Otevřená zpověď maratonkyně: Jsi tlustá, nastartoval mé problémy lékař
Na lyžích vybojovala pro Česko páté místo na olympiádě, v keckách nedávno doběhla sedmá na slavném maratonu v New Yorku. Mezi oběma sportovními etapami ale prožila Eva Vrabcová-Nývltová i těžké chvíle a skončila v nemocnici s poruchou příjmu potravy. „Vztah k jídlu jsem měla narušený zhruba od dvanácti let,“ vysvětluje v rozhovoru pro páteční Sport Magazín.
Jak je možné, že jste se dostala až na hranu a musela jste být hospitalizována? Jako vrcholová sportovkyně jste přece byla neustále sledována trenéry, lékaři, dalšími členy realizačního týmu. Chodila jste na zdravotní prohlídky.
„Lékařské prohlídky ano. Ale vytrvalostní sport je všeobecně o tom, že člověk musí být hodně hubený. Já jsem v mládí absolvovala jednu prohlídku, kterou tomu doktorovi nikdy nezapomenu. Řekl mi, že jsem tlustá, že bych došla na Severní pól a zpátky, aniž bych musela jíst. Takže vztah k jídlu jsem měla narušený zhruba od dvanácti let.“
Šlo o sportovního doktora?
„Ano. Musela jsem si psát, co jím. Potom mi řekl, že tohle a tamto by se mi stávat nemělo. Zdůrazňoval mi, že cíl není vidět rohlík, ale kalorie. Takhle to ve mně postupně uzrávalo a uzrávalo. Sama jsem si upravila jídelníček. Začala jsem hubnout, výsledky šly nahoru, cítila jsem se výborně. Všechno bylo perfektní. Ale pak jsem se začala bát jídel, která mám ráda.“
Například?
„Řízku, čokolády, jakýchkoli sladkostí, přitom ty já miluju! Furt jsem lítala mezi hubnout ano, hubnout ne. Potom se odjelo na sever Evropy, kde je velká zima. Jedla jsem normálně, ale neměla jsem už ty zásoby tuku, a prostě najednou... Ne že bych zkolabovala nebo že bych byla podvyživená. Spíš bych řekla, že jsem byla vyhořelá. Bez energie.“
Všechno se zkrátka nakumulovalo.
„Tak. Byla mi zima. Furt byla tma. Byla jsem s lidmi, s kterými jsem nechtěla být. Všechno se sešlo a já jsem řekla, že už nemůžu. Nebyla to ani porucha příjmu potravy. Jídlo tam bylo jen jako bonbonek.“
Jak jste přišla na to, že běh je váš život?
„Tak nějak to přišlo samo. První spouštěcí moment byl možná na půlmaratonu v Ústí, kde jsem ho běžela prvně a hned dobře. Po závodě jsme měli posezení s kamarády. Najednou jsme se začali bavit o lyžování, o tom, jak to bude vypadat v zimě, a já jsme měla náhle pocit, že už to nechci. Mně je dobře tady a tam mě to vůbec netáhne. Netáhne mě zima, netáhnou mě ty lidi, prostě už tam nechci. Ale měla jsem uzavřené smlouvy.“
Takže jste musela.
„Ani okolí nebralo, že to myslím až tak vážně. Všichni si mysleli, že to jsou jen takové řeči způsobené předsezonní nervozitou. Já jsem to tak ale doopravdy cítila, i když v tu chvíli jsem to možná ani sama nebrala tak vážně. Neměla jsem čas o tom moc přemýšlet. Ale jak potom přišly ty zdravotní problémy a v nemocnici jsem měla naopak dost času na přemýšlení, uvědomila jsem si, že jsem šťastnější v běhu a že tímhle směrem se chci ubírat. Nakonec jsem byla ráda za ty problémy. Jinak bych to rozhodnutí neudělala.“
Kompletní rozhovor najdete v tradiční páteční příloze deníku Sport!
Z obsahu pátečního Sport Magazínu
Rozhovor: Eva Vrabcová-Nývltová
Reportáž: NHL ve Švédsku
Uniklo z facebooku: Radko Gudas
Světový fotbal: účastníci MS 2018
Můj první gól: Günter Bittengel
