Výsměch Jágrovi? Chce to úctu! Radši řešte Pešoutův výrok a čachry
Nemůžete to minout. V komentářích na sociálních sítích, v diskusích, v zákulisí. Cha cha cha! Je spousta těch, kteří tuze rádi viděli, jak zlomený Jaromír Jágr po promarněné bitvě v Litvínově těžko polykal sesun zpátky do pralesa, jak sám často o první lize mluví.
Vykládal pomalu, zpod čepice mu vykukovaly šediny. Místo uznání a respektu probublávají i jiné emoce: Dobře ti tak! Jaký to typický jev. Když je někdo dole, proč si do něj ještě nekopnout? I tenhle virus ze závěru extraligy jenom dokresluje paradoxní příběh hokejového velikána. Česko nemá výraznější sportovní osobnost. Osmašedesátka se dlouhodobě drží na vrcholu, vyprodává zimáky, baví lidi, plní kasy především soupeřům, protože stařičký kladenský zimák pokaždé natřískaný nebývá. Jsou to velké miliony, které z něj soupeři mají.
Je inspirací. Mužem, jenž z věku v občance dělá nicotný údaj. Kolik radosti napumpoval do srdce hokejového národa! Lidé rádi zapomínají na Nagano. Na jeho gól Američanům ve čtvrtfinále. Na rok 2005, kdy se zlomeným malíčkem řídil během výluky české povstání proti nejsilnějším týmům světa. Na rok 2010, kdy jeho proslov nakopl další zlatou jízdu. A pak na Staromáku hodil mezi lidi obří srdce. Na rok 2015 a jeho vítězný gól ve čtvrtfinále proti Finům při domácím hokejovém svátku. Na parádní kličky z NHL. Kdo udělal pro český sport tolik jako on?
Ale co… Teď je čas se mu vysmát. Škodolibě sledovat, jak ani jeho um a zkušenosti nepomohly urvat rozhodující zápas v Litvínově. Nebo při zápasech na něj křičet: Zabal to, už na to nemáš! Nemluvě o tom, že ti samí lidé pak
