Kde jste byli před dvaceti lety? Oštěpařka Barbora Špotáková nemá problém si to uvědomit. Přesně po dvou desetiletích závodila na mistrovství Evropy na Olympijském stadionu v Mnichově. Tentokrát v kvalifikaci uspěla hodem 60,75 metru a chystá si ránu pro sobotní boj o medaile.
Z boje o finále si Barbora Špotáková udělala rodinnou párty. Před závodem uvolněně mávala na tribunu, po něm se poobjímala se svými dvěma synky. A radovala se nejen ze svého postupu druhým hodem, ale i z úspěšné kvalifikace Nikoly Ogrodníkové a Nikol Tabačkové. „Je to příjemné, ale byl by hřích, kdyby holky nepostoupily, to bych se na ně možná zlobila!“ hlásila Špotáková.
Vybavilo se vám na stadionu něco z roku 2002?
„Vůbec. To ani nejde. Možná ty útroby stadionu. To je vždycky nejhezčí. Jdete útrobami, stojíte tam, slyšíte hukot a vidíte světlo. A jdete ze tmy do světla. Ale to je podobné na všech stadionech. Spíš ta atmosféra velkých závodů vás osloví. Mnichov si nepamatuju, to jsem byla tak mimo, takový návštěvník... Vícebojařka, co byla rok v Americe, přijela s únavovou zlomeninou, byla obtloustlá, hodila oštěpem. A pak mi někdo řekl, že by nebylo špatné jím házet dál.“
Teď jste tady jako doma, ne?
„Teď jsem tedy taky na návštěvě, když se na ta data narození podíváte. Ale je to hezké. Ti lidé na mě tak obdivně koukají, zvláštně, je to divné... Občas se mě ptají, jestli jsem trenér. Ale to už se mi stává. Mladí z týmu mi nevykají, naštěstí, to by asi dostali záhlavek…“
Vy jste takhle před dvaceti lety obdivovala německou legendu Heike Drechslerovou, že?
„Té bylo o tři roky míň. Ale mně nepřipadala stará věkem. Spíš tím, že měla tolik medailí, tolik úspěchů, to já samozřejmě nemám.“
Už na kvalifikaci přišlo dost diváků, proti olympiádě v Tokiu je to asi velké osvěžení, že?
„Úplně obrovské! A ještě tady je to opravdu dost free. Jedna z těch mých vzpomínek na ten rok 2002 byly extrémní kontroly batohů. Když se někam šlo, furt byly nějaké rámy. Celkově je ta atmosféra tady jiná. Asi je to dané i těmi menšími sporty, že jsou tady fanoušci jiného ražení. I Němci jsou strašně příjemní. Organizátoři jsou hrozně vstřícní, furt se smějou. A přejou vám štěstí. Není to, že to mají naučené, jako to měli Číňani. Tady to z nich cítím, že to je hrozně hezké.“
Vypadáte v pohodě, před závodem jste mávala kamarádům na tribuně…
(úsměv) „Já už jsem je vyhlížela. Já jsem věděla, že mají přijít. Když jsem viděla Lukáše, tak jsem se uklidnila. Kluci tam byli. Oba přiběhli, to bylo hrozně krásný, krásný zážitek.“
Co říkáte na svůj výkon v kvalifikaci? První hod se vám moc nepovedl, druhý ale bezpečně stačil na postup…
„Věděla jsem, že není naházeno moc, ale stejně jsem chtěla hodit přes šedesát, abych byla v klidu. Věděla jsem, že když to trefím trochu dobře, tak to tam poletí. Přesně takový byl ten druhý hod, že nebyl nějaký senzační, ale jenom trefený. Bylo vidět, že docela hezky plachtí. Spíš mi vadilo, že jsme hrozně dlouho čekaly a na ten první hod jsem zapomněla běžet. Pak už to jelo, pak se do toho člověk dostane. Ale my jsme tam snad patnáct minut čuměly, než začne soutěž. To bylo takové nepříjemné…“
Ani po druhém pokusu jste se ale netvářila spokojeně…
„Nelíbil se mi! Netrefila jsem ho na to rameno, že byste cítil, že to brnkne, že to vystřelí. To by zase na jednu stranu mohlo být dobré, ale uvidím, jak se budu cítit. To je nejvíc, jak na tom člověk bude ten večer. Nejhorší je, že to už víte na rozcvičováku. To člověk pozná, jak na tom je, jak to tělo reaguje. Jak je pružné, jak jsou pružné kotníky. Nejhorší je, že už víte, že s tím budete bojovat. Když je to dobré, tak si s tím můžete jenom hrát.“
Po prvním pokusu jste si pohazovala ručníkem, co je to za cvičení?
„Pro mě je dneska hrozně těžké dát při tom rozcvičení ránu. Já si ji schovávám jen na závod, ale není to dobře, protože ji pak nemáte vyzkoušenou. A tím ručníkem si ji můžu vyzkoušet. Že opravdu dám ránu, musíte ruku namobilizovat, že to třískne. Jak jsem starší, už jako táhnete. Pan Brabec (koulař a trenér – pozn. red.) to uměl. Udělal takhle rychlou rukou a cvakly mu u toho prsty. Z uvolněnosti je rána.“
Co čekáte od finále?
„Vůbec nemám žádné tipy, scénáře, expektace, to po mně nechtějte, to neřeším. Já bych chtěla hodit třeba season best, hodit dobře, což chce každý. Opravdu tady mám hrozně hezký pocit z toho místa a jsem ráda, že tady můžu být. Jsem za to vděčná, že po těch dvaceti letech tady můžu být docela v plné síle, samozřejmě dané tím věkem. Prostě tím maximálním, co jsme mohli udělat. Natrénovali jsme velmi dobře za ten rok s Honzou (trenérem Tylčem – pozn. red.). Konečně jsme si sedli, nebyl žádný zdravotní problém. Po těch dvaceti letech tu můžu být. Hodně spolužaček z gymplu tady bude, je to sranda…“
Témata:
kvalifikace, finále, mnichov, atletika, oštěp, rodina, medaile, mistrovství evropy, sport, oštěpařka, olympijský stadion, hod oštěpem, Tokio, rozcvičení, Tokio 2020, Tokio 2021, mnichov 2022, Olympijské hry, Evropa, Barbora Špotáková, Nikola Ogrodníková, Mnichov, trenér, ručník, Nikol Tabačková, Letní olympijské hry 2021, sportovní kvalifikace, Sport na Heureka.cz
Související články
