Železný o své roli, citech i jak pozná talent. Co jeho další plány v životě?

Začneme u tvých dětských let. Byl jsi vždycky takový poctivec a pracant?
„Mám to v genech. Táta i máma házeli oštěpem, byli reprezentanti. Máma byla vynikající. Kdyby měla takové zázemí, co jsem měl já, házela by hodně daleko. Držela dlouho dorostenecký rekord, jenže se musela starat o mladší bráchy a měla těžkej život. Ale talent měla strašnej. Ten jsem zdědil. Brácha talent taky měl, mohl dělat dobře desetiboj, ale byl trochu línější a pak se ještě zranil.“

Hrál jsi všechno možný, jak tě znám. Ovlivnili tě také kamarádi z ulice, ze třídy?
„Hrál jsem házenou odmala až do 19 let. Ve škole jsme ze dvou tříd udělali házenkářský tým a byli jsme tak dobří, že jsme postoupili do ligy. Se mnou hrál třeba pozdější reprezentant Roman Bečvář. Další kluk byl taky výbornej házenkář, jiný reprezentant v lyžování. Navzájem jsme se ovlivňovali a hlavně jsme měli super trenéra. To byl učitel Srb, který miloval sport. Tak jsme hráli volejbal, vybíjenou, dělali atletiku. Všude nás tahal, měli jsme super zázemí, přitom na nás byl neskutečně tvrdej. Takže tahání za vlasy, občas lepáka. Ale super člověk, trenér vynikající. Díky tomu jsme se rozvíjeli už na základních školách.“

I tohle muselo přeci mít vliv na tvou vysokou sportovní výkonnost i neskutečnou dlouhověkost. Přes ta všechna zranění, která tě pronásledovala.
„Jo, já jsem byl strašně šikovnej na pohyb. I profesor Pavel Kolář říkal, že kdybych se chytil dalších sportů, mohl jsem špičkově hrát třeba tenis, somatotypově bych na to měl. Když jsem třeba jel za babičkou a zahrál si tam s klukama fotbal, hned mě chtěli, abych tam jezdil a hrál za ně. K tomu házenou.“

A co hokej? Ten jsi uměl?
„To byl můj první sport. Hned od první třídy v Mladé Boleslavi. To byla moje nejtěžší chvíle v životě. Vybrali mě, vyfasoval jsem výstroj a všechno k tomu. Bohužel jsem byl pořád nemocnej, měl jsem čtyřikrát za sebou zápal plic, dokonce jsem musel na dva měsíce do ozdravovny. A tím jsem s hokejem skončil. Moc si toho z nejútlejšího mládí nevybavuju, ale to, když jsem musel odevzdat výzbroj, si pamatuju moc dobře. I to, že jsem brečel. Mě totiž hokej strašně bavil, a to se v Boleslavi hrálo pod širým nebem. Já to měl na hokeják kousek. Chodil jsem tam bruslit i sám a máma měla doma připravený lavor s teplou vodou, protože jsem byl strašně zmrzlej. Prostě hokej byl pro mě jednička a dodneška se na něj dívám, je to náš národní sport. Trochu mě mrzí, že se třeba Kladno, taková dřívější líheň talentů, takhle trápí. Ani ne áčko, ale ta jejich mládež…“

Mám takový pocit, že jsi docela cíťák. Zabrečel sis jako malý kluk a se slzou jsi odcházel i po nevydařené olympiádě v Aténách 2004.
„No jo, to se dočteš, jaký jsi tvrďák a podobně. To jsou všechno nesmysly. Prožívám to, ale nedávám to najevo. Když něco, tak se radši schovám, ale emočně věci hodně prožívám. Vnitřně. Někdy to ale vyjde ven.“

Když tě pozoruji na tribuně, máš většinou poker face Ivana Lendla. Ale v tobě to musí hrát. Co se tam uvnitř děje?
„Prostě jsem takovej. Nejhorší je, že velmi pravděpodobně poznám, jaký to bude, mám ten cit. Je to zvláštní. Když jsem šel třeba se svými svěřenci na olympiádě na závod, ve mně to lítalo, srdce mi bilo. Ne, že bych byl nervózní, ale já jsem čekal, že se stane něco výjimečnýho. Víš, že poznáš, že to dneska bude asi hodně zajímavý. A není to ukázka toho, že tréninky předtím byly dobrý. Je to teď a příští hodina závodu, dýl to ani netrvá. Je to krátká doba, a když ti třeba nesedne technika, tak to prostě nehodíš. Když máš natrénováno na běžecký závod 200 metrů a uděláš chybu, budeš třetí. V oštěpu uděláš chybu, hodíš o pět metrů míň a neprojdeš kvalifikací. Jdeš pak za týden k jinému závodu a hodíš o deset metrů dál.“

Když jsi závodil, jak jsi cítil, že máš formu a že to hodíš?
„To, jestli vyhraju, jsem odhadnout nedokázal. Ale věděl jsem, že mám formu, a když neudělám chybu, hodím daleko. A na takový závod jsem se vždycky těšil. Pro mě olympiáda nebyla stres, jako, že teď musíš. Věděl jsem, že jsem dobrej a že takovej velkej závod zvládnu. Když jsem deset dní před olympiádou hodil daleko, věděl jsem, že to bude dobrý. Pak už jsem jenom ladil formu, lehce trénoval a říkal si: Jó, tak teďka už se můžu porazit jenom sám.“

Svou jistotou, klidem jsi určitě ovlivnil soupeře, oni museli tvou sílu cítit.
„Tak to je. Vyhraješ jednou, podruhý, a oni se tě pak bojí. Ovlivníš výkon i těch ostatních. Začnou přemýšlet. Čekají vlastně, co ty předvedeš. A nejlepší je, když to předvedeš hned na začátku. Pak si soupeři, s prominutím, řeknou: tak to je v prdeli. A to se stalo kolikrát, třeba na olympiádě v Sydney. Tam jsem nejel jako favorit, byl jsem celý rok někde na pátém místě. Já ale hned prvním hodem hodil 88 metrů, Backley taky. Největší favoriti šli až za námi, to je určitě rozhodilo a začali se strachovat, jestli vůbec budou mít nějakou medaili. Já ještě přitom věděl, že hodím 90 metrů. Takhle jste to měli v Naganu. Tam bylo vidět, jak ti kluci drží pohromadě, jak si věří a jak je každý důležitý. Růža, Džegr, Reichel, a vůbec všichni další. A taky si mohli víc dovolit, když za sebou měli Hašana. Já ty zápasy všechny viděl naživo, seděl jsem kousek vedle vás, byl to pro mě jeden z vrcholných zážitků.“

Říkáš, že když máš za sebou jistotu, můžeš si víc dovolit. Jako atlet i jako trenér jsi často zkoušel nové věci, improvizoval jsi, i zariskoval. Michael Jordan řekl, že 9000krát minul koš, 26krát chybil, když mu trenér dal důvěru k rozhodujícímu trestnému hodu, chyboval i v životě. A proto, jak on říká, se stal úspěšným.
„To je jasný, děláš chyby, jinak to nejde. Vítězství tě nežene dopředu, prohra tě posouvá. Tady musím říct, že je velký rozdíl mezi individuálními sporty a kolektivními. To jsou dva druhy mentality. Řeknu ti to na mém příkladu. Jako oštěpař jsem si věřil, šel jsem do závodu s tím, jak vyhrát, uspět. Věřil jsem sám sobě. Hrával jsem ale taky házenou a tam jsem tohle neměl, i když jsem byl docela dobrej. Místo, abych šel do koncovky, vzal to na sebe a vystřelil, raději jsem v poslední chvíli přihrál. Bál jsem se, abych to nezkazil. Moje manželka to má zase naopak. V extralize volejbalu byla supr, byla zvyklá to vzít na sebe a zakončovat důležitý akce. Tady, v oštěpu, když je na place sama, je nervózní. Je v tom určitě genetika a myslím, že by se na to měl brát zřetel a už v mládí rozpoznat, kdo je jak nastavenej. Navíc ještě rozhodujou další věci, jako například periferní vidění. A to už se dá rozpoznávat od útlého věku.“

Často ti to v závodě ulítlo. Čím to bylo, že jsi měl takový rozptyl?
„Házel jsem na hraně risku, měl jsem rychlý rozběh, a tak se všechno násobilo. Když chceš hodit extrémně daleko, musíš dělat všechno v rychlosti. To máš jako v hokeji. Dnes musíš všechno dělat v rychlosti a pak se stane, že ti to od hokejky uteče.“

Měl jsi strach, že někoho zraníš?