Denisa Ščerbová vybojovala nominaci na OH v sedmiboji a na mistrovství republiky získala titul ve své hlavní disciplíně dálce i ve sprintu na 200 metrů.
Jako jediná jste v Táboře získala dva mistrovské tituly, v dálce a na dvoustovce. Ale olympijský limit v dálce vám opět unikl. Jaké u vás tedy po šampionátu převládají pocity?
„Nešla jsem do závodu s tím, že musím limit v dálce bezpodmínečně skočit. Věděla jsem, že pokud nikdo těch 660 neskočí, tak mi v dálce uznají limit z loňska. Nešla jsem ani tak na limit, jako spíš na osobní rekord (668 cm). Ten jsem chtěla konečně po čtyřech letech vylepšit. První pokus na 652 šel lehce, ale pak už to tak nešlo. Pokazila jsem to hlavou. Formu jsem měla výbornou, podmínky byly super. Ale ta hlava…“
Nevyhecovala jste se?
„Ne, ne. Spíš, že jsem chtěla skákat až moc daleko. A pak jsem dělala chyby na rozběhu, neběžela jsem uvolněně. Až moc jsem chtěla.“
Na šampionátu přitom padly české rekordy nad překážkami, oštěpařka Špotáková hodila s lehkým přešlapem za sedmdesát metrů. Cítila jste i vy, že podmínky na dobrý skok byly?
„Určitě, v Táboře je perfektní stadion. Už před dvěma lety, když jsem tam byla na republice ve víceboji, se mi závodilo hrozně dobře. Navíc byl výborný vítr, tušila jsem, že by to fakt mohlo vyjít. Jenže mě asi svazovala hlava a nohy. Nebyla jsem dost uvolněná.“
Do Pekingu už jste se probojovala coby sedmibojařka. Nespadl z vás ten pozitivní stres a vyburcování, že prostě musíte skočit daleko, abyste se na olympiádu dostala?
„To ne. Daleko větší stres by byl, kdybych to teď musela skočit. To by bylo horší.“
Tahle motivace, když vám slušně řečeno hoří koudel u zad, u vás nefunguje?
„U mě ani ne. Kolikrát, když jsem se blížila ke konečnému datu nominace a limit neměla, tak jsem skákala hůř a hůř.“
Na olympiádu se můžete v dálce dostat na divokou kartu. Nebojíte se, že vás ještě někdo může na poslední chvíli přeskočit?
„Možná jediná, komu by se to mohlo podařit, je Marťa Darmovzalová. Ale teď mi říkala, že dálku už do olympiády nepůjde, takže… Vždycky to může někomu ulétnout, ale nevím komu.“
Bylo by velké zklamání, kdyby se to někomu přece jen povedlo, a vy byste na olympiádě v dálce nezávodila?
„Určitě by mě to mrzelo, ale zklamaná bych být nemohla, protože jsem limit neskočila. Kdybych ho měla a nevzali by mě, to by bylo horší.“
Neubírá vám sedmibojařský trénink koncentraci na dálku?
„Takhle jsem to udělala jednou, že jsem se soustředila čistě na dálku, a přestala jsem úplně skákat. Sedmiboj mi pomáhá, abych byla všestranná. A taky mě pak dálka víc baví. Když dělám jenom dálku, jsem z toho taková zprotivená. Už by mě nebavilo jenom skákat.“
Trénink je pestřejší.
„Přesně tak. A trenér navíc říká, že na trénink dálky jsou nejlepší překážky. Pro rytmus. Takže mi to vyhovuje.“
A taky vám to pak třeba „ulétne“ na dvoustovce jako v Táboře. Je pro vás titul ze sprintu překvapením?
„Už jsem na dvoustovce kdysi titul měla, takže nový pocit to není. Teď jsem titul chtěla a poprvé jsem běžela dvoustovku uvolněně. Konečně jsem prodala, co jsem měla natrénováno.“
