Martin Hašek
20. srpna 2022 • 23:44

Špotáková: Nudný medaile nedělám! A dál? Na téhle úrovni už to nepůjde

Autor: Martin Hašek, inf
Vstoupit do diskuse
2
TOP VIDEA
ZOOM s Martinem Nešporem: Klokaní skok tabulkou, krize Pardubic. Co Slovácko?
Nová aplikace pro iSport Fantasy! Odteď koučujte mnohem jednodušeji
VŠECHNA VIDEA ZDE

PŘÍMO Z MNICHOVA | Šestým tahem dává mat! Oštěpařka Barbora Špotáková to zase všem ukázala. Ve finále ME v Mnichově byla mimo medaile a měla v ruce už poslední pokus. Ale přetavila ho v bronzový hod, jímž v jednačtyřiceti letech jako nejstarší oštěpařská medailistka překonala Danu Zátopkovou. Zlaté i stříbrné medailistce je dohromady jen 37.



Jen den od výročí svého zlatého dramatu na olympiádě v Pekingu, které vešlo do emotivního textu Tří sester, to Barbora Špotáková udělala znovu. Ve finále evropského šampionátu bojovala o medaili, ale v páté sérii z pozice na stupních sklouzla o neuvěřitelný centimetr. Poslední ránu ale poslala do pěkně zakulacené dálavy 60,68 metru. A ve společnosti dvou teenagerek, zlaté Řekyně Eliny Tzengkové a stříbrné Srbky Adriany Vilagošové, oslavovala bronz celá rozesmátá. „Takový příběh jste nečekali, co?“ hlaholila, když docházela do mixzony.

Čekali jsme normální nudnou medaili…
(smích) „Já nedělám nudný medaile. Nikdy! To zase pozor!“

To je fakt. A je to skoro na den na čtrnácté výročí od vašeho slavného vítězství v Pekingu…
„No... To už mi holky připomínaly. A pršelo stejně. Já potřebuju déšť. Já to tušila. Viděla jsem před závodem duhu. Včera jsme našli s trenérem na rozcvičení nějakej desetník. Americkej, starej, ošuntělej, z roku osmdesát šest. Ležel na rozběžišti oštěpu. Americkej desetník, jsem našla já! Říkala jsem: Ten schovej pro štěstí. Tak ho tady trenér měl.“

Věřila byste tomu, že si opravdu odvezete medaili?
„Vlastně, tohle je první medaile po narození Darečka. První s dvěma dětmi po tom, co jsem je sama učila doma. Loni to bylo těžké. A letos tohle odpadlo, Dareček je větší. Taky jsem si říkala, že Londýn 17 (Špotáková tehdy vyhrála mistrovství světa – pozn. red.) byl přesně, když Jankovi byly čtyři roky. Tak jsem se po tom porodu dostala do nejlepší formy. A teď jsou Darečkovi čtyři. Tohle sedí.“

Měla jste velké nervy, když vás Srbka Vilagošová pátým pokusem přehodila o centimetr?
„To jsem vůbec nevěděla, já byla mimo… Věděla jsem, že jsem čtvrtá, ale jestli cenťák, necenťák, to jsem neřešila. Nevěděla jsem, o kolik to je. Já se jen snažím hodit daleko, víc nezkoumám. Pak přišel Lukáš (partner) a říká: Musíš přehodit tu Maďarku! Musíš! Maďarku? Jo, jo, aha, dobrý! To jsem věděla, že má šedesát a půl. Tak jsem splnila jeho rozkaz, tak to doma chodí…“ (směje se)

Šestou ránou jste se dostala na okamžik na druhé místo, nebyla jste trochu v šoku?
„Ne, já byla hrozně koncentrovaná, věděla jsem, že to je jen někde ve hvězdách napsané, že to je o cenťáčkách. Abych se přiznala, tak jsem se bála, že to bude čtyřka a odcourám zpátky. Na medaili jsem (před závodem) nemyslela. Ale jak jsem viděla, že holky hážou takzvaně tužku, tak mě to namotivovalo. Kdyby to byla trojka, čtyrka… Ačkoliv jsem ve velmi dobré formě, tak tohle je tak můj standard. Už to prostě není ono.“

Vilagošová vás pak přehodila a Maďarka Réka Szilágyiová vám mohla vzít medaili, co jste prožívala?
„Jasný, že se bojíte, to smrdělo. Ale Ultras věřili!“

Jak se vám líbil tenhle závod plný zvratů?
„Já jsem se rozhodně nespoléhala, že nějakých šedesát něco bude stačit na medaili. Věděla jsem, že to je opravdu špatný, že budu muset zatáhnout. Ono se nějak neházelo. Pak jsem chtěla hodit tím pátým. Při šestém, to jsem si řekla, že musím všechny síly spojit. Posunula jsem si o stopu rozběh, abych to mohla trochu dodělat. Nebylo to zdaleka ideální. Ale vzpomněla jsem si, že tam mám obě děti, a že jim musím ukázat, jak se bojuje. A ono to vyšlo.“

Tak jsme třetí, no a co?
„Je to jako v Barceloně (na ME 2010). Tam byl urvaný loket. Já byla po Monte Carlu fakt špatná, Lukáš mě uklidnil: ´Vždyť jsi v Barceloně házela s urvaným loktem, tak proč bys to tady neměla zvládnout?´ To mi pomohlo, říkal: ´Ty to vždycky vybojuješ.´ A má pravdu. Vybojuju, když je to šedesát a půl. Šedesát tři bych dneska nevybojovala.“

Zase je to ale takové zajímavé číslo, která máte ráda, že? 60,68, v předvečer výročí sovětské okupace…
„Já jsem na tyhle symboly. Jak to tam padlo těch 60,68, tak jsem si říkala, že je to fakt hezký, že by to mohlo… Ale to vám fakt jenom probleskne hlavou. To se mi moc líbí!“

Jaké pro vás bylo prožívat radost s rodinou a přáteli z týmu Bára Ultras na tribuně?
„Nádhera. Akorát lidí, že jsem viděla i ty svoje. Kdyby bylo moc plno, tak nevidím svoje fanoušky. Ti si to podle mě užili. Já jsem celé odpoledne myslela na to, že brutálně leje. Teď jsem pojedou, mají lístky mimo tu střechu…“

Během závodu jste s nimi komunikovala, že?
„Musela jsem aspoň něco dělat pro ty své fanoušky. Furt na mě mávali, tak nebudu dělat Zagorku…“

Nepřijde vám symbolické, že jste takovýhle závod zažila zrovna v Mnichově, kde jste před dvaceti lety odstartovala cestu k oštěpu?
„Co myslíte, já myslím, že docela dost. Je symbolické i to, že medaile mají dvě osmnáctiletý holky a čtyřicetiletá bába. Myslím, že se generace mění a větší symbolika tu být nemůže. Bylo krásné, jak jsme se všechny radovaly, s dětmi. A to ještě čekám velké věci, že budeme skandovat a podobně. Nádhera, co víc si přát. Maminka přijela, paráda, paráda…“

Už máte plán, co dál?
„Radši o tomhle vůbec nemluvím. Už mám nějaké signály. Dnes je to hrozně těžké. Je vidět, že je to těžší a těžší. Každý to vidí. A já nechci úplně... Na téhle úrovni už to nepůjde. Furt mě hrozně baví trénovat, ale ta kvalita je těžká… Nevím, no.“

Nikol Tabačková vám radí, ať rozhodně nekončíte…
„I Michon (třiačtyřicetiletá francouzská diskařka Melina Robertová-Michonová – pozn. red.) mi radila, ať vydržím do Paříže. Je ročník 79, to vám můžu poslat fotku, co máme společnou. Byla osmá na disku a ta do Paříže jede. Říká: Vždyť jsou to jenom dva roky. Ale disk, asi jak je rotační, není asi takovej průser…“

Kdy se chcete rozhodnout?
„Já si myslím, že bych teď po těch dvaceti letech mohla mít chvíli na rozhodnutí. Třeba půl roku.“

Vstoupit do diskuse
2
Aktuální události
Články odjinud


Články odjinud