Deník fotoreportérky, den pátý: Možná jsem se měla narodit dřív
První deník, který píšu na mobilu, protože jsem prostě klasicky pitomá. Sedím na plavání a nechtěla jsem se táhnout s počítače a batohem, tak jsem ho nechala ve skříňce v MPC. No a teď tu mám čas, tak to smolím na telefonu :) Já se prostě nikdy nepoučím. Jinak dneska to z našeho pohledu konečně cinklo. Jak už jsem psala, Jirkovi Prskavcovi jsem to moc přála. Se štěstím to byl bronz, se smůlou to není zlatá... Snad se nám ale ty medaile ještě rozrostou.
Jinak poprvé čekám na olympiádě na plavání. Jsou sporty, na které probíhá ticketing, což znamená, že na ně nemůžete přijít jen s akreditací, ale musíte na ně mít speciální lístek. Je to například finále basketu, zahajovací a závěrečný ceremoniál no a plavání, na které dneska lístek mám. (úsměv)
Těším se. Je to pro mě výjimečný okamžik, protože si snad nějak hezky vyfotím Michaela Phelpse. Je to prostě pecka. Někdy si říkám, proč jsem se nenarodila dřív, třeba bych si tehdy mohla vyfotit Michaela Jordana a ostatní borce z Dream Teamu...no ale asi proto, že bych teď byla už moc stará a to nechci. (úsměv)
Jinak se dnes nic až tak výjimečného nedělo. Tedy krom toho, co jsem právě popsala. Medaile a fotka Phelse jsou výjimečné až až. (úsměv) No ale dám ještě jeden příběh "z natáčení". Zvládla jsem se pohádat s photomanagerem. Já, taková klidná holka...a ještě v angličtině. On je to sympaťák, ale nešlo to.
My, běžní fotografové jsme označeni béžovými vestami a pak tu jsou foťáci agentur nebo fotografové fotící přímo pro světové organizace daných sportů, kteří mají vesty zelené a privilegium tzv. pool position, tedy lepší místo jak na focení samotných závodů nebo utkání, tak i na medal ceremony.
Jen pro "only green"
Co já jsem zažila na předchozích OH, většinou to funguje tak, že pokud někde máme šanci na placku, zapíšeme se a na medailový ceremoniál se fotografové z daných zemí dostanou. To samé jsme udělali i dnes a hned po konci závodu běželi na místa, abychom měli vyfocené předávání medailí.
Jenže ono to prý nejde. Že máme odejít a že to je pro "only green". Přitom tam bylo spoustu místa a před závodem nám slíbili, že tam jít můžeme. No nadávala jsem. Sprostě a nahlas. A řekla jsem si, že prostě neodejdu, že tu fotku potřebuji, protože nám dneska otevře noviny!
Nemělo to žádnou logiku. Všichni jsme se krásně poskládali a udělali hezké fotky. Nakonec nás tam nechali. Někdy je třeba za ty fotky trochu bojovat a někdy člověk i vyhraje. (úsmvěv)
Každopádně se divím, že se mi spíš ten manager nevysmál. Stála jsem tam před ním v zelené pláštěnce a foťákem v igelitovém pytli. Nevysmál se, ale určitě si myslel, že jsem prostě zmoklá slepice :) a vlastně by měl pravdu....
No a jinak trochu závažnější téma. Včera v noci jsem si přečetla, že se na novinářský autobus střílelo. Dnes to vypadá tak, že možná "jen" někdo hodil nějaké kameny...kdo ví.
Každopádně to je nepříjemné, protože stejnou cestou jezdím taky. Ale nebojím se tady a užívám si to. Nebezpečí si nepřipouštím. Nebo tedy jen v takové míře, jako třeba v obchoďáku v Tescu nebo v Mnichově.
Nebezpečí je všude, ale kdo se bojí, nesmí do lesa. A sama z vlastní zkušenosti vím, že strach je to, co nás svazuje...takže budu opatrná ale nechci se bát. A teď jdu fotit, protože se bojím, abych ho nepropásla.
Ne, dělám si srandu, nebojím se. (úsměv)
