Na Pražském hradě se u příležitosti oslav 100 let českého sportu rozzářila. „Nebyla jsem tu ani nepamatuju. Naposledy když mi pan prezident dával Medaili za zásluhy,“ říkala Jarmila Kratochvílová, jedna z největších legend české a světové atletiky. Její čas v běhu na 800 metrů z Mnichova z roku 1983 dodnes nikdo nepřekonal. I když Caster Semenyaová ji celé léto nervovala. Ve společnosti největších celebrit tuzemské sportovní historie působila skromně a spokojeně. K výchově budoucí generace však má výhrady. Ale nepředbíhejme.
Jaká je pro vás největší událost české sportovní historie?
„Významných momentů je hodně, ale já mám dva. Jsou spojené s lidmi, kteří dosáhli největších sportovních výsledků. Nejvýše stavím
Emila Zátopka
a
Věru Čáslavskou
. Oba byli úžasní. Navíc závodili, stejně jako já, ve složitém období. Jsem moc ráda, že to je nyní už jinak, a věřím, že už se nebude politika nikdy montovat do sportu. Zažila jsem to a není to příjemné. Nesměli jsme odjet na olympijské hry. Ale už je to naštěstí pryč. Teď jsem ráda, že jsme se mohli s ostatními úspěšnými sportovci takhle setkat.“
Na co nebo na koho jste se nejvíc těšila?
„Mě hlavně potěšilo, že to bylo česko-slovenské setkání. Potkala jsem mnoho slovenských kamarádů, které jsem neviděla i desítky let. Měli jsme čas si v důstojném prostředí popovídat. Nenašla jsem tu nikoho, s kým bych si nechtěla povykládat. Setkala jsem se s kolegy z jiných sportů, které jsem jako fanoušek sledovala, nebo s panem profesorem Pavlem Kolářem, který moc pomáhá všem sportovcům. I mým svěřenkyním a mně, když něco potřebuju. Opravdu skvělá společnost. Nestačily by ani dva dny, kdybych si s každým chtěla něco říct.“
S kým jste se zapovídala nejvíc?
„Třeba s Jožkou Pribilincem. Neviděla jsem ho mraky let. Když jsme měli sraz po pětatřiceti letech od mistrovství světa v Helsinkách, on tam nebyl. Proto jsem byla moc ráda, když jsme se tady potkali.“
Jaký okamžik z vaší kariéry byl pro vás nejsilnější?
„Překonání světového rekordu. Sice jsem vždycky říkala, že nejvíc jsou tři medaile z jednoho mistrovství světa (získala je na MS v Helsinkách 1983), ale teď, jak ten můj rekord pořád žádná nepřekonala, a už to bylo v červenci třicet pět let, jsem si řekla: Ježiš, tak to asi bude největší moment mojí kariéry. Už se k němu ale hodně blíží Caster Semenyaová, která mě celou letní sezonu nervovala u televize.“
A další nezapomenutelné zážitky?
„Zážitkem byla celá ta cesta k výsledkům. Co jsem zažila za těch patnáct let, než jsem získala první větší medaili. To považuju také za hrozně důležité a jsem ráda, že jsem si to prožila. Ne že bych začala běhat a hned vyhrávala. Bylo to úplně obráceně.“
Co bylo na té cestě nejtvrdší?
„Trénovala jsem v době, kdy jsme nic moc neměli. Ale chtěli jsme trénovat. Byla jsem generace, která se chtěla hrozně moc prosadit. I když jsme nevěděli, jestli nás někam vůbec pustí na závody. Trénovali jsme na škváře, ne v botách, které stojí čtyři tisíce, ale v těch, co se tenkrát vyráběly. Dneska je všechno odlišné. Všude je k dispozici tartan, rehabilitace, zdravá výživa a já nevím co ještě. Všechno je tak hrozně... (odmlčí se).“
Vědecké?
„No já bych to až tak nepovažovala za podstatné. Protože nejdůležitější je práce. V tomhle je to u mladých trošku složitější.“
Nebylo by tedy lepší, kdyby mladá sportovní generace neměla až tak luxusní podmínky? Nerozmazlujeme si ji sami?
„Asi jo. Když vidím v posilovně na švédské bedně šest mobilů, tak nevím...
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
