Narodila se v Praze, ale v žilách jí koluje krev hrdého lidu Konga. Snědou pleť doprovází výrazné oči, bohaté kudrnaté vlasy… a častý úsměv na tváři. „Jsem hrdá, že jsem Češka. Neměnila bych,“ říká basketbalistka Pamela Therese Effangová. Mohla být výtvarnice, v dětství rovněž zpívala ve sboru. Ale jen do té doby, než propadla basketu. A teď zde bojuje o své místo na ME.
Vědělo se o ní, že je talentovaná, ale pozvánku do reprezentace dlouho nedostávala. Až teď. Až v 25 letech. A byť na její pozici křídla je před konečnou nominací českého ženského týmu přetlak, Pamela Therese Effangová neztrácí optimismus: „Nerada řeším věci, jež nemohu ovlivnit. Prostě jsem přijela zabojovat o svou šanci a ta rizika si uvědomuju,“ přiznává sympatická hráčka.
Jak moc je to tedy po těch letech velká satisfakce objevit se v národním dresu?
„Ta satisfakce je neuvěřitelná. Nemám ani moc slova, jakými bych to popsala. Cítím jen pozitiva a jsem za to vděčná. Je tu sice větší tlak, protože člověk reprezentuje svou zemi a odpoutat se od toho ještě nemám úplně zmáknuté, ale jinak v tom nevidím rozdíl, protože pracovat naplno musíte, ať jste, kde jste. A touhle nominací víte, že jste na správné cestě, takže je to motivace do další práce.“
Které úskalí proto bylo na vaší cestě to největší?
„Konkrétní překážky byly hlavně se studiem, neboť občas přemýšlíte, zda půjdete na zkoušku a nejste třeba tak připravený, jak byste chtěl být… navíc to studium pro mě bylo vždy prioritou, ale nikdy jsem ani nechtěla pustit ten basket. A teď se mi to vrací zpět. Mám z toho radost, že jsem to zvládla před sebou tlačit taková léta a na takové úrovni.“
Co studujete?
„Karlovu univerzitu, filozofickou fakultu. Obor středoevropská studia. A 17. června budu dělat závěrečné magisterské zkoušky.“ (usměje se)
Jak se to dá spojit s basketem?
„Velice těžce a je to dost odříkání. Takže jsem několik sezon pendlovala mezi Hradcem a Prahou.“
A jaká jste studentka?
„No, snaživá. Už když jsem byla malá, tak jsem měla na plaveckém vysvědčení, na jedné z těch kartiček hodnocení: snaživá! A to slovo bylo asi třikrát podržené. Tuhle charakteristiku si tak nesu dál životem a stavím na ní. Přiznám se, že asi nepatřím mezi ty přirozené talenty a lumeny, o to víc tedy musím věnovat více času přípravě.“
Byť jste rodačka z Prahy a mamka je Češka, váš otec pochází z Konga. Prozraďte třeba trochu ten příběh, který za vašimi rodiči je?
(směje se). „Mohu říct jen oficiální verzi, protože jinou neznám. A ta je, že se jednou potkali na tramvajové zastávce. Táta tu tehdy studoval Vysokou školu ekonomickou, ale byla to, jak se říká, láska na první pohled. Nezbývá mi, než jim věřit.“
Cítíte v sobě trochu africké kořeny?
„Musím říct, že se cítím Evropankou a Českou. Jediné, kdy jsem ty kořeny pociťovala, tak když jsem navštívila Afriku.“
Jaké to na vás zanechalo dojmy?
„Spíše jsem ráda, že žiju tady. Myslím to upřímně. Je tam strašné vedro, chudoba a tady si nemáme po všech stránkách na co stěžovat. Ani ten jejich jazyk moc neumím, znám jen pár názvů jídel. Oni mají ale stejně oficiální jazyk francouzštinu, takže se tam v pohodě domluvíte jinak.“
| PAMELA THERESE EFFANGOVÁ |
| Narozena: 1. srpna 1993 (25 let) v Praze |
| Výška/váha: 178 cm/60kg |
| Post: křídlo |
| Aktuální tým: Hradec Králové |
Neláká vás tam se znovu podívat?
„Ne, ne, ne. Rozhodně ne. Nemyslím to zle, ale spíše ne. Česká mentalita mi sedí víc. A tam se mi i smáli, že jsem prý běloška, tak jsem se divila a říkala, že tady je to spíše naopak. Je to jiná kultura a já jsem vychovaná tady.“
Vaše prostřední jméno Therese má pak jaký přesah?
„To mám po babičce z Konga, která se tak jmenuje. Viděla jsem se s ní asi jednou v životě, to mi bylo asi deset let, kdy jsme tam jeli. Moc jsme toho sice neprobrali, ale byla hrozně sympatická.“
O afroameričanech se obecně říká, že mají k basketbalu dispozice. Jak je to s vámi?
(směje se) „Tak já se vždycky strašně zlobím, když někdo řekne, že to máme v genech. Tohle je to totiž diskutabilní. Na druhou stranu, kdo ví… za sebe mohou nabídnout rychlý, běhavý basket a takovou tu mrštnost. A mé chyby? Na ty bych nerada upozorňovala, byť je jasné, že také nějaké mám. Myslím, že konstituce mého tělo něco napoví a dál bych to nechala.“
Co říká rodina na vaši sportovní dráhu?
„Popravdě nejsem vůbec z basketbalové rodiny. Jsem vůbec ta první, která to odstartovala, pak se přidal bratr, až se z maminky stala teď odbornice. Musím ji pochválit. U nás ale jinak sport moc nebyl, spíše jsem měla být výtvarnice, nebo jsem zpívala ve sboru. Jediný, kdo tomu sportu trochu holdoval, byl můj otec, který hrál fotbal. Ale ani u něj to nebylo moc na vysoké úrovni.“
K basketbalu jste se proto dostala jak?
„Nevím, to zpívání mi asi nestačilo… cítila jsem, že tam prostě něco chybělo. Chyběl mi pohyb a doma si toho asi všimli, tak mě přihlásili na základní škole na kroužek míčových her. A tam tedy klobouk dolů před paní učitelkou, která tehdy řekla: Hele, tahle holka má talent. Začala jsem proto dál hrát basket, ona mě doporučila dál a tak to vzniklo.“
Musela jste si pak doma basket u rodičů vydupat?
„To ne. Musím je pochválit, já si můžu dělat, co chci, ale vždy to musím dělat pořádně. To se mi na rodičích líbilo, že byli důslední. Když jsem pak třeba jednou chtěla jít na narozeninovou oslavu, jež se kryla s tréninkem, tak to neexistovalo. Chtěli, abych byla pečlivá.“
Co i jiné sporty, nelákaly vás?
„Vůbec. Já jsem kromě basketu jinak hrozně antisportovní. Jiné sporty mě prostě nebaví. Naopak basket miluju, a když můžu, tak jsem jenom v něm a ani nemám takové to období, že bych se po sezoně musela odreagovat něčím jiným. Vůbec ne. Buď basket, nebo nic.“
Tak alespoň existuje odreagování mimo palubovky? Třeba právě v těch kreativních věcech?
„To ano, strašně mě baví něco tvořit a s maminkou vyrábíme řadu věcí. Baví mě i muzea a galerie. Nesmí to být sice úplně abstraktní umění, tomu nerozumím, ale různé krajinomalby nebo tak jsou skvělé. Líbí se mi třeba Vincent van Gogh, ale zase kdovíjak vyhraněný styl nemám.“
Gabriela Koukalová také třeba od biatlonu utíkala k umění. Je to tedy i pro vás ideální relax?
„Ano, také to mám ráda. Spíš se ale jedná o různé meditativní kresby. Existují třeba knížky, které vás navedou, že tvoříte něco ze svého nitra i do toho píšete. A taky miluju procházky v lese. Říkám tomu koupel v lese, to je očista. Projdete se a na všechno zapomenete. Mám ráda přírodu, a když to jde, utíkám z Prahy ven.“
Vzhledem k vašim kořenům tipuji, že máte radši léto než zimu, že?
„Přesně, zimu protrpím. Jsem ale typ, který radši zůstává během dovolené doma. Sice se těm výjezdům nevyhnu, protože i přítel tlačí, že chce někam vyrazit, ale pro mě je asi nejlepší dovolená na chalupě, kde relaxuju. A když už někam jet, tak po Česku. Zastávám názor, že je škoda někam jet, když to zde máme tak krásné a řada lidí ani nezná tu svou vlast. Chci, aby to u mě tak nebylo.“
Kde to tedy máte nejraději?
„U Liberce a vůbec severní Čechy. Ale musí to být v létě, to je podmínka – hory v létě. Lyže jsem zkoušela jen jednou a byly to takové kokosy na sněhu. Takže šly hned pryč. Můj cíl je proto zrekonstruovat chalupu a udělat z toho generační sídlo, kde budu bydlet nejen já, ale i má maminka, babička a všichni dohromady a trochu se vracet k tomu původnímu a tradičnímu. Nemyslím to doslova, že se budeme koupat ve studené vodě, ale chtěla bych ne tak uspěchaný život v přírodě.“
| OČIMA EXPERTA: Štefan Svitek (trenér basketbalové reprezentace) |
| „Pamela je dravá a útočně orientovaná hráčka… v tom jsou její silné stránky. Stejně jako ostatní holky ukázala ve svém klubu, že měla velmi dobrou sezonu, takže do aktuálního týmu patří, stejně jako všechny ostatní. Je důležitou součástí, jako jsou i další hráčky. Své místo si tak musí vybojovat a tím, že je před takovou akcí v reprezentačním týmu poprvé, to pro ni není jednoduché, ale snaží se a adaptuje dle svých možností.“ |
