Vadlejch po návratu domů: Hymna? Bylo to silné. Weber mi říkal, že...
Musel se podívat do vlastní duše. Kariéra oštěpaře Jakub Vadlejcha dospěla ve finále na mistrovství Evropy v Římě na křižovatku, když stál v posledním pokuse mimo svůj vysněný zlatý trůn. Cítil sílu, ale stále ji nemohl pustit ven. „Ale věděl jsem, že to tam je. Hledal jsem to,“ řekl Vadlejch, když se ráno vrátil se zlatou medailí na krku.
Velká česká oštěpařská tradice má konečně dalšího šampiona. Jakub Vadlejch po třech medailích z mistrovství světa, jedné z olympiády i z mistrovství Evropy nemusel ostatním nic dokazovat, možná tak sám sobě. Svůj přelomový titul získal stylově šestým hodem v reprezentačním trikotu se zlatým odkazem na slavný poslední pokus Barbory Špotákové z olympiády v Pekingu. „Neuvědomoval jsem si to, ale když mi to pak říkali, je to opravdu zajímavé a symbolické,“ usmívá se Vadlejch.
Jaká je ta vaše první zlatá?
„Já si myslím, že jsem tím možná trošku něco prolomil. Na druhou stranu, může to být moje poslední zlatá medaile. Udělám všechno, aby nebyla. Každopádně je to pro mě přelomové.“
Úspěchů už máte spoustu, toužil jste vnitřně konečně o vítězství?
„Je pravda, že jsem dlouho mluvil o tom, že bych si hrozně rád poslechnul českou hymnu. To, že jsem ji včera slyšel, je odměna za spoustu let dřiny a odříkání. Ještě si to asi ani neuvědomuju, ale povedlo se. Je vidět, že se ta dlouholetá dřina vyplatí.“
Jak se vám hymna poslouchala?
„Bylo to silné, vždycky jsem doufal, že něco takového zažiju. Když jsem sledoval v televizi mého trenéra (Jana Železného – pozn. red.), Romana Šebrleho nebo Báru (Špotákovou), tak jsem si říkal, jaké to asi je. A je to silné. Když člověk stojí úplně na nejvyšším stupínku, je to o poznání lepší a hrozně lehko si na to zvyká. Bylo by hezký si to někdy zopakovat…“
V závodě se vám ale dlouho moc nedařilo, proč to nelétalo?
„Každý závod je jiný, specifický. Já jsem se cítil velice dobře v rozhazování, což není úplně běžné. Do prvního hodu jsem chtěl vlétnout, ale jak kdyby to nešlo. Ale věděl jsem, že to tam je. Hledal jsem to. V koutku duše jsem pořád věřil, že to tam je, že to chytnu. A chytil jsem to v šestém hodě. Dopadnout to nemuselo. Ale pro mě ideální scénář. Když se hodí šestým hodem, nejenom že to má příběh, ale i soupeři… Hrozně těžko se na to odpovídá…“
Hrál roli i rychlý povrch na Olympijském stadionu?
„Povrch byl skvělý, rychlý. Čím rychlejší, tvrdší povrch, což tohle mondo bylo, tím drobnější chybka dělá obrovské chyby, krátké vzdálenosti. Naopak, když se to udělá lépe, z ničeho nic to odlétne, jak jsem to ukázal. Posunul jsem se o čtyři metry a z ničeho nic jsem se ze třetího místa dostal o tři metry na první.“
Jak oštěpař bojuje s tím, když během závodu cítí formu, ale nedaří se mu ji prodat do hodů?
„Musí být naprosto uvolněný, nesmí na sebe převzít tíhu okamžiku a jet pořád to svoje, co má naučené, nedělat nic jinak, věřit a doufat, že to vyjde.“
Jak s vámi během boje komunikoval trenér Železný?
„Snažil se mi radit, co to šlo. Já jsem se snažil, co to šlo. Pořád jsme se nepotkávali. Je to těžké. Já samozřejmě vím, jak mám co dělat, abych hodil daleko. Ale jedno je vědět, druhé je to reálně udělat. Stejně je to pak na daném závodníkovi, aby to provedl. Dopadlo to. Dopadlo to ideálně.“
Měli Němec Weber či Fin Helander po vašem hodu ještě šanci reagovat?
„Julian mi říkal, že bere, že jsem mu už asi čtyřikrát sebral medaili. Ale že šestým hodem, že to jsem dělat neměl. Jelikož jsem viděl průběh závodu, že oba dva hodili jeden hod a potom už žádný kvalitní, tak jsem nějak tušil, možná i tím, jak jsem hodil o tolik výrazně dál, že to může být první místo.“
Viděl jste ten hod ze záznamu?
„Díval jsem se, ukazoval mi to Oliver Helander při čekání na medaile. Byl to dobrý hod, ale já jsem perfekcionista. Nějaké chyby bych tam určitě našel, je co opravovat. Na druhou stranu v takhle vypjaté chvíli předvést tenhle hod, to je to, co sportovec chce.“
Po vítězném pokusu jste pustil ven emoce, což moc neděláte… Vypadalo to, že z vás spadla všechna ta léta, kdy jste na zlato útočil.
„Tam ani nebylo, že bych si na něco vzpomněl. To byl ten moment. Já většinou emoce držím uvnitř. Tady, ve finále mistrovství Evropy, je velký závod, dvoukolový, ještě ve dvou dnech. Za další dva roky může být všechno úplně jinak. Nemusím být zdravý, nemusím už vůbec házet. V ten moment se všechno sešlo, hodil jsem takhle daleko, metr za rekordem mistrovství. Spadlo to ze mě, jak se ten závod vyvíjel. Z nějakého boje sám se sebou vzešel takhle extrémně dlouhý hod.“
Co jste si pak řekl s rodinou?
„Měl jsem tam ženu, řekla: Dokázal jsi to. Ona ví, co za tím je. To je ten člověk, který mě vidí 24/7 a vidí, že u mě to nezačíná a nekončí na tréninku. Začíná to, když se probudím, a končí to, když jdu spát. Vidí, že to beru velice vážně a snažím se najít veškeré skulinky, jak bych se posunul dál a dál. To, že se to takhle povedlo, tak vidí, že za tou dřinou ten výsledek může být.“
I když českému týmu šampionát docela vyšel, do posledního dne byl bez medaile. Zase jste výpravu zachránil jako její medailová jistota…
„Je to tak. Je to pátá medaile z posledních pěti velkých závodů. To mě samozřejmě moc těší. Vždycky jsem někdy něco takového chtěl dokázat. Když jsem sledoval Báru, ta má sedm za sebou. To je prostě neskutečný. Pro mě to znamená to, že se mi daří plnit něco, co jsem si kdysi vytyčil jako cíl. A daří se mi to plnit. Jsem rád, že tu medaili pro Česko přivezu, na druhou stranu se snažím na to nefixovat. Jedu si to svoje, pořád se snažím dělat stejné věci a zkrátka věřím, že předvedu ten největší výkon, který tu medaili vezme.“
V třiatřiceti jste nejstarší oštěpařský mistr Evropy a potvrzujete, že čeští závodníci hází dobře i ve starším věku…
„Níradž (olympijský vítěz Čopra) už mi párkrát říkal, že je to skvělé, že to obdivuje, že by rád taky házel tak dlouho. Myslím, že je to možná tím stylem tréninku. Tím, že neblázníme, co se týče kvantit hodů. Že nad tím přemýšlíme, víc dbáme na své tělo. Už to nemůže být náhoda, jsem ikstý v pořadí - Bára, Víťa, trenér. Něco děláme dobře a naštěstí jsme to od sebe nějak okoukali a napodobujeme jeden druhého.“
Mluvil jste o přelomovém zážitku, jak z něho můžete vytěžit v budoucnu?
„Pro mě může být přelom v tom, že jsem hodil šestým hodem, což se mi za kariéru stalo... Možná na prstech jedné ruky bych to spočítal. Dokázal jsem si, že takový scénář závodu může nastat. To, že můžu porazit každého, to vím, jsem trojnásobný diamantový vítěz a Diamantovka je takové mistrovství světa, jsou tam všichni soupeři ze světa. Tímhle je to takové potvrzení, je to ten štempl, že vítězit mohu i na šampioátech. Je to skvělý pocit.“
Může vám to dát sílu a uvolnění?
„Jdu do všech závodů úplně stejně. Vždycky je to takové potvrzení: Děláš to dobře, dělej to stejně, protože to přijde. Já věřím stoprocentně, že dřina, když člověk maká, tak se to ukáže.“
Železný ostatně říká, že jste větší profesionál, než býval on…
„Nedokážu porovnat, nevím, jaký byl on. Já dělám všechno, jak si myslím, že je to nejlepší. A on si asi myslí, že je to tak nejlepší. Tak to je vlastně dobře. To se mi poslouchá dobře, velice dobře…“
Už jste se s koučem bavili o tom, že jste dokázal něco, co on ne? Železnému titul z mistrovství Evropy uniknul…
„Ještě ne, možná si ho za to doberu. (směje se) Ne… Já si myslím, že tři tituly mistra světa a olympijského vítěze jsou výrazně víc. Určitě mi nic nebude závidět.“
Už vám po závodě blikla v hlavě myšlenka na olympiádu v Paříži?
„Po pravdě jsem si po závodě řekl, že je to za dva měsíce, za chviličku. V uvozovkách žádné slavení a jedeme dál. Olympiáda bere všechno, to je hlavní cíl letošní sezony. Teď jsem si udělal obrovskou chuť na ten závod a dva měsíce se budu připravovat, abych tam byl ještě lepší než teď.“
Co vás do Paříže čeká?
„Já jsem ještě v hlavě na stadionu v Římě. O půlnoci jsem převzal medaili, než jsem se dostal přes doping a všechny tyhle procedury na hotel, tak mi přijde, že už jsem přiletěl sem do Prahy. Teď nepřemýšlím vůbec nad ničím. Nad postelí, možná nějakou saunou před tím. Těším se moc. Já hlavně mám rád, co dělám. Já to prostě zbožňuju. Pro mě jít na trénink je smát se, usmívat se. To, že to můžu dělat a jsem v tom úspěšný, je skvělé. Takže pro mě jsou další dva měsíce skvělých chvil přede mnou a bude to zakončené, doufám, tou nejkrásnější chvílí, a to jsou ty olympijské hry.“
Jak vidíte své soupeře?
„Myslím si, že oba dva soupeři, kteří byli se mnou na stupních vítězů, budou i hlavními adepty na medaile v Paříže. K tomu přibydou Asiati a další kluci. Olympijské hry ukáží toho nejlepšího z nejlepších, a doufám, že do těchto bojů promluvím i já. Všechno, co jsem měl odtrénovat, je odtrénováno. Teď zůstat zdravý, vytříbit techniku, stav těla, aby za dva měsíce v Paříži bylo všechno na jedničku. Hlavně chci odcházet s pocitem, že jsem pro to udělal všechno, víc jsem udělat nemohl.“
Poslední závod před olympiádou vás čeká za měsíc na Diamantové lize v Paříži, budete to brát jako generálku?
„Nebude to na olympijském stadionu, ale na malém. Hází se tam hezky. Bude to další poměření s elitou. Bylo by pěkné, kdyby tam třeba přijel ten Pákistánec (vicemistr světa Aršad Nadím – pozn. red.), který má pravděpodobně zabaleno už teď až do Paříže. Nikdo ho neviděl, nikdo neví, co se s ním děje. Bude to spíš poměření s tou nejužší špičkou a možná otestování stavu, v jakém budu. Krásně to přehrazuje ten dvouměsíční čas, který zbývá.“
