Podobně jako pro Antonína Panenku je Bělehrad i pro překážkáře Petra Svobodu životním městem. Ve středu do něj odletěl na halové mistrovství světa se vzpomínkami na pět let starý bronz, který tu získal na ME, i na jen devět dní starou vítěznou slávu při mezinárodní generálce. A znovu chce dokázat něco velkého, aspoň postup do finále. „Cítím, že to v nohách je,“ říká Svoboda.
Seděl uprostřed bělehradské Štark Areny a pozoroval cvrkot. Petr Svoboda měl minulé pondělí odpracováno a už jen v klidu čekal, až bude oceněn jako čerstvý vítěz při zkušebním mítinku před mistrovstvím světa. A v příjemném rozjímání se mu oživila ještě hezčí vzpomínka z roku 2017.
„Najednou jsem si uvědomil, kde jsem stál, když jsem doběhl a koukal na tu tabuli. Jak jsem pak běžel kolečko a hulákal jak děcko. Koukal jsem, jestli je koule a tyčka na stejném místě. Hodně věcí jsem si vybavil,“ usmíval se Svoboda.
Před pěti lety pobíhal v bělehradské areně jako šílený. Měl ale hodně dobrý důvod. Bronzem na překážkové šedesátce na halovém mistrovství Evropy právě dokončil ojedinělý comeback. K medaili z vrcholné akce se tehdy propracoval poté, co kvůli sepsi v kotníku málem přišel o nohu a ztratil tři a půl roku kariéry.
„Brutálně jsem si oživil vzpomínky, bylo mi tam najednou hrozně hezky,“ líčil Svoboda.
Minulý týden závodil v Bělehradě jen dva dny po ostravském mistrovství republiky a měl za sebou dramatickou cestu. Když jel na letiště, z ničeho nic mu přestalo fungovat auto.
„Normálně se vyplo, odešel mi alternátor. Zablikaly budíky, motor furt jel, ale nešlo nic, jenom jsem motal volantem. Zachránil mě soused, chudák Kačka volala odtahovku,“ zmínil svoji přítelkyni, překážkářku Kateřinu Kodrovou. „V Mnichově jsme měli hodinu zpoždění. Já nejsem pověrčivý, ale furt jsem si říkal: Někdo nechce, abys tam odjel…“
Krizovka pokračovala i těsně před závodem, když Svoboda cítil křeče v obou stehnech. Málem se ani nedostal na start. Nakonec ale vyběhl a v cíli byl první v solidním čase 7,65 sekundy.
„Cíloval jsem, abych si nic neudělal. A nebyl to špatný čas. Bylo super odjíždět jako vítěz z posledního závodu, ještě na místě, kde se poběží,“ usmíval se. „Bydleli jsme v hotelu jako při mistrovství Evropy. Na rozcvičování to bylo stejné jako tenkrát. Akorát byl všude nový povrch. Bylo to takové příjemné déjà vu.“
A známé pocity zažívá znovu. Včera odletěl do Bělehradu kvůli víkendovému mistrovství světa. V neděli ráno při rozběhu znovu uslyší zdejší elektronický signál, který bude atlety posílat do závodu místo tradičního výstřelu.
„Když jste v blocích, slyšíte ránu, a ta vás vysvobodí. Tady je to takové… Puf… Jak kdyby vás něco vyrušilo, ne že vás to pošle dopředu,“ hudrá Svoboda.
I tak ale doufá, že zvláštní signál uslyší hned třikrát. Po rozběhu ještě ve večerním semifinále i finále. Být znovu mezi nejlepšími osmi na světě, to je jeho cíl pro tento víkend. I když ví, že bude muset zřejmě běžet hluboko pod hranici 7,55 sekundy.
„Chci běžet kolem 7,50. Musí vyjít kompletně všechno na sto deset procent, aby to bylo i pod padesát. Cítím, že to v nohách je,“ říká Svoboda.
A připomíná svou tradiční mantru, s kterou se chystal do svých největších závodů kariéry. S nadsázkou vždycky říkával, že chce odpálit atomovku…
„Chci být v nejlepší osmičce a udělám pro to maximum. Jedu tam nabitý, jak jsem dlouho nikde nebyl. Střádám tu atomovku takových let… Jestli tam nebouchne, už je doba spotřeby prošlá,“ směje se.
Témata:
atletika, sport, Evropa, mistrovství světa, Bělehrad, Antonín Panenka, Petr Svoboda, Mnichov, Štark Arena, Sport na Heureka.cz
Související články
