Zátopková: Z Báry mě chytla křeč
Na bývalou skvělou oštěpařku Danu Zátopkovou lidé rozhodně nezapomněli. Zrovna v úterý kolem poledne se k ní v pražském metru přihlásil mladík a poprosil o podpis na jízdenku.
Za chvíli na ulici jí zcela neznámá slečna řekla: „Dobrý den!“ K olympijské vítězce a bývalé světové rekordmance Daně Zátopková se pozornost veřejnosti obrátila o to víc v posledních dnech, kdy velkých úspěchů dosáhla i současná oštěpařská královna Barbora Špotáková.
Jak jste prožívala vítězné závody Špotákové na olympijských hrách v Pekingu a na Světovém atletickém finále ve Stuttgartu, kde překonala světový rekord?
„Ten jsem neviděla a moc mě to mrzí. Olympiádu jsem sledovala v televizi. Líbilo se mi, jak dobře technicky to hodila, i jak si to potom prožívala. Žádné hysterické výkřiky a extravagance. A jak si to hezky užila na stupních vítězů, jak si zpívala….“
Proč vás to tak zaujalo?
„Je potřeba si takový okamžik vnitřně prožít. Ta obrovská radost, euforie, trvá jen chvilku. Potom člověka všichni ze všech stran budou brát útokem. Soukromé obtěžování, to patří k tomu. Chci říct, že okamžik absolutního štěstí si člověk musí umět prožít a uvědomit si: Teď su šťastný.“
Udělala radost i vám?
„Pochopitelně – a velkou. Já jsem si to zažila taky na vlastní kůži. Z Báry mě chytila křeč při tom jejím olympijském závodě. Jako bych s ní házela.“
Co jste dělala?
„Seděla jsem na stole, televizi mám na stěně. Člověk, chca nechca, je takový vnitřně napnutý. A dostala jsem křeč do stehna. Seskočila jsem ze stolu a třepala jsem nohou. Byla tam moje kamarádka a říkala, co blbnu.
Ale víte, co byla největší legrace?“
Povídejte.
„Druhý den jsem šla do města nakupovat a spousta lidí se na mě usmívalo. Kynuli mi, gratulovali mi. Já jsem za Báru přijímala gratulace, i když vůbec za nic nemůžu. (smích) Ale říkala jsem: Jó, to bylo príma! Děkuju za gratulace! (smích) Ale někteří mají takové dotěrné dotazy.“
Jaké?
„A to budeme mít teď hodně oštěpařů? A já říkám: Kdepak, to se uklidněte. Oštěpař se nerodí za každým rohem. Málem to chtějí prohlásit za národní disciplínu.
Ale oštěpařka jsem byla já, za padesát let je tady další. Mezi tím tady byl Železný, mimořádně vynikající oštěpař. Ovšem nedá se říct, že by to byla národní disciplína. To si můžou říkat Finové. Zvlášť když vím, kolik máme oštěpařských trenérů a jakou máme základnu v dorostu.“
Překvapilo vás, že Špotáková tři týdny po olympiádě hodila světový rekord?
„To trochu ano. Protože po velkém závodě, na který se celý rok připravuje, žije jím a pak výborně dopadne, člověk tak nějak vybublá. Začne myslet na jiné věci. Říkám tomu poolympijský stres. Člověk je najednou prázdný, další olympiáda je až za čtyři roky. Těší mě, že se Bára dovedla té sváteční atmosféry, která v člověku je, držet.“
Poznala jste to na ní?
„To bylo vidět třeba v Jablonci. Tam už všechny ty holky byly vybublané. Neměly v sobě to absolutní soustředění, takovou tu chtivost, dravost. Těší mě, že Bára zúročila, co má natrénované. Je výborné, že si ten svěťák hodila.“
Jak vzpomínáte na váš světový rekord 55,73 metru, který jste 1. června 1958 vytvořila ještě dřevěným oštěpem?
„Víte, měla jsem tenkrát od rána strašně dobrou náladu. Pořád jsem poskakovala, pustila jsem si nějakou muziku. Byl krásný den, těšila jsem se na závod.
Byl na Strahově na malém stadioně. To byl takový radostný den, byla jsem dobře naladěná. Vůbec se mně nezdálo, že to hážu stylem zuby zaťatý, oči vyvalený. Dobře mně to vyšlo. Hodila jsem to radostně.“
