Vysoká hra Zdeňka Haníka: Hrajeme jinou hru
Začátek roku 2021 je znovu v režii našich ženských hvězd z individuálních sportů. Ledecká, Sáblíková či Samková znovu diktují světu. O to naléhavější je moje dnešní téma. Dovolte mi tedy, abych se vrátil o měsíc zpět, na mistrovství světa juniorů v hokeji.
Na hokejové scéně je dozvuky slyšet dodnes a přes média se střílí ostrými. Po čtvrtfinálovém zápase Česka proti Kanadě jsem dostal SMS od jednoho trenérského kolegy: „Nemůžeme porážet Kanadu, dokud nezačneme hrát stejný sport jako ona.“
Fotbal, basket i volejbal mají úplně stejný problém. Hrajeme bohužel jiný sport než světová špička. Češi jsou hravý národ, mají hravost v buňkách, hře rozumějí. Ve všech pěti hlavních týmových hrách, mám na mysli fotbal, hokej, basketbal, volejbal či házenou, jsme v minulosti byli buď mistry nebo alespoň vicemistry světa či Evropy. To je bilance, kterou má za sebou málokterý stát na světě, kromě velmocí.
Jsem pamětníkem slavných časů a můj sportovní život z té doby vyrůstal. Dobře si pamatuji, jak se u nás trénovalo. V těch dobách jsme získávali náskok před světem nikoli proto, že bychom lépe trénovali, nýbrž proto, že jsme nejvíc hráli. Stačilo to poměrně dlouho, ale vzpomínám si na bod zlomu, i když probíhal plíživě.
Víte, hra jako taková je vždy tak trochu improvizace, ta je nám, Čechům, docela blízká. Oním myšleným bodem zlomu bylo období, kdy i do hry, jakkoli je nepředvídatelná a improvizační, vstoupil jistý řád. A řád, jak známo, je spíš pro Němce, Čechům trochu Mám v živé paměti, jak jsem v mém sportu, například u Italů pozoroval nástup cesty k preciznosti a dovednostnímu perfekcionismu. A to vše v časovém diskomfortu.
Pomalu se ukazovalo, že do nejmenších detailů zvládnutý pohyb, ovládání míče či puku v časovém stresu je tou hlavní mantrou. Už nestačilo trénovat hru hraním, ale bylo nutno zařazovat dril, jenomže správnou metodikou. Dodnes se u nás tvrdí, že trénink má mít hravou formu. To ví přece každý, ale hravost neznamená nezávazný obsah.
Obsahem tréninku je vydrilování akcí v časovém a emocionálním nepohodlí, jehož cílem je vyprecizování širokého repertoáru dovedností do nejmenších detailů a tisíckrát jinak, jak to žádá proměnlivost hry. U nás se hravost zaměnila za nezávaznost. Ale vrcholový sport je setsakramentsky závazný. Ve sportu se šermuje slovem kreativita, ale základem kreativity je ovládat řemeslo. Bez něho jste jako umělec, který neumí malovat, plácá na plátno barvy a zakrývá neumění předstíranou originalitou. A řemeslo se buduje drilem. Ano, v herním a lidsky přijatelném prostředí, ale drilem. To neznamená mechanicky, ale dynamicky v proměnlivých podmínkách, s obrovským počtem opakování, variabilitou a znovu a znovu pod časovým tlakem.
Ano, volám po vyšších nárocích na hráče. Už začínám být sám sobě protivný, jak to stále opakuji, ale nemám originálnější recept. Donekonečna omílaná hravost nám nechybí. Chybí nám řemeslo. Lacině papouškované „musí je to bavit“ nám zatemnilo mysl. Vznikl dojem, že to má být pro děti pouze zábava. Jenomže je to jinak, zábavou se má stát nejen hra, ale i tvrdá práce. Pro poctivého kluka může být tvrdá práce rovněž zábavou. Prostě baví ho makat.
Znamená to ovšem od trenéra vytvořit příjemné pracovní klima. Ne, ve smyslu snížení nároků, ale ve vstřícném a přátelském přístupu k dětem. Hravost se zaměňuje za lehkomyslnost, a dril a přísnost se považují málem za sprostá slova. A ještě k tomu jsme po předcházející generaci nezdědili „dovednostní manuál“.
Český tenis ho má a vždycky měl, a proto je dodnes světový. Zkuste nějakému dobrému tenisovému trenérovi dobrém vyprávět pohádku o tom, že se všechno musí dělat hrou a že to má hlavně bavit. To je samozřejmě pravda, ale tenisový trenér vám na to zakontruje, že pokud ty desetitisíce úderů nenamlátí dítě správně, nemá šanci se prosadit. Já vím, v poslední době jsou to hlavně tenistky, přesto zatím jedině tenis může říct, že hraje stejnou hru jako světová špička.
