Barbora Špotáková si na MS v Tegu věří: Asie mě nakopla

Němka Christina Obergföllová je letos skoro neporazitelná. Barbora Špotáková ale zítra poletí do korejského Tegu sebevědomá a s vítěznými vzpomínkami na svůj čtyři roky starý zlatý závod z japonské Ósaky, kde po podobném průběhu sezony rivalce sebrala titul.

Asie je vaše oblíbená destinace, že?
„To rozhodně. Já musím říct, že už se tam docela těším. Už jenom na tu Asii. Že to je mistrovství světa, to si zas tak nepřipouštím. Naučila jsem se, že každý závod beru stejně. Samozřejmě, že jsme na to ladili, ale ten závod je nakonec stejný. Už se mi ho párkrát podařilo zvládnout dobře. Věřím, že jsem toho zase schopná. A Asie? To je plus.“

Co se vám na ní tak líbí?
„Určitě to je mentalita těch lidí, kteří jsou uctiví, nekonfliktní, usměvaví. Když se naučíte jejich řeč, oni se furt chichotají, když něco říkáte špatně. (smích) Když jsme byli v Tegu na univerziádě, s holkama jsme se tím bavily. Já jsem něco říkala korejsky a měly jsme hrozně fanoušků. Furt nám nosili nějaké dárečky. Musím říct, že si s Asiaty nějak rozumím. Mám je poměrně ráda.“

Pamatujete si ještě nějaká slovíčka?
„Umím jenom děkuju a dobrý den. Gamsahamnida! (Špotáková procítěně pronáší Kamsahámidá) je děkuji. Dobrý den se řekne Annyeong-haseyo! Záleží na správném přízvuku. Nám to docela šlo a byla to sranda. Mám z těch lidí vždycky dobrou náladu. Jsou fakt příjemní. Do Jižní Koreje asi moc turistů nejezdí, takže jsou rádi, když chcete poznat jejich kulturu. Jsou vřelí.“

A tamní počasí vám nevadí?
„Tehdy jsem tam poprvé zažila šílené dusno, vedro a vlhko. Byly jsme mladé puberťačky a furt jsme si dělaly srandu, že ani nemá cenu si sušit hlavu fénem. Máte je furt mokré. Je to nechutný, člověk je pořád ulepenej. Pamatuju si, že tam dost pršelo, vítali nás s deštníky, které jsme pak všichni celou dobu využívali. Tam věci neuschnou, to nelze. Když jsme letěli zpátky, měli jsme těžší tašku, odvezl jste si pět kilo vody.“

Jak se v takovém podnebí závodí?
„Většinou tam bývá teplo, což je základ. Je to spíš k dobru. Nesmí tam lít, to výkony znehodnotí. Ale celkově vlhkost nedělá takový problém. Akorát člověk musí dávat pozor, aby se neunavil. Pamatuju si, že první dny jsme byli piclí jak mouchy. Méně tam rozhodně znamená více. Uběhli jsme sto metrů a mohli vyždímat tričko. Ale když se s tím tělo srovná, tak mu to špatně nedělá. Asi bych v tom nechtěla běžet desítku, ale na krátkodobý výkon je to spíš pozitivní.“

Bára Špotáková je ve finále. • ČTKCo si ještě z Koreje pamatujete?
„V hospodě, kde jsme na konci slavili, byly záchody pro ženské  i pro chlapy dohromady, takové ty paravány, bez stěny až do stropu. A všude jen díry, turecké  záchody... Ale jinak tam bylo všechno hrozně hi-tech. V tom roce 2003 tam všichni na mobilech používali videohovory. My jsme tady v té době měli ještě nějaká stará pádla... Bylo tam fitko se stroji, jaké jsem v životě neviděla. I záchod tam byl řízený displayem.“

Jídlo vám tam chutná?
„Moc ne. Tam úplně milovali umeboši, ovoce, které se nakládá do slano-kyselého nálevu. Je to taková divná hmota, přinesli mi sáček, moc jsem z toho radost neměla. Mají pití, které se jmenuje sodžu. Je to něco jako saké, čiré, bez chuti.“

Závody v Asii měly ve vaší kariéře vždy velký význam, co vám před osmi lety dala univerziáda právě v Tegu?
„Tam jsem tehdy nehodila daleko, protože pršelo. Ale byla jsem čtvrtá. Byla jsem strašně ráda, že mě tam vzali. Dostala jsem důvěru jako prvním rokem oštěpařka. Před tím jsem byla vícebojařka a moc lidí mi nevěřilo. Splnila jsem očekávání. Byl to zlom, jestli budu dál dělat atletiku, nebo spíš studovat. Tohle mě nakoplo do atletiky. Byl to jeden z důležitých bodů v kariéře. Řekla jsem si:  To za to stojí. Rok na to jsem se dostala na olympiádu.“

A limit jste zase splnila v Asii, že?
„(smích) To byl boží zásah, přímo v Jeruzalémě. Hodila jsem limit v posledním termínu. To byl další důležitý bod. Kdyby se to nestalo, tak teď dělámněkde na katedře na zemědělce a věnuju se spíš studiu než atletice.“

A pak přišlo mistrovství světa v Ósace, kde jste před čtyřmi lety na mistrovství světa poprvé získala globální titul...
„Byla jsem tam v podobné situaci jako teď. Christinu Obergföll jsem v ten rok ani jednou  neporazila. Tehdy byla  nahoře, sebevědomá, že jede vyhrát. Tehdy jsem ji sesadila. Věřím, že se mi něco podobného může podařit i letos a formu nejvíc naladit zase na Asii. Šla už nahoru. Teď jsme docela dost trénovali a jsem unavená. Ale když jsem jela do Ósaky, byla jsem taky dost unavená. A jak už na místě kvůli tomu vlhku nemůžete moc dělat, odpočinula jsem si a dozrálo mi to. Stejně tak i na olympiádě v Pekingu. Mohlo by to být něco podobného.“

Němku Obergföllovou jste letos porazila jen jednou v Monte Carlu, je zase hodně sebevědomá?
„Řekla bych, že i víc než tehdy. Je letos stabilnější. Určitě shodila nějaké kilo. Působí nejsilněji za poslední léta, je i psychicky vyrovnaná. Ale když chytí velký hod, tak to neletí nějak daleko. Když chytím já ten svůj, můžu hodit přes sedmdesát. To v hlavě mám. Kdyby se mi to povedlo tam, tak si myslím, že mě porazit nemůže. Bude to určitě souboj. Ona je teď nahoře.“

Barbora Špotáková skončila druhá, na Zlaté tretře se jí ani letos nepodařilo vyhrát • Barbora Reichová SportZklamala vás poslední porážka na Diamantové lize v Londýně, kde jste s ní prohrála o 33 centimetrů?
„Po Londýně jsem byla dole, házelo se mi špatně. Nebyly to s ní žádné velké porážky, ale kromě Monte Carla jsem letos vždycky prohrála. Myslím, že na druhou stranu je lepší pozice, když jsem poslední závod prohrála a budu se snažit to udělat líp. Já do toho půjdu opatrně. A když do toho jdu opatrně, pak je technika lepší.“

Víte, že Obergföllové bude krátce před šampionátem třicet let? Sama jste je slavila začátkem července a pak si pochvalovala, jak se vám začalo dařit...
„Mně se ten přechod osvědčil. Ale ona to zase nebude mít kde oslavit. Bude zrovna v té krizi po příletu a bude si říkat: Je mi třicet, cítím se špatně... Mně to před třicítkou fakt vadilo, ale potom to bylo lepší. Jsem ráda, že ji mám za sebou, nechtěla bych třicítku slavit někde v Koreji. Není to žádná výhoda, že jí bude třicet tam.“

Jak se vám letos jeví Ruska Maria Abakumovová, která zatím nehází moc daleko?
„Určitě přitrénovala, taky je schopná praštit sedmdesát. Je větší šance, že to uletí jí, než Christině. Rozhodně je to jedna z hlavních soupeřek. Ale když se budu cítit dobře, nekoukám na soupeřky. Když máte natrénováno, co máte mít, tak mě soupeřky ani nezajímají.“

Na posledních velkých závodech v Asii, v Ósace a Pekingu, jste si vylepšila osobní rekord. Je možné, že se to stane i v Tegu, i když už držíte i světový rekord?
„(smích) No tak, osobák by byl hodně šílenej. Ale rozhodně jsem se tomu letos docela přiblížila. Stát se může všechno. Když budou dobrý podmínky a trefím hod, není to nereálné. Nějaké procento možnosti, že se to stane, tam je. Myslím, že mám natrénováno, jak jsem nikdy neměla. Teď jde o to, aby to všechno spínalo, tak jak má. Oštěp je někdy zrádný.“

Vaší výhodou může být přítomnost trenéra Jana Železného, budou z něj mít soupeřky respekt?
„Roli sehraje, když ho uvidí, jak sedí na tribuně. Ale nejdůležitější je, když člověk přijde ve formě jako v Monte Carlu. To je z člověka cítit, že je v ten den neporazitelný. Je to spíš vnitřní nonverbální komunikací, ony to pochopí sami. To je nejdůležitější věc. To se nedá popsat. Když je na tom někdo dobře, tak je to dobře.“

Právě Jan Železný byl v těchto psychologických hrách silný...
„Přesně, z něj to čišelo. Ale něco podobného jsem měla v Monte Carlu. Najednou to bylo jasný. Když forma dorazí, tak se potom nemusím ničeho bát. Naštěstí se mi to už jednou v sezoně podařilo. Ještě, abych na to narazila ještě jednou.“

Barbora Špotáková pózuje s vítěznou Němkou Steffi Neriusovou • Michal Beránek (Sport)Železný vám radami při velkých závodech pomáhal už v minulosti, v Tegu bude ale poprvé jako váš trenér, bude váš kontakt těsnější?
„Právě, že nebude. Zjistila jsem, že potřebuju jenom malou radu. V tu chvíli je to jen na vás. Co jste natrénovali máte v sobě, pak už nepotřebujete moc rad. Kdyby mi to fakt nešlo, potřebujete postrčit. Ale jinak to bude stejné, jak to bylo.“

Už jste se úplně srovnala se změnami v technice, které po vás Železný vyžadoval?
„Myslím si, že jo. Našli jsme společnou řeč hlavně v sezoně. Trenér je fakt skvělej, ví o technice hrozně moc, ale nakonec si ji stejně musíte najít sám. To se mi podařilo. Je to stejně to, co on říkal, ale musela jsem si na to přijít svou cestou. Rady od něj jsou pořád moc důležité.“

Nedávno jste s Železným absolvovala focení Jana Saudka pro armádní kalendář symbolickou scénu střídání stráží na Pražském hradě, jaké to bylo?
„Byl to jeden z pěkných zážitků. Uniforma dělá strašně moc, člověk najednou vypadá strašně důstojně. Bylo ráno, jemně pršelo, což se Saudkovi líbilo, protože se leskly dlažební kostky. To si přál. Mně se to taky líbilo, protože tam nebyli žádní lidi. Takže jsme tam byli sami na Hradě, v té budce. Fakt paráda, to byl dobrý nápad.“

Jak se vám líbila symbolická linka, porovnávání dvou oštěpařských legend?
„To je šílený. Ještě jsem si měli koukat do očí, což člověk nemůže udržet. Mně furt cukaly koutky. Já jsem jak pes, který vždy ucukne.“