PŘÍMO Z DAUHÁ | 36 setin sekundy scházelo mílaři Jakubu Holušovi k medaili na minulém MS v Londýně. V Dauhá ale zažil druhou stranu odstředivky vrcholového sportu. Únavová zlomenina kyčle mu v zimě pokazila přípravu. A na světový šampionát do Kataru odjel s bolestí v té druhé. „Bohužel, já taky nejsem stroj,“ řekl Holuša poté, co na patnáctistovce vypadl z rozběhu (3:39,79).
Jak se vám běželo?
„Po šesti letech krásných časů ta sezona není taková, jakou si všichni přejeme a představujeme, ale bohužel já taky nejsem stroj. Ty výkony jsou jiné, než bych si představoval. Neběželo se mi špatně, Není to takový propadák vzhledem k tomu, co běhám v sezoně. Ale na víc nebylo a dneska prostě… Nalijme si čistého vína, koncem srpna mě začala bolet druhá kyčel.“
Ajaj… Kvůli té levé jste ještě na Silvestra nemohl vůbec chodit.
„Vypadá to, že je tam úplně to stejné, co na té pravé. Vypadá to zase na únavovou zlomeninu pouzdra kyčle. Přišlo to někdy od Bernu (začátek srpna – pozn. red.). Už jsem tam cítil něco malého. Ale nebylo to nic, myslel jsem, že je to přitahovač. Ale pak po startech a Birminghamu se to zhoršilo a na republice v Hodoníně už to bylo hrozné.“
Mělo význam na mistrovství světa jezdit?
„Chtěl jsem sem odjet to zkusit. Bylo by mi líto se na to vykašlat. Asi bych si to vyčítal. Jsem spokojenější, že jsem se dostal do cíle. Vím, že jsem to zkusil, než že bych sem nejel a seděl doma. Poslední měsíc jsem do sebe sypal prášky proti bolesti. Tréninky vypadaly, že jsem jezdil na kole. Chodil jsem běhat jenom rychlé věci, abych to šetřil a nemusel brát každý den prášky.“
Co jste byl schopen zvládnout?
„Vždycky, když jsem tomu dal zahulit na tréninku, tak jsem pak dva dny i při chůzi. Tak intenzivní ta bolest je. Tady se mě snažili dát do kupy. Dostal jsem těžké umrtvení proti bolesti, připravili mě dobře, že jsem to necítil. Ale když člověk to má v hlavě, je to víc jak třicet procent. Psychika hraje důležitou roli. A hlava je hodně unavená z toho, jak poslední měsíc bojuje s tou bolestí. Těžko se mi dneska nastavovalo na běh. Ale chtěl jsem bojovat, šel jsem do toho, bojoval jsem a nechal jsem tam to, co šlo.“
Nebylo to příliš velké riziko vzhledem k olympijské sezoně?
„Samozřejmě mi to i Jirka Kmínek (fyzioterapeut a trenér na Dukle) před Hodonínem říkal. Jestli si uvědomuju, že mě to může stát i Tokio. Ale v mých letech už… Já jsem takový střelec, vždycky jsem byl. Kdo mě zná, tak ví. Člověk nikdy neví, co se může stát na mistrovství světa. Mohlo se spadnout, běžet pomaleji a byl bych v semifinále, což by bylo o něčem jiném. To riziko tam je, ale já věřím, že když jsem vyléčil pravou, vyléčím i levou. Budou obě jako nové.“
Co vás teď čeká?
„Hned v pondělí magnetické rezonance, ve středu jdu k Pavlu Kolářovi a určíme si nějakou léčbu. Zhruba šest týdnů volno. Holt to tak je.“
Dá se podobným zraněním předcházet?
„Asi ne, já to mám ty kyčle špatné od narození. Už ve dvaceti mi Pavel Kolář říkal, že to není na dlouhé běhání. Dneska je mi skoro 32, stojím tady, tak asi můžu děkovat za každý rok, že jsem pořád tady a můžu běhat, protože ty prognózy takové nebyly. V těch kyčlích je vrozená vada. Ale já jsem střelec, nevzdávám se, budu bojovat dál.“
Ceníte si aspoň, že jste se v tak složité sezoně nominoval na mistrovství světa?
„Spíš to bylo hrozně psychicky náročné. Té bolesti je hrozně moc. Teď mě to bolí stejně jako v tom lednu. Jen člověk ví, že ho čeká vrchol, nechce to zabalit, pořád ho to někam žene, že bojuje. Kdyby nebylo mistrovství světa, dávno to léčím. Ale komu se poštěstí se startovat na mistrovství světa. Samozřejmě jsem závodník, který myslí na jiné umístění, ale já jsem hrdý na to, že můžu obléct dres s českou vlajkou. A i když to nebylo, jak bych si představoval já, nebo fanoušci, jsem hrdý, že můžu reprezentovat naši zemi, proběhnout se v národním dresu na akci roku. Takže je mi to samozřejmě líto, mám i slzy na krajíčku, jak jsem se rozpovídal…“
Související články
