Hokejové prázdno? Sucho trvá, ale Bratislava není propadák. Tým bavil
Možná se vám v neděli zvýšila spotřeba prášků na vysoký tlak. Protože zápas o bronz, to byl nezkrotný proud emocí. Už už se zdálo, že srdnatě bojující český tým konečně rozrazí dveře k medaili. Zapomeňte. Sorry, snad příště. Proč pódiové umístění zase nevyšlo?
Rok co rok je to stejné. Někdy je naděje větší, jindy menší. Ale medailová bublina nakonec splaskne. I v Bratislavě. Jeden, dva, tři… Sedm! Ano, tolik let se někdejší hokejoví vládci, od nichž na přelomu tisíciletí všichni opisovali a zkoumali, jak to dělají, krčí v koutě. Sucho pokračuje dál.
Přesto by nebylo fér všechno hanit. Bratislava 2019 není propadák. S medailí by se všechno hodnotilo líp, ale vůči hokejistům by bylo nespravedlivé jejich vystoupení jenom zkritizovat. Ne! V základní části bavili útočným hokejem. Lidi opět na chvíli zapomněli na všední starosti a u televizí nebo přímo v hale hltali zábavnou podívanou.
Jestli v minulých letech visela medaile zatraceně vysoko, tentokrát moc nechybělo, aby ji Voráček a spol. utrhnuli. Respekt budí hlavně způsob, jakým se mužstvo vzchopilo po semifinále. Svěšené hlavy, bolavá duše a málo času na regeneraci. Ovšem na Rusy tým nastoupil ve velkém stylu. Češi si díky sympatickému výkonu poupravili roky zaprášené renomé. Sice to v Bratislavě nezacinkalo, ale respekt šel malinko nahoru. Ne do úplně nejvyšších pater, ale přece jen.
Češi dali dohromady fungující partu. Hladovou. Tu, z které opravdu čišelo nadšení. Střídačka žila, pulsovala. Jestli jste měli pocit, že v minulých letech byla mdlá, teď tedy ne. Jasně, byly výjimky, třeba při zápase s Kanadou, ale jinak na hráče působil bratislavský efekt. Malá Praha. Tedy místo, v němž chce člověk uspět skoro jako doma. I díky báječným fanouškům.
A kapitánovi Jakubu Voráčkovi. Od začátku bylo cítit, jak si mužstvo řídí, šteluje. Tak, aby z něj dostal maximum. Vedl ho na ledě i v kabině. Ne, to není fráze. I když medaile nevyšla,
