Loučící se legenda Veselý: Byla to překvapivá cesta. Nejbližší plán? Nic
Nikdy nebyl miláčkem publika. Oštěpař Vítězslav Veselý o takové postavení nestál, měl radši svůj klid. Jako skromný kluk bez velkých slov se postavil světu a na mistrovství republiky ve Zlíně se loučil s kariérou jako česká legenda. Je mistrem světa. Je mistrem Evropy. Má dvě medaile z olympiád. Dvakrát vyhrál i Diamantovou ligu. „Život, sport byl na mě vlídný,“ usmívá se.
Léta jeho kariéry se shodují s velkou jízdou Barbory Špotákové. Vítězslav Veselý rozhodně nebyl v záři reflektorů jako ona. O pozornost mu nešlo. Kdysi na mistrovství světa v Berlíně odmítl jít mezi novináře, aby vyprávěl historku, jak se mu do pokoje omylem dobýval Usain Bolt. „Jeho úspěchy jsou strašně nedoceněné,“ říká o něm jeho životní kouč Jan Železný. Ale pro něj mají velkou cenu. Svou velkou oštěpařskou cestu zakončil v jednačtyřiceti letech.
Když si poskládáme vaše úspěchy takhle do řady, je to síla. Jak vám to zní?
„Těžká otázka. Jsem to já, tohle je nějaká vizitka. Mohlo se podařit i něco víc, mnohem víc, ale mohlo to být také úplně jinačí. Snažím se z toho těšit, užívat si to. Bylo to krásných téměř třicet let s atletikou, začínal jsem v deseti.“
Ve Zlíně jste na rozloučení mával publiku ve městě, které hrálo ve vaší kariéře důležitou roli, přepadla vás nostalgie?
„Byl to takový i plán. Když jsem viděl plány na tuhle sezonu, tak jsem si říkal: Možná je to znamení, že ten Zlín ještě zkusím. Taky tam bylo lákadlo olympiády a mistrovství Evropy v Římě, krásné místo, že jo. Tohle tam ve mně hrálo. Ale nakonec, rozlučka ve Zlíně je taky zajímavá. Taky taková nostalgie…“
Jenže závodit už jste nemohl, nemrzí vás to?
„Tu mysl to možná mrzí, ta představa tam byla. Ale realita už byla jiná. Zdraví už mě nepustilo do ani jednoho pokusu. Já to beru tak, jak to je. Asi to tak muselo být. Kdybych si to uvědomil před tím rokem, mohlo to být jinak. Ale bylo to takto. Taková ta cesta byla k tomu ukončení.“
Před dvěma roky na mistrovství Evropy jste ještě bojoval o medaili, ale pak jste dva roky marně bojoval se zraněními. Co vás trápilo?
„Ono to začalo ramenem na jaře loňského roku. Tak nějak se to táhlo. Já jsem si říkal: Zkusím tomu dát pauzu. Jak už jste starší, potřebujete nabrat síly. Na konci prázdnin, kdy jsem se musel rozhodnout, jsem cítil, že by to mohlo jít. Cítil jsem se odpočinutý. Ale na jaře tohoto roku se do toho tělo vložilo a už tu cestu nepodporovalo.“
Co bylo rozhodující?
„Už se tam objevovaly problémy se zády, na to navázalo to rameno, které potřebuje ta záda i flexibilitu, aby oštěpař mohl házet, a aby mohl házet dobře. Tohle už tam nešlo. Postupně jsem si začal dovolat myšlenku, že už to končí.“
Kdy jste si naposledy hodil oštěpem?
„Ještě jsem to zkoušel na tréninku v Praze, když jsem přijel z Afriky. Ale už mě to nepustilo ani do rozběhu. Házel jsem z trávy, z lehkého pohybu. Nešlo to. Snažím se to řešit a vracet tělu, co mi všechno dalo. Ne, že něco po něm potřebuju, ale budu mu spíš naslouchat.“
NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCHY VÍTĚZSLAVA VESELÉHOME Helsinky 2012 zlato OH Londýn 2012 bronz MS Moskva 2013 zlato ME Curych 2014 stříbro ME Amsterdam 2016 stříbro OH Tokio 2021 bronz Vítěz Diamantové ligy 2012 a 2013 |
Zdravotní potíže vás trápily vždycky, ceníte si o to víc, co jste dokázal?
„Byla to krásná cesta, taková překvapivá. Ve dvaceti jsem úplně skončil s atletikou, ve dvaceti třech jsem znovu začal, pak se to celé nastartovalo. Člověk se učí překonávat problémy. Sport je taková transformační záležitost. Všechno, co by vás v normálním životě potkalo během deseti roků, tohle jste schopní prožít během jedné, dvou sezon. Nějaká různá zklamání a nastartování. Bylo to úžasné a nemám si na co stěžovat. Končit kolem čtyřicítky, to se málokomu podaří. Jsem za to vděčný. Bylo to mnohem víc, co jsem si tenkrát vysnil. Šel schůdek po schůdku. Nejdřív, že hodím osmdesát. Potom, aha, tak já jsem hodil osmdesát, ale tady mám rezervy, v tomhle se můžu zlepšit. Je to pěkná cesta, ten sport…“
Co byl pro vás nejsilnější moment kariéry?
„Ten život, ten sport byl na mě vlídný, že jsem si dva nejsilnější okamžiky užil ke konci kariéry. Pro mě to bylo to Tokio, kdy jsem několik let už trénoval sám a bylo to vyvrcholení mojí snahy, nejenom ve spolupráci s někým. Takže jsem si mohl osahat i tuto cestu. Hlavně to bylo překvapivé, ve třiceti osmi už člověk nečeká, že to takhle dopadne.“
Na olympiádě v Tokiu jste získal senzační bronz, a ten druhý zážitek?
„Mistrovství republiky v Hodoníně, kdy jsem hodil osmdesát šest metrů, tam byly obrovské emoce. Tyhle dva závody jsem si užil emočně. Celou kariéru jsem je moc neprojevoval, tady jsem si to dovolil.“
Mistrovství republiky u vás doma před dvěma lety pro vás bylo skutečně víc než titul světového šampiona z Moskvy 2013?
„Moskva byla taky obrovsky silná, ale tam jsme to od sebe čekal a čekali to ode mě i druzí. Ale v momentě, kdy to od sebe nečekáte, má to své kouzlo. Jak Kuba (Vadlejch na mistrovství Evropy) hodil tím šestým pokusem, věřím, že to čekal a věřil tomu až do konce, ale stejně. O to víc si to mohl užít. Kdyby hodil tak daleko prvním pokusem, má to bez toho dramatu.“
Budete se dívat na oštěpařský závod na olympiádě?
„Určitě se podívám a těším se. Bude to dost zajímavé, protože ten průměr jde nahoru. Ale myslím, že máme želízko na velmi silné pozici.“
Co očekáváte od Jakuba Vadlejcha po jeho přelomovém titulu na mistrovství Evropy v Římě?
„Tím, jak se mu povedl Řím, to zlato bylo něco, co k němu jakoby patřilo a on si to teď zrealizoval a sáhl na to. Je to věc, co ho neuvede pod tlak, ale je v pozici, kdy je schopen tu energii zužitkovat, aby ho to popošťouchlo dál a měl sílu na boj na olympiádě. Tohle je velké plus. A hlavně je to možná nejzkušenější závodník v poli a ti soupeři vědí, že v něm mají hodně silného protivníka. To je jeho výhoda.“
Co bude dál s vámi?
„Úplně nemám plány. Spíš si teprve dovoluju opouštět, že za něčím směřuju a o něco se snažím. Bude se snažit si dát odstup i od atletiky, nebudu chtít ten prázdný prostor hned zaplnit, ale tak nějak v něm pobýt. A v tom prázdném prostoru může přijít něco nečekaného. Nebudu tam dávat hned jiný projekt a počkám, co se vynoří. Může tam být něco, co bych nevymyslel.“
Je ve vašich úvahách i trenéřina? Koučoval jste se sám a pomáhal jste i Nikole Ogrodníkové či Martinu Konečnému…
„Určitě je. Na druhou stranu jsem pragmatik, říkám si, že celý život něco dělám a jestli můžu někomu předávat nějaké know how, tak v téhle oblasti. Určitě si nechci tuhle cestu zavírat, ať už to bude jakoukoliv formou. Atletika je krásná a bude mě to sem táhnout. Nejbližší plán je nic…“ (usmívá se)
Plánujete rozlučku?
„Sezona je v plném proudu, uvidíme, určitě se něco na Dukle udělá, ale zatím jsme to neřešili.“
