Výročí, které se neslaví. Před 40 lety Jarmile Kratochvílové komunistický režim neumožnil odletět na letní olympijské hry do Los Angeles. Kariéra bývalé československé atletky utrpěla bojkotem zámořských her Sovětským svazem, ke kterému se připojilo i Československo. Držitelka rekordu na 800 metrů byla přesvědčená, že spoustu našich sportovců by úspěšně bojovalo o medaile: „My jako atleti byli silný, ohromný tým. Ale vůbec, náš sport byl v roce 1984 docela na výši,“ vzpomíná hvězda světové atletiky.
Osmého května 1984 Sověti oznámili bojkot letní olympiády v Los Angeles. Zároveň oslovili své spojence, včetně Československa, aby zaujali stejné stanovisko. Tehdejší předseda Československého olympijského výboru (ČSOV) Antonín Himl 12. května 1984 svolal zasedání ČSOV, kde doporučil schválit, aby ani Československo nevyslalo své sportovce do Los Angeles. Jednomyslně bylo rozhodnuto. Na veřejnost se informace o bojkotu dostala následující den.
Vnímala jste se někdy, že jste vyslanec určitého politického systému?
„Nikdy jsem se touto otázkou nezabývala. Měla jsem svůj jeden cíl, za kterým jsem si šla. Když jsem nemohla odjet na olympijské hry do Los Angeles, zasáhlo mě to.“
Jak jste se cítila, když jste se dozvěděla, že je olympiáda pro československé sportovce zapovězená?
„Mám takovou vzpomínku. Bolela mě záda, trenér ze Slovenska mi řekl, že u Zlatých Moravců v malé chaloupce žije paní, která má od boha dar a umí se zády pracovat. Vypravila jsem se tam, paní byla sympatická, ale dělala to bolestivější metodou. Pamatuju si, jak říkala: Nebojte se, na tu olympiádu pojedete, to spravíme. Měla jsem na cestu zpátky koupený lístek do lehátkového vagónu na noc, abych po zákroku byla v klidu. Někdo tam měl tranzistor a zaslechla jsem, že se olympijský výbor Sovětského svazu rozhodl, že svoje sportovce do Los Angeles nepošle. Jak člověk žije je přípravou a je pomalu jednou nohou tam, řekla jsem si, že je to nějaká blbost.“
Kdy jste tomu tedy začala věřit?
„Z rádia doma jsem slyšela, že se k Sovětskému svazu přidávají další státy. Možná to byly dva dny poté, ale pořád jsem si říkala, že to bude dobrý.