hlava nebere. Lépe řečeno, připadá mi to mimo harmonii.
Sportovec musí myslet na zadní kolečka, sám nejsem jiný, a vytvořit si sportem finanční polštář pro „druhý“ život. Ale druhý život se přece musí prožívat, nejen užívat. Úspory nemají sloužit k zahálce! Sportovec musí po skončení hráčské kariéry najít nové téma pro svou existenci.
Pokud chce žít pouze z vydělaných peněz, buď o ně přijde, nebo ho čeká značně ochuzený život. A i kdyby, nemusí k tomu mít na kontě miliardu. Člověk přece potřebuje peníze na bydlení, základní provoz, na dovolenou a hobby. K tomu nějaké úspory jako jistotu. Když toto všechno má, k tomu práci a smysl života, pak má svobodu.
O to snad jde, ne? Nepotřebuje nesmyslné miliony, s nimiž nakonec neví, co počít. A tak jsou tu čtyři výzvy pana Korona. První tři platí obecně i pro mimosportovní život, a sice:
-
Principem života není jen soutěžení, ale taky spolupráce.
-
Člověk ovládl všechny síly světa, ale zapomněl ovládat sebe samého.
-
Lidé nejsou ochotni snášet strast jako rovnováhu ke slasti.
-
Tahle výzva je pro sport. Ten generuje v Česku i celosvětově obrovské peníze, to je pro společnost dobře! Ovšem aby z toho neprofitoval celek, ale pouze hráči v takových rozměrech, že například cena Messiho, jinak velikánského mistra, byla stejná jako rozpočet celého českého sportu, tedy 6 miliard, přičemž se bude řešit ekonomická krize na celém světě, to mi přijde dost nevyvážené. Pokud do této nesmyslné honby v profesionálním sportu přinese agresivní vir větší rovnováhu, pak se ukazuje další pozitivní důsledek jeho řádění.
Související články
