Vrabcová-Nývltová překonala národní rekord v půlmaratonu: Chci víc a víc!
Slzičky, které nedávno prolévala při sledování korejské olympiády, ve včerejším slunečním dni vyschly. Bývalá běžkyně na lyžích Eva Vrabcová-Nývltová si udělala radost při Sportisimu 1/2Maratonu Praha, při němž časem 1:11:01 hodiny o sekundu překonala 24 let starý národní rekord Aleny Peterkové.
Přeběhla Mánesův most. Měla za sebou víc než hodinu tvrdé dřiny, její vodič jí ale špitnul do ucha: „Můžeš to zvládnout!“ Eva Vrabcová-Nývltová pak poslední zatáčku i cílovou rovinku proletěla sprintem. A v cíli zvedla vítězně ruce. Ve výsledcích je sice osmá a zpropadená sekunda ji dělí od hranice hodiny a 11 minut. Zároveň ale také sekunda poprvé od roku 1994 posunula český rekord v půlmaratonu. „Vůbec bych tomu před startem nevěřila, ale manžel to tvrdil,“ usmívala se Vrabcová-Nývltová v cíli.
Jaké to je být novou rekordmankou?
„Krásný… Ještě tomu pořád nevěřím.“
Vypadá to, že jste měla o času dobrý přehled…
„Když jsem dobíhala do cílové rovinky a viděla na autě 10:45, říkala jsem si: Sakra! Zase to těsně nevyjde. Ale diváci po celé trati byli tak fanastičtí. Největší dík patří právě jim. Trochu mě mrzí, že to není pod jedenáct, ale aspoň je to motivace dál.“
Už jste se někdy vybičovala k takovému finiši?
„Já si myslím, že to bylo mých absolutně nejrychlejších sto metrů! Tentokrát mě vodič nenechal přepálit začátek. Na patnáctém kilometru jsme náskok, co jsme měli, ztratili, protože tam foukalo proti. Posledních pět kilometrů mě opravdu odtáhl on.“
Měla jste během závodu přehled, jak se odstup na rekord Aleny Peterkové vyvíjí?
„Já tentokrát ne, ale vodič mi říkal, že máme na rekord náskok pětadvacet vteřin. Pak mně hlásil, že jsme to ztratili v protilehlé rovince. Pak už jenom říkal, že to můžu zvládnout. Ale když jsem nabíhala do cílové rovinky, tak jsem tomu nevěřila.“
Foukalo?
„Trošku jo, ale díky vodiči jsem to moc nepociťovala. Hlavně divácká atmosféra byla tak fantastická, že nešlo běžet jinak.“
Jak se srovnáváte s tím, že jste se po necelých pěti letech vážné běžecké kariéry dostala na úroveň národního rekordu, který vydržel tak dlouho?
„Je to opravdu nádherné. Když jsem přecházela z lyží, tak by mě tohle nenapadlo. Šla jsem opravdu kvůli tomu, že mě to bavilo a přinášelo radost. Ale že můžu dosáhnout takových výsledků, to by mě nenapadlo. Ale samozřejmě, trošku je nenažranej, teďka chci víc a víc. Když za mnou nějaké výsledky jsou, ta motivace zlepšovat se je větší a větší.“
Vrátila se vám radost, kterou jste vzývala po nepovedeném mistrovství světa ve Valencii?
„Před čtrnácti dny jsem byla tak otrávená, že se mnou nebylo k vydržení. Z posledních tří závodů, které jsem běžela, jsem vůbec neměla radost. Opravdu jsem se trápila. Až jsem měla takové myšlenky, jestli někdy tu radost mít budu. Ale Martin (manžel a trenér Vrabec) to připravil úžasně. Já jsem věřila, že ví, co dělá. Přesto, že jsem měla zase svou hlavu a dělala si to po svém.“
Co cíle v maratonu?
„To si radši nechám pro sebe.“
Je to také český rekord?
„Rekord ne.“
Ale nějaké cíle máte…
„Mám, už neříkám, že si běhám jenom pro radost, ale chci dokázat… Něco.“
Když to není čas, tak je to co?
„Umístění. Třeba v Berlíně (na mistrovství Evropy – pozn. red.).“
Tak to už bych asi uhodl…
„Ale já to nerada říkám, protože minule jsem říkala, že běžím na rekord v Ústí, nechci se vychloubat, že něco chci. Uvidí se podle aktuální formy, lepší je se nechat překvapit, než o něčem plácat a pak skutek utek…“
