Červenkovi v patách. Proč se ho zastávám, slýchával jsem. Na zlobu si nikdy nestěžoval
OSOBNÍ VZPOMÍNKA ZDEŇKA JANDY | Nebudu zastírat, že patří k hráčům, o nichž jsem toho napsal asi nejvíc. Určitě patří mezi TOP tři. Zároveň je to hokejista, kvůli němuž jsem to od fanoušků i od lidí z branže nejvíc schytával… Kariéru Romana Červenky jsem začal pokrývat od jeho začátku ve Slavii. Kdy ho měli za floutka a drzouna, který sice má talent, ale potřeboval by trošku srovnat.
Bylo to období, kdy jsem v deníku Sport měl na starost právě referování o Slavii, která byla tehdy na vrcholu. Pravidelně hrála vysoko v play off, vládla v extralize. Právě z Červenky postupně rostl hráč par excellence.
Nezapomenu na dvojrozhovor s Jaroslavem Bednářem. Probíhal v lednu 2009, tedy v sezoně, v níž právě spolu vytvořili nejobávanější duo. První už byl 32letý mazák, který měl 23leté ucho na starost.
„U Bedýnky člověk nikdy neví, kam pojede. Takže se všechno řídí tady podle pána,“ smál se Červenka. Starší parťák do něj neustále šil. Předhazoval mu, že je mámin mazlíček a poslouchá rádio Blaník, které pouští staré hity. Ale už tehdy měl čuch, jaký je v něm potenciál.
Když jsem si teď zpětně jejich povídání ve svém archivu našel, Bednář prohlásil: „Třeba pojede po sezoně na mistrovství světa a pak podepíše v NHL. Kvality na to má.“ Trefil se do obojího.
I do mě se lidé trefovali. Svět byl tehdy ještě bez sociálních sítí, ale pod články už se objevovaly komentáře. Že prý dělám z Červenky hvězdu, zbytečně moc o něm píšu. Že je to miláček trenéra Vladimíra Růžičky a proč ho nenatřu za to, že ho protežuje. Dodnes slyším také lidi z hokejového prostředí, kteří trenéra nemohli vystát za to, že v roce 2010 vzal Červenku na olympiádu do Vancouveru.
Mluvili o něm jako o protekčním dítěti. A mně nadávali, proč tomu přihlížím. Kouč ale dobře věděl, proč mu dává šanci. I proč ho vzal v roce 2010 na zlatý šampionát. Schválně jsem zašmátral v paměti a z dvanácti mistrovství světa, včetně toho probíhajícího v Dánsku, na kterých kapitán reprezentace hrál, jsem nebyl pouze na jediném. Jinak se naše cesty i v tomto ohledu výrazně propojily. Jedenáct společných šampionátů.
Článek pokračuje pod grafikou
Udělal jsem s ním bezpočet rozhovorů. Nabral jsem s ním spoustu dotazníků. Bavili jsme se o filmech, o jeho vzorech. A také i o Jaromíru Jágrovi, s nímž toho spoustu odehrál. Dodneška mám před očima Červenkův hattrick, který vstřelil při šampionátu v Bratislavě v roce 2011 při utkání o bronz proti Rusům. V semifinále se Švédy ho tehdejší kouč Alois Hadamczik posadil. Podle mnohých nesmyslně, čímž se rozhodily ostatní lajny a tým nakonec nepostoupil do bojů o zlato.
Potom přišlo období, kdy reprezentace zažívala období sucha. Z Červenky se stal hromosvod zloby. Bylo to proti němu nefér, ale nikdy si nestěžoval. Ani off record. Nepamatuju si, že by při šampionátu odmítl rozhovor. Po jakémkoliv zápase. I když reprezentace zaevidovala další krach, hráč s číslem deset byl jistota. Že se zastaví a statečně bude odpovídat.
I v tu dobu jsem kolem sebe slyšel, proč se ho zastávám. Proč nenapíšu, že už reprezentaci nemá co dát. Proč se do ní furt cpe. Omyl. On vždycky jenom řekl ano, když mu zavolali trenéři. Nikdy neodmítl. Nikdy nezahořkl.
Ani poté, co ho v roce 2021 nevzal kouč Filip Pešán na covidové mistrovství do Rigy. O to nešlo. Šlo o to, že o něm kouč v médiích během přípravy prohlásil, že je ve hře o nominaci. A za pár dní jen stroze oznámil, že už je hry. Aniž by mu zavolal! Už v tu dobu měl odehráno za národní tým 157 utkání, odehrál osm šampionátů. Nebyl to tuctový hráč. Zasloužil si minimálně zdvořilostní telefonát, když už ho trenér zmínil. A ne pouhou zmínku v novinách a nic.
Ani tohle ho neodradilo. Věnoval se co nejlepší práci pro klub, a když se ozval kouč Kari Jalonen v roce 2022, opět řekl ANO. Bez jakékoliv zhrzenosti.
A dál už jeho příběh znáte. I pro mě znamená jeho kariéra kus mého života.
Romane, díky za všechny zážitky! A tisíce napsaných písmenek.
