Dvojnásobná matka Špotáková se vrací: Jiskru v sobě už poznám
Těší se, že oštěpem brzy přehodí půlku fotbalového hřiště. „To je meta, která mě vždycky uklidní,“ říká Barbora Špotáková. Mistrovství světa má jako obhájkyně titulu jisté, startovat v Dauhá za každou cenu ale nehodlá. „Zametat bych tam nejela, nechci být trapná,“ má jasno dvojnásobná olympijská vítězka a světová rekordmanka, která se vrací k atletice v roli matky dvou malých synů. Pomáhají jí home office a tréninkové plány z dob vysokoškolských studií.
Svůj první titul mistryně Evropy a třetí zlato ze světových šampionátů získala v době, kdy už měla doma malého Janka. Stejně tak třetí olympijskou medaili, po dvou zlatých z Pekingu a Londýna bronz z Ria de Janeiro. Loni se oštěpařka Barbora Špotáková odmlčela a v půlce července přivedla na svět druhého syna Darka. A teď znovu usiluje o návrat do světové atletické špičky. „Mám pocit, že už je to fakt zpátky,“ říká o svém snažení, které by mělo vyvrcholit příští rok olympiádou v Tokiu.
Jaké to je, vracet se k vrcholovému tréninku jako dvojnásobná matka?
„Pár lidí mě strašilo: jen počkej, uvidíš! Jiní zase říkali: jedno dítě, žádné dítě. No, musím uznat, že na tomhle něco je. Když dáte do školky nebo na hlídání jednoho synka, přijde vám, že máte úplnou pohodu.“
Dá se tedy při dvou dětech trénovat?
„Dá. Když jedno chodí do školky, a navíc je už hrozně šikovné, když máte vedle sebe šikovného partnera, když obě babičky jsou v důchodu a ochotné hlídat, dá se trénovat i docela kvalitně. Na podobný režim jsem už vlastně zvyklá. Před lety jsem trénovala při denním studiu vysoké školy, to je dost podobné. Tehdy jsem neměla čas na nic jiného než na atletiku a školu, teď jen studium vystřídaly dvě děti.“
Energie vám tedy neschází?
„No… Je to pořád tak na hraně, nebo spíš na ostří hrany. Energie chvíli je, a chvíli není. Ale většinou to vychází tak akorát na rodinu a trénink. Děti spotřebují spoustu vaší energie, ale na druhou stranu jí taky spoustu rozdávají.“
Nedávno jste na sociální síti zveřejnila fotku z posilovny, kde se vám tam batolí malý Darek. Home office matky oštěpařky, napsala jste. Takhle to praktikujete často?
„Zrovna dnes byl taky home office! Posilovnu máme doma, což je jedna z mimořádně důležitých věcí, které potřebuju. Abych mohla některé tréninky absolvovat doma. Jsem ráda, že mi to trenér umožňuje, protože vím, že zdaleka ne všichni trenéři jsou tomu naklonění. Ale ta fotka byla trošku naaranžovaná, to musím přiznat. Dareček většinou spí, když trénuju. Tady se zrovna vyspal a babička akorát přišla… Je ale fakt, že když už se mnou v posilovně je, vždycky se hned hrne k čince a postaví se u ní. On je hrozně milej.“
Rodinný tým zůstal stejný, jako když jste měli jen Janka, nebo musel nastoupit ještě někdo další?
„Zůstává to naštěstí stejné, to každý den klepu na dřevo. Ale je to samozřejmě náročnější pro všechny, jak dětí přibývá a sil ubývá. Všichni stárneme, babičky taky. Zejména pro ně je to větší zátěž. Děti jsou naštěstí pohodové. Dareček je ještě daleko klidnější a usměvavější, než býval Janek. Ale Janeček mi zase s malým pomáhá, hraje si s ním a má ho moc rád.“
Do tréninku jste se pustila na podzim. Neříkala jste si někdy v průběhu zimy: mám já tohle zapotřebí?
„Hodněkrát! Já vůbec nemám ráda zimu. Jsem letní člověk, proto taky dělám letní sport. Takže jakmile přejde leden a únor, říkám si zaplať pánbůh a cítím najednou spoustu energie. Jsem jako ta cibulka, co na jaře nedočkavě vykukuje ze země. Když vysvitne sluníčko a teplota leze k patnácti stupňům, cítím se o sto procent líp. Lednové soustředění v Nymburce mi vzalo hodně sil, to jsem měla trochu krizi. Proto možná nedělám žádné rozhovory v lednu, kdo ví, co bych řekla…“
Jak se touhle dobou cítíte oproti jiným rokům?
„Je to samozřejmě malinko vzadu, bývala jsem v přípravě dál. Ale tahle sezona je trošku jiná, mistrovství světa máme až na konci září, takže není kam spěchat. Se dvěma dětmi už neplánuju tolik soustředění, zvlášť ne v teple. Ale o moc jiné to, doufám, nebude. Vlastně se cítím hodně podobně jako jiné roky, párkrát už jsem šla dost kvalitní posilovnu. Konečně jsem měla pocit, že je to jako kdysi. Zrovna včera jsem říkala Lukášovi (životní partner Lukáš Novotný), že už je to fakt zpátky. Člověk už pozná tu jiskru v sobě.“
Jak je s postupem vaší přípravy spokojený trenér Rudolf Černý?
„Myslím, že je spokojenej. Našel novou mladou kolegyni, která se mnou trénuje, což mi hrozně pomáhá. Ruda byl na to vždycky šikovnej, dovedl sestavit tým podle mě. Taky jsme vytáhli staré tréninkové deníky z roku 2007, kdy jsme se chystali na mistrovství světa v Ósace (Špotáková tam získala první titul). Tehdy jsem chodila na denní studium vysoké školy a chceme, aby penzum práce bylo podobné. Vím, že tohle jsem schopná zvládnout. A zatím to taky docela jde.“
Potkáváte se někdy na tréninku s druhou českou elitní oštěpařkou, vicemistryní Evropy Nikolou Ogrodníkovou?
„Minimálně, ona trénuje v jiné skupině a je pořád někde na soustředěních. To nikdy nebyl můj případ, já jsem vždycky radši trénovala doma. Jsem holt spíš domácí typ. Ale i důkaz, že se dá kvalitně připravit i tady doma.“
Na kdy plánujete návrat k závodění?
„Když budu zdravá a uvidím, že jsem schopná přehodit občas půlku fotbalového hřiště, což je meta, která mě vždycky uklidní, měla bych začít v Římě na Diamantové lize (6. června). Tedy doufám, že to tak vyjde.“
Mistrovství světa máte jako obhájkyně titulu z Londýna jisté. Je to úleva?
„Částečně určitě. Na druhou stranu bych teda nechtěla být v Dauhá v roli obhájkyně, která tam jede zametat. Kdybych viděla, že na tom nejsem dobře, určitě bych zvažovala, že radši nepojedu vůbec. Než tam být trapná…“
