Atletka Slaninová o vzhledu i drilu: Na závod se chystám víc než na rande | iSport.cz
Květoslav Šimek
7. října 2020 • 11:58

Atletka Slaninová o vzhledu i drilu: Na závod se chystám víc než na rande

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Bouřlivák Rada: pro Sport se rozohnil nad vládními opatřeními
RUDEJ FANDA: Zlatan si šel radši dáchnout. Stanciova penalta jako od Bohdalky
VŠECHNA VIDEA ZDE

Vyčesat vlasy, nalakovat nehty, připravit copánky, namalovat se. Vítkovická atletka Jana Slaninová (30), která z republikových šampionátů na sprinterských tratích nastřádala už čtrnáct medailí, s úsměvem přiznává, že ani vizuální přípravu na sportovní akce nezanedbává. „Skoro mi přijde, že se na závod chystám déle a víc, než kdybych šla na rande,“ líčí pro iSport LIFE. Ve výčtu nejkrásnějších českých atletek nemůže dcera špičkových atletů Taťány Netoličkové (rozené Kocembové) a Jana Slaniny chybět.



Jak vám zní, že jste ve výběru atletických krásek pro web iSport LIFE?
„Na jednu stranu mi to lichotí. Ale když jsem si zadala své jméno do Googlu, tak na mě vyskočila většina článků o vzhledu. Ne o atletické výkonnosti, což mě mrzí. Kdybych chtěla být hodnocená podle vzhledu, tak jdu do jiné soutěže nebo oboru. Ale ano, je to zpestření.“

Nejdete tomu i sama naproti? Příspěvky na Instagramu nebo Facebooku?
„Je to možné. Jsem na sociálních sítích hodně aktivní, tak jsem asi víc na očích než holky, které fotky na sítě nedávají. I když tam umisťuju jen normální věci, žádné hanbaté nebo odhalené. A musím přiznat, že to je nakonec i fajn v tom, že mě třeba ohledně sponzorství spíš osloví nějaká firma, než kdybych se spoléhala jenom na sportovní výsledky.“

Jana Slaninová už má 14 medailí z republikových šampionátů na sprinterských tratích
Jana Slaninová už má 14 medailí z republikových šampionátů na sprinterských tratích

Je tedy obecně jednodušší zaujmout krásou, než národním rekordem?
„Je to smutné, ale dneska je to spíš o vzhledu než o tom, co člověk v životě nebo ve sportu dokázal. S tím se bohužel asi moc dělat nedá. Nezbývá nám, než se době přizpůsobit. Bohužel.“

Sledujete, jak jsou na sociálních sítích aktivní jiné atletky?
„Ano. V české atletice ale není nikdo, kdo by byl vyloženě průserář. Jasně, některé fotky mi přijdou trošku moc odhalené, ale v atletice to má, myslím, normální mez.“

Která z holek je podle vás nejodvážnější?
„Asi Nikča Bendová, ta ve vaší anketě určitě taky bude. Je ještě mladé střevo, takže tomu její příspěvky odpovídají.“

Vy jste to dřív také tak měla?
(usměje se) „Když mně bylo dvacet jako Nikče, tak Instagram ještě nebyl. Díky bohu! Když si vybavím, jaké mládí jsem měla já, tak jsem ráda, že tehdy sociální sítě ještě nebyly takovým šílenstvím. My na telefonu hráli maximálně hada.“

Je i v tomto ohledu mezi atletkami konkurenční prostředí?
„Není zase až tolik holek, které by na vzhled v závodě extra dbaly. Osobně se mi nelíbí, když si někdo přijde na závod jen tak na blind a neupravený. Naopak, když vidím mladou holku, co má na startu rtěnku, tak ji ocením, podpořím. Fajn, to se mi líbí.“

Vnímáte, že to je lepší i pro větší propagaci sportu?
„Ano, protože atletky jsou hezké holky. Neříkám, že v jiných sportech nejsou, podívejte se třeba na beachvolejbal. Pěkné holky, kalhotky, podprsenka. To je přece daleko víc koukatelné, než kdyby hrály v nějakých kombinézách nebo mikinách. I my máme dres, je to atraktivnější proti jiným sportům. Ano, i tak můžeme náš sport zviditelnit.“

Nebudou vám v rámci ještě větší popularizace zmenšovat dresy jako plážovým volejbalistkám?
„To už snad ani nejde! Kdyby se kalhotky a dres ještě nějak zužovaly, tak by to už vypadalo trapně.“ (usmívá se)

Jak jde sportovní krása dohromady s dennodenní dřinou?
„Těžce. Já jsem u atletiky čtrnáct let, tělo na pohled sice vypadá zdravě, ale je docela zničené. Zranění bylo hodně, některé věci jsou třeba nedoléčené.“

Co vás trápí?
„Loni jsem měla únavovou zlomeninu nártu. To bylo mé největší zranění, půl roku jsem nemohla vůbec trénovat. A zrovna teď mě trápí koleno. Jinak klouby, záda... Klasika. Bolest k atletice patří. Kdybych měla trénovat, jen když mě nebolí vůbec nic, tak by tréninků moc nebylo. Musíte zatnout zuby. I když se vám nechce a něco vás bolí. Prostě musíte jít. Těžko říct, jak bych vypadala, kdybych chodila do klasické práce, to už bych se asi nepřinutila jít si zaběhat vůbec. Sice si říkám, že jo, ale třeba mamka taky říkala, že po letech dřiny už cítila únavu a vyloženě má někdy odpor k tomu, aby šla sportovat. Uvidím, jestli to budu mít stejně. Doufám, že se nějak budu udržovat i dál.“

Jak se vám zpětně kouká na závody z osmdesátých, devadesátých let? Vaše máma zazářila s Jarmilou Kratochvílovou na mistrovství světa v roce 1983. Jak to atletkám tehdy slušelo?
„Zrovna během karantény dávali staré přenosy a přijde mi srandovní, jak v té době holky vypadaly. Ale spousta lidí říká, že mamka proti nim byla pořád hezká, taková ženská. Musím říct, že to je pravda. Samozřejmě mi na záběrech taky přijde srandovní, ale vypadala hezky. Žensky.“

Která z atletických disciplín je podle vás nejfotogeničtější?
„Spíš technické disciplíny. Při sprintu jsme takové zatnuté, náš výraz v obličeji je hrozný. V technických disciplínách, pokud tedy nemluvím vyloženě o vrzích, jsou holky hezké a hubené. Třeba výškařky jsou hodně dívatelné. Samozřejmě, že i v silových disciplínách jsou pěkné holky, ale svalů už je tam přemíra.“

Dá se při sprintu myslet na výraz v obličeji?
„Nedá, soustředíte se jenom na výkon. Nevnímáte, kde jaký fotograf stojí. To zjistíte až v cíli nebo až vám fotku pošlou. Pak teprve vidíte, že to byla hrůza. Támhle vám chybí noha, tam se šklebíte nebo se vám svaly rýsují tak, že vypadáte obrovsky. Jsem ráda, když se povede nějaká hezká fotka, ale při závodě opravdu není čas pózovat.“

Před atletikou jste se věnovala tanci, dokonce jste v něm mistryní světa. Tam je to s pózováním asi jednodušší, souhlasíte?
„To ano, dělala jsem disco tanec. Od druhé třídy až do patnácti. Nechci to nějak znehodnocovat, ale přece jenom je tam mistrovský titul snazší než v atletice. Konkurence je jiná. V tancích se nám s holkama povedlo být dvakrát mistryněmi světa, což se mi v atletice pravděpodobně už nikdy nepodaří. Ale je pravda, že tanec byl super základ pro atletiku.“

Využijete v ní disco?
„To ani ne, ale ze sestav si dodnes pamatuji fakt všechno. Byly takové dětsky roztomilé, kdybych to předvedla teď ve třiceti, tak bych se mohla akorát tak zranit. Kdybych se třeba snažila vykopávat nohy. (usmívá se) A jinak tancovat nikam nechodím, takže disco už moc nevyužiju.“

Klasické tance vás nelákaly?
„Nikdy. Taneční hudba mě svou živelností vždycky bavila víc než klasika. Potřebovala jsem vybít energii.“

Oba vaši rodiče byli špičkoví atleti, neměli s tancováním problém?
„Mamce to bylo jedno, byla ráda, že nějaký sport dělám. Taťka mě do atletiky hodně tlačil. V páté třídě jsem přemýšlela, že bych šla na baletní konzervatoř, ale to mi táta řekl, že v žádném případě. Tak jsem šla na sportovní gympl, kde jsem se nakonec k atletice stejně sama dopracovala. Nikdo mě nenutil. Na závodech mi to šlo samo, měla jsem po kom zdědit talent a geny. Asi to nemělo kam uhnout, i starší sestra dělala atletiku.“

Říkáte baletní konzervatoř? Co myslíte, kde jste mohla být, kdybyste si prosadila svou?
„To už bych měla tělo zničené možná ještě víc než z atletiky. A ve třiceti bych byla na vrcholu kariéry. Neříkám, že v atletice teď nejsem, ale balet je fakt velká dřina. Zase až tak šikovná jsem na něj nebyla, běhání mi šlo líp. Jsem ráda za to, jak jsem se rozhodla. Balet sice vypadá krásně, pořád se mi moc líbí, ale asi bych to nezvládla.“

Celou kariéru, taneční i atletickou, jste v Ostravě. Do Prahy vás to nelákalo?
„Jsem Ostravačka jako poleno. Asi fakt jediný odchovanec SSK Vítkovice, který zůstal a dál běhá za rodný klub. Na druhou stranu tady mám úžasné podmínky a mám se možná i líp než v Praze. Jsem za to vděčná.“

V čem jste Ostravačka jako poleno? Třeba na vašem dialektu to až tak slyšet není...
„Nepřijde vám? Celkově se mi v Ostravě líbí. Máme Baník, Nohavicu, jsme kraj razovity. Ne že bych neměla Prahu ráda, ale bydlet bych tam nikdy nechtěla. Víkend fajn, ale to je všechno. V Ostravě mi to vyhovuje.“

Je v tom i kus vzdoru nebo hrdosti?
„Je to možné. Ale opravdu si mi tady líbí, i sportovně se Ostrava posunula. Máme perfektní zázemí, novou krytou halu, nemám si nač stěžovat. A ještě to vyšperkovala Zlatá tretra. Kdyby byla v Praze, určitě by tam nepřišlo tolik lidí. Neměla by tak atraktivní atmosféru.“

Dvoustovka žen se na Zlaté tretře běhá jako Memoriál Jana Slaniny, je věnována vašemu zesnulému tátovi. Jak jste se vlastně na startu Memoriálu cítila?
„Běžela jsem ho čtyřikrát a vždycky je to těžké. Když je před startem minuta ticha, na velkoplošných obrazovkách jdou tátovy obrázky a vy pak musíte během vteřiny přepnout, namotivovat se a běžet... Je to čest. I když výsledek nikdy nebyl žádná sláva. Lidé, co tomu nerozumí, se dívají a říkají: Ty jo, co to bylo? Tys byla poslední? Konkurence je obrovská, běžíte s mistryněmi světa. Už jen samotný závod je zážitek. Atmosféra, lidi. Je to super, i když nepředvedete bůhvíjaký výkon.“

Sluší to světové konkurenci na startu, nebo soupeřky alespoň v tomto porážíte?
(usmívá se) „Některé o sebe moc nedbají, ale daleko víc je těch, co si vzhled opravdu hlídají. Stojíme v call roomu, holky vytáhnou kosmetickou taštičku, zrcátko, rtěnku, upraví se, nachystají. To se mi líbí, tohle je moje krevní skupina. Na mezinárodních akcích je takových holek víc. Možná i proto, že jsou pod větším drobnohledem. Na kameru to prostě musí vypadat. To je jasné.“

Zmínila jste Baník, vy fotbalistům pomáháte s atletickou přípravou, je to tak?
„Ano, i když jsem k tomu přišla jako slepý k houslím, moc jsem to dělat nechtěla. Oslovili mě a nakonec se to docela chytilo. Ze začátku jsem se bála, že si ze mě budou dělat srandu nebo mě nebudou brát vážně. Ale přijde mi, že se naopak víc snaží, baví mě to. Třeba Filip Kaloč je fakt dříč, odběhali jsme toho dost. I mně to v přípravě pomáhá, poctivě mi odtáhl nějaké úseky.“

Když se bavíme o sportu, vzhledu a kráse, komu to víc sluší? Fotbalistům, nebo atletům?
„Atleti mají určitě hezčí postavy, ale fotbalistům to možná víc sluší. Přijde mi, že třeba účesy mají upravené, pořád chodí do barber shopů, gelují si vlasy. Na to si atleti tolik nepotrpí.“

Dá se na první pohled poznat, kdo je atlet a kdo fotbalista?
„Dá, už podle oblečení. Atleti nosí upnuté elasťáky, což by si fotbalista nikdy nevzal. Maximálně pod kraťasy. Ale to je tím, že atleti jsou na elasťáky kvůli aerodynamice zvyklí. Lépe se jim v nich běhá než v širokých kraťasech. Ale třeba nohy si holí i fotbalisti, v tom jsou stejní. To hokejisté ne.“

Máte v tréninku i hokejisty?
„Nějaký čas spolupracuji na atletické přípravě se Zbyňkem Irglem, to je ohromný dříč. Líbí se mi jeho přístup. Když mu něco nejde a jede poslední sérii, tak řekne ne, jedu znova, aby to bylo dokonalé. Pořád je se sebou nespokojený, neustále se chce zlepšovat. Zároveň je i skvělý člověk. Sám mi dal spoustu rad ohledně výživy nebo vitamínů. Když jsme se bavili o vzhledu sportovců, tak hokejistu od fotbalisty také hned poznáte. Nejen postavou, ale i účesem. Přijde mi, že hokejisté mají spíš delší vlasy, jsou víc zarostlí, vypadají proti fotbalistům tak trochu zanedbaně. Jaromír Jágr jim asi jasně nastavil laťku.“ (usmívá se)

Fotbalistům pro změnu udává trend Ronaldo.
„Tak ten se mi strašně nelíbí. Je takový, nechci natvrdo říct slizký, spíš bych řekla umělohmotný. Takový Ken. Ne, ten se mi nelíbí vůbec. Naopak Sergio Ramos je úplně jiný typ. Ale říkám jen svůj názor, někomu se to líbí přesně naopak.“

Hned na začátku jste zmínila, že kdybyste chtěla být hodnocená podle vzhledu, živíte se v jiném oboru. Měla jste takové nabídky?
„Ani ne. Sem tam mě nějaký fotograf osloví, jestli neuděláme sportovní fotky, portréty. Ale to mě nebaví. Spolupracuji s jednou sportovní značkou, a když máme focení, je to pro mě strašně nezáživné a únavné. Fakt trpím. To radši půjdu dvě hodiny běhat, než abych dvě hodiny stála a pózovala. Kdepak, tohle by mě fakt nebavilo.“

DOTAZNÍK

Jak se kombinuje dřina a krása?
„Náročně. Při tréninku se potíte, ale samozřejmě chcete vypadat dobře. Obecně se holky v atletice hodně upravují a snaží se vypadat. Líbí se mi to. Je to skloubení krásy a výkonu.“

Dělá vás sport krásnější?
„Určitě. Těžko říct, jak bych vypadala, kdybych nesportovala. Postava dělá hodně.“

Je pro vás důležité, abyste i při sportu vypadala dobře?
„Při tréninku až tolik ne, ale při závodu určitě. Pak se i cítím lépe, sebevědoměji a mám i celkově lepší naladění pro závod.“

Na co si v módě potrpíte?
„Asi na boty a ujíždím na batůžcích. Místo kabelek. Jsou praktičtější a pohodlnější. Nemám jich moc, ale mám i pár dražších kousků. Na kolik mě přišel nejdražší? Tak to radši nebudu ani říkat.“

Sledujete, jak vypadáte na fotkách?
„Sleduji. Po každém závodě nám většinou fotografové posílají výběr fotek a řekla bych, že z devadesáti procent je to hrůza. Támhle vám chybí noha, tam se šklebíte nebo se vám svaly rýsují tak, že vypadáte obrovsky. Na akčních fotkách jsme větší než ve skutečnosti. Jsem ráda, když se povede nějaká hezká fotka.“

Kolik času trávíte ráno před zrcadlem?
„Když jdu na trénink, stačí deset minut. Na závod je příprava nejdelší. Skoro mi přijde, že se na závod chystám déle a víc, než kdybych šla na rande. Umýt vlasy, nalakovat nehty, udělat nějaké copánky, namalovat se. Je to i rituál. Pustím si hudbu, připravuji se, uklidní mě to.“

Kdo je váš mužský idol?
„Ježiš, takhle narychlo si asi na nikoho nevzpomenu, nemám v hlavě žádné jméno, které bych vypálila hned.“

Který sportovec se vám nejvíce líbí?
„Přítel je zubař, čili chlap z úplně jiného oboru. Ale když jsem byla menší, líbil se mi z atletů třeba Roman Šebrle.“

Kdo je Jana Slaninová?

V dětství dlouho závodně tancovala a dokonce se stala mistryní světa v disco tancích. Atletiku ale měla v rodině, její tatínek Jan Slanina byl významným funkcionářem a maminka Taťána (rozená Kocembová) patří k nejúspěšnějším atletkám české historie, na MS v Helsinkách v roce 1983 získala stříbrné medaile na čtvrtce i ve čtvrtkařské štafetě a na čtvrtce vyhrála i halové ME. „Na stadionu jsem prakticky vyrůstala,“ usmívá se Slaninová. Nakonec neodolala a dala se na tvrdou cestu špičkové atletiky. Má za sebou několik startů na mládežnických šampionátech a dlouhodobě patří mezi nejlepší české sprinterky. Několikrát startovala i na Zlaté tretře na memoriálu svého otce, který tragicky zahynul v roce 2003. 

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud