Jak kouč z NDR nakopl japonský basket: Byl jsem zoufalý, nelituju

Torstene, tuhle otázku prostě položit musím, protože mé generaci váš příběh připadá jako absurdní sportovní sci-fi. Jak se mladý basketbalista z Karl-Marx-Stadtu dostane do Japonska?
(směje se) „Ale já jsem opravdu svoji první trenérskou licenci získal ještě v Karl-Marx-Stadtu, v tehdejší NDR. Tehdy to ještě nebyl Chemnitz. Hrál jsem basket a chodil na sportovní školu ve Werdau, tam jsem získal sportovní a trenérské vzdělání. V NDR se ale kdysi politicky rozhodlo, že stát bude podporovat jen některé olympijské sporty, a jiné podporovat přestane. Cílem bylo, aby NDR dosahovala lepších sportovních výsledků než západní Německo, jediným kritériem byly náklady na olympijskou medaili. A tak se v NDR přestal podporovat basketbal, který do té doby byl na opravdu slušné úrovni, mnohem vyšší než třeba házená. Saský ASK Leipzig byl ve své době evropský basketbalový pojem, hrál i čtvrtfinále Poháru vítězů pohárů. Bez podpory už to ale potom s basketem v NDR šlo od desíti k pěti.“

A vy jste hrál basket…
„A já jsem hrál basket. Když padla Berlínská zeď, bylo mi osmnáct. Byl jsem celkem dobrý hráč, ale už jsem v tom věku věděl, že ze mne mistr světa ani olympijský vítěz asi nebude. Tak co s tím? Řekl jsem si, že by ze mne mohl být trenér, a začal jsem se plně věnovat trenérské dráze. Jako nejmladší trenér v historii jsem ve 23 letech získal i západoněmeckou trenérskou A-licenci. A byl jsem později i první Ossi, Němec z východu, který po sjednocení Německa trénoval společnou německou reprezentaci U17.“

Začal jste tedy trénovat hodně brzy?
„Už od 23 let jsem byl u dospělého týmu jako profesionální trenér. Bylo to hodně brzy a nebylo to ani dobře, nebylo to úplně zdravé. Všichni moji hráči byli tenkrát starší než já – a víte, co se v profesionálním sportu děje, když má tým tak mladého trenéra! Měl jsem štěstí, že média byla na mé straně a chránila mne. Asi po čtyřech letech jsem si ale řekl, že musím vypadnout, že musím dělat a zažít něco jiného.“

Kam vás to táhlo?
„Říkal jsem si, že jít do Ameriky by bylo to pravé – Amerika, nebo Španělsko. A pak jsem jednou otevřel noviny a tam stálo, že v Japonsku hledají basketbalového poradce. Cože, v Japonsku taky hrají basketbal? To jsem nikdy neslyšel, to musí být fakt něco, to by bylo to pravé dobrodružství! Bylo mi osmadvacet a jako kluk z Karl-Marx-Stadtu se dostat do Japonska? To mi připadalo jako něco neuvěřitelného, asi jako cesta na Měsíc!“

Takže jste se přihlásil?
„Ano. Bylo to naprosto neuvěřitelné a komické, musel jsem na japonskou ambasádu do Berlína, rekrutoval mě přímo Jeho Excelence japonský velvyslanec. Japonci totiž cíleně sháněli někoho z východního Německa, protože západní trenéři se u nich neprosadili. Neuměli se srovnat s jejich kulturou, s jejich hierarchickým pojetím, disciplínou a tím vším okolo. A tak chtěli mermomocí někoho z východního Německa.“

Právě jsem se chtěl zeptat, zda pro vás jako člověka z NDR japonská struktura a hierarchie nebyly výhodou?
„Naprosto, byla to obrovská výhoda! V Japonsku jsem si připadal jako v nejhlubších dobách NDR. Znáte přece sport a školu NDR - a v Japonsku je to tak pořád! Učitelé jsou nesmírně přísní, občas přiletí pohlavek, jak jsem to z dřívějška znal. A když člověk nedává pozor, přiletí klidně svazek klíčů. Tohle všechno jsem znal, proto jsem v Japonsku nezažil žádný kulturní šok! Všechno mi to přišlo důvěrně známé. Kulturní šok místo toho zažiju vždycky, když se sem vrátím, protože v Německu to jde se sportem z kopce. To, co se v Evropě děje s disciplínou či vzděláváním, už dávno není zdravé. Japonci oproti tomu stále považují své tradiční hodnoty za svaté. Vzdělání má nejvyšší prioritu, učitelé požívají respekt, funguje stále respekt ke starším a zkušenějším, k rodičům.“

To v současné Evropě zní opravdu zvláštně…
„Zažil jsem v Japonsku situace, kterým by tady člověk nevěřil. Jel jsem třeba metrem, seděl jsem, když přistoupila starší dáma o holi. Muselo jí být hodně přes devadesát. Instinkt mi velel, abych vstal a uvolnil jí místo. Začal jsem se zvedat, vedle mne seděl starší Japonec, určitě také přes osmdesát let, a říká: Zůstaňte sedět! Proti nám seděl nějaký mladík. Japonec vedle mne sáhl za záda, vytáhl plastovou láhev s pitím a přetáhl mladíka po hlavě. Ten beze slova vyskočil a uvolnil stařence místo.“

Zkouším si představit, že by něco takového proběhlo tady.
„Takže s japonským pojetím jsem neměl problém. Japonské velvyslanectví to vědělo, chtěli prostě někoho z východního Německa. A s kvalifikací. Všichni, kdo se do té doby o tu pozici ucházeli, kvalifikaci neměli. A já jsem měl A-licenci, byl jsem profesionální trenér a měl jsem už praxi jako trenér reprezentace. Řekli mi: Jestli ten job chcete, bereme vás! Dva roky jsem v Japonsku sbíral zkušenosti. Bylo pro mne nesmírně důležité poznat jejich kulturu do hloubky. Pracoval jsem ve školách se samými Japonci, neměl jsem v té době jediného přítele, který by nebyl Japonec, všichni okolo byli Japonci.“

Začínal jste tedy v Japonsku doslova od píky?
„Začínal jsem úplně od nuly, od dětí, od základních škol. Pak jsem se posouval k dvanáctiletým, třinácti a čtrnáctiletým, ale začal jsem úplně odspodu. V Německu už jsem měl úspěchy a byl jsem celkem známý, ale v Japonsku jsem se musel vrátit zase úplně na začátek. Ze stovky zpátky na nulu.“

To musela být opravdová výzva: nová země, řeč, písmo, kultura, komunikace…
„Na začátku to bylo strašně těžké. Jsem člověk, který si jména i tváře běžně pamatuje velmi dobře, jako trenér je na to člověk zvyklý. Ale v Japonsku to pro mne zpočátku byla jedna velká katastrofa. V důležitých pozicích jsou všichni Japonci přes padesát, pečlivě upravené černé vlasy, v tmavém obleku a bílé košili, jeden jako druhý. Bylo to strašné.“

Jak jste se s tím vypořádal?
„Postupně jsem si zvykl a naučil se je rozeznávat, ale dlouho jsem byl fakt zoufalý.“

Zalitoval jste svého rozhodnutí někdy?
„Ne, bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy učinil. Ne proto, že se stalo odrazovým můstkem k mé trenérské kariéře, o tom se mi v té době ani nesnilo. Nikdy by mě nenapadlo, že by pro mne právě Japonsko mohlo znamenat bránu do velkého basketbalu. Ale pro tu životní zkušenost a hodnoty. Nikdy a nikde jsem nezažil takovou úctu k hodnotám jako v Japonsku. Je to neuvěřitelné.“

Musel jste Japonce poznat opravdu zblízka. Jak jste se dostal ze škol ke špičkovému basketbalu?
„Byl už jsem čtyři roky zpátky v Německu, trénoval jsem druhou bundesligu v Chemnitzu, když se ozvala prvoligová Toyota. Chtěli evropského trenéra, který by rozuměl Japonsku, ale kolik takových v Evropě bylo? Pan Toyoda tehdy řekl, že vezme raději trenéra z druhé ligy, který rozumí Japonsku, než prvoligového trenéra, který Japonsko nezná. A tak jsem ten job dostal. Jako druholigový trenér jsem dostal nejlepší trenérský job v Japonsku.“

Se jménem Toyota mají Evropané spojená hlavně auta, Toyota je přitom mnohaoborový koncern se špičkovým sportem. Jak jste ji zažil vy?
„Když jsem tam byl, byla Toyota vzorový klub. Vybavení měla lepší než Bayern Mnichov: tréninkový areál s trojitou halou k dispozici 24 hodin denně, vlastní kantýna s kuchaři, plné personální zabezpečení. Dalo mi víc práce koordinovat podporu celého personálu než přípravu vlastních hráčů. Pochybuji, že nějaký NBA tým má lepší podmínky, než jsme měli v Toyotě. Získali jsme dva tituly, vyhráli jsme pohár i ligu, a to mi otevřelo dveře. Byl jsem tam dva roky a pak jsem se kvůli rodině vrátil zase do Chemnitzu. Ale moje práce už byla známá a se jménem a vizitkou Toyoty můžete jít v Japonsku kamkoliv, vždycky vás přijmou.“

Jsou společenské hodnoty v Japonsku hodně znát i v běžném životě?
„Už jsem byl v Japonsku dost známý a trénoval zase v Německu, když v březnu 2011 proběhlo v Japonsku těžké zemětřesení po tsunami. Spustil jsem v Německu velký charitativní projekt a s pomocí firem, sponzorů a sbírek se nám podařilo sehnat peníze na pomoc japonským sirotkům, kteří ztratili své rodiny. Už měsíc po zemětřesení jsem byl jako dobrovolník v Japonsku, pomáhal jsem organizovat sběrné tábory a návrat dětí do rodin i do škol. Dostal jsem zvláštní povolení a to, že jsem v krizové oblasti směl být a jaké hodnoty jsem tam zažil, se stalo největším darem mého života. Pomáhali jsme tam spolu s japonskými kněžími. Bylo zcela mimořádné, že mne tam jako cizince pustili. Nikdy na to nezapomenu, byla to největší zkušenost mého života. Jsem velmi vděčný, že mi to Japonci umožnili.“

A nelákalo vás to zase zpátky, když jste věděl, jaké podmínky jste v Toyotě měl?
„Začalo mě to lákat. Říkal jsem si, proč ne, možná… V té době můj bývalý hráč Orimo koupil na ostrově Hokkaidó klub, který rok předtím zkrachoval. Zavolal mi a řekl: ‚Trenére, už jsme spolu jednou titul vyhráli a za nikým jiným nepůjdu. Nemám co nabídnout, ale nechcete přijet trénovat na Hokkaidó? Nemáme peníze ani hráče, nemáme nic. Ale vážím si vás, a kdybyste chtěl, mohli bychom zkusit nějaké hráče sehnat. Vím, že je to celé nesmysl, ale nepřijel byste?‘ A tak jsem mu řekl, že přijedu.“

Vzhůru za novým dobrodružstvím?
„Dorazil jsem v polovině srpna, měli jsme všehovšudy jen pět hráčů. V té době už Toyota s plným kádrem dva měsíce trénovala. Klubový doktor mi pak řekl, že Orimo byl už úplně vyhořelý a měl deprese. Můj příjezd pro něj znamenal druhé jaro. Na poslední chvíli jsme ještě sehnali nějaké hráče. Vzpomínám si, jak jsme jednou po těžkém dnu seděli večer v Tokiu v baru a Orimo říkal: ‚Trenére, jsem tak rád, že jste tady. Ale bude to těžké, s tímhle nemůžeme vyhrát ani jeden zápas!‘ Řekl jsem mu na to: ‚Orimo, za posledních patnáct let jsem jako trenér měl vždycky víc vítězství než porážek. Nepřijel jsem, abych tu prohrával!‘

Jak to dopadlo?
„Vzpomínám, jak na první tiskovce novinář největšího japonského listu Asahi Shimbun vůbec nemohl pochopit, že někdo jde z Toyoty do nejhoršího týmu. Ptal se mě, jak jsem se vůbec do Hokkaida dostal. Odpověděl jsem mu se smíchem, že Lufthansou 711. Na konci sezony jsme pak ale opravdu měli dvaadvacet vítězství a dvacet porážek. Byl to skutečný zázrak a v Japonsku ten výsledek cenili.“

Myslím, že to není náhoda. Když je člověk postaven před takovou výzvu a obstojí, je osudem často odměněn.
„Ano, to je pravda. Vybudovat něco od nuly se v Japonsku vysoce cení. Ozval se Japonský basketbalový svaz.“

Začínal jste zase úplně odspodu?
„Začínal jsem jako sportovní ředitel se zodpovědností za celý program mládeže a zároveň jako associate headcoach pro mužskou reprezentaci, něco jako poradce. Japonci mi hned chtěli svěřit reprezentaci, ale já jsem to odmítal. Co bych si počal u družstva, když nám chyběla jakákoliv podpůrná struktura? Přesvědčil jsem je, že nejdřív musíme zapracovat na základní koncepci a začít od mládeže. Japonci třeba nikdy předtím neslyšeli o tréninku koordinace. Ta přitom ve východoněmeckém pojetí sportu byla naprostým základem.“

Co jste s tím dělal?
„Přivedl jsem do Japonska nejlepšího specialistu na koordinaci Dr. Rauchmala z Lipska, vedl tam řadu seminářů. Zcestoval jsem všech 55 japonských prefektur a pořádal v nich workshopy. Vybudoval jsem celý systém, zavedl nácvik dovedností podle věku. Pak to pomalu začalo fungovat. Když mají systém, jsou Japonci se svou disciplínou skvělí. Najednou se začali objevovat hráči, jaké v Japonsku předtím nikdo neviděl – až na úroveň NBA! Hráli jsme s týmem U15 turnaj pro sedmnáctileté v Praze, porazili jsme všechny soupeře. Měli jsme najednou dobré hráče, všichni viděli, že to funguje, a o to větší chuť měli pracovat. Byli opravdu hladoví.“

Co následovalo potom?
„Je třeba říci, že společenské struktury v Japonsku jsou tradičně hodně rigidní. V basketu jsem na to narážel také. Byl jsem sportovní ředitel už tři roky, když mi jedna situace hodně pomohla. FIBA suspendovala japonskou federaci, protože v zemi fungovaly současně dvě první ligy, a to podle pravidel FIBA nesmí být. FIBA tedy ustavila pracovní skupinu, která měla pomoci japonský svaz nově strukturovat, a mne do ní jmenovala jako sportovního ředitele.“

To asi v hluboce zakořeněných japonských strukturách nebylo snadné, že?
„Bylo to bláznivé. Jako cizinec jsem měl na federaci pracovat proti svým japonským nadřízeným. Pracovní skupinu FIBA vedl prezident Německého basketbalového svazu Ingo Weiss, kterého jsem dobře znal. Postavil mi k ruce právníka a řekl: ‚Budeš tu dělat, co bude FIBA potřebovat. Jako člen pracovní skupiny budeš zodpovědný za rozvojové programy a budeš tak moci celý systém postavit, jak chceš. Koncepci rozvoje hráčů, vzdělávání trenérů, scouting, systém výběrů, prostě všechno.‘ Najednou jsem všechno, co jsme dřív studovali a dělali v NDR, mohl využít. Byla to nádhera.“

To zní jako filmový návrat do minulosti. Jak jste s tou příležitostí naložil?
„Chopil jsem se jí. A když suspendace po půl roce skončila, jmenoval mě svaz reprezentačním trenérem. Bylo to jako výhra v loterii, protože už jsme měli nové struktury, měl jsem na federaci autoritu a mohli jsme rozumně pracovat. Navíc všichni viděli, že program funguje, a měli chuť spolupracovat. Mládežnické reprezentace byly nejúspěšnější v historii, kvalifikovali jsme se na mistrovství světa, a tak jsem po roce 2017 chtěl skončit. Slíbil jsem to už dopředu rodině, 17 let v Japonsku už stačilo.“

Zdá se ale, že to nakonec dopadlo jinak?
„Tokio dostalo olympiádu a z basketu 3x3 se stal olympijský sport. Japonci řekli, že potřebují sportovního ředitele a hlavního coache, který pro trojkový basket postaví strukturu, program a družstva povede. Jsi jediný, kdo to může dělat, a máš garantovanou účast na olympiádě, řekli mi. Něco takového se špatně odmítá.“

Takže jste se domluvili až do olympiády?
„Do roku 2020, a do toho přišel covid. A to je strašně špatně, protože v říjnu 2019 jsme vyhráli trojkové mistrovství světa a tu energii jsme si chtěli vzít do Tokia. Nebýt koronaviru, byl by to perfektní timing. Smetli jsme ve finále mistrovství světa Rusky, které za posledních sedm let v trojkovém basketu neprohrály snad jediné utkání. Rusky přitom basket umějí a všechny peníze a energii směřují do 3x3, protože si tam slibují větší šance než v pětkovém basketu. Bylo to opravdu pěkné finále.“

Jak to vzala vaše rodina, když se olympiáda posunula o rok?
„Moje rodina to vzala skvěle a podporuje mě. V Japonsku se mnou dlouho žila. Německá škola v Tokiu je výborná, se sto padesáti lety je to nejstarší cizojazyčná škola v Asii. Mám strašně silnou ženu, která mě vlastně skoro nikdy nevidí, protože jsem pořád na cestách. Stará se o rodinu a obětovala svoji vlastní kariéru, abych mohl dělat, co dělám. A pro olympiádu to se mnou ten rok ještě vydrží.“

Ne každá žena by se asi s manželem a rodinou odstěhovala do Japonska, že?
„Němci i Japonci jsou si vlastně podobní, a proto si tak dobře rozumějí: tu posedlost, disciplínu a tunelové vidění máme velmi podobné. My Němci nejsme nijak zvlášť kreativní, a Japonci už vůbec ne. A ve sportu jako basket je kreativita potřeba.“

Kdysi jsem slyšel, že kreativita v Japonsku trpí i tím, že jsou tam tak pevné hierarchické struktury. Že je prostě nepřípustné, aby s novým nápadem přišel někdo, kdo na společenském stupínku stojí níž.
„Pevné hierarchie platí v Japonsku pořád, ale i v této oblasti se země posouvá a v řadě případů už respektuje, když někdo něco umí. Týká se to i postavení žen. Dnes se ženy objevují ve vedoucích pozicích, dříve to běžné nebylo. Když jsem do Japonska přišel, nepotkal jsem jedinou ředitelku školy, všechno to byli muži. Mým největším problémem byl tehdy věk. Bylo mi osmadvacet, pro Japonce jsem byl míň než usmrkanec.“

A ještě k tomu cizinec…
(směje se) „Usmrkanec z Evropy chodil do škol a poučoval japonské ředitele, co mají dělat. Na to, co jsem uměl a co jsem měl za úkol, jsem byl prostě pro Japonce příliš mladý. Měl jsem trochu bonus, že jsem pro ně byl ,dlouhý nos‘ a Němec, ale to bylo všechno. V Japonsku za tebou prostě musí být vidět výsledky každý den. I když už mám v Japonsku jméno, stejně si pořád připadám jako uprostřed volebního boje. Výkon, výkon, výkon. Každý den lepší výkon než Japonci. Každý den je člověk musí znovu přesvědčit, že na to má. Pořád znovu.“

Je to důležitá část osobnosti, být ochoten obstát v takovém tlaku, mít odvahu a energii stále znovu dokazovat, že jsem v něčem dobrý?
„Jeden můj dobrý přítel se mě ptal, čeho si nejvíc vážím. Říkal jsem mu, že si vážím toho, když nikdo nepozná, jestli trénuješ olympijský, nebo školní tým, protože oběma dáváš stejnou energii a intenzitu. Ve mně je uvnitř nějaký spínač. Když jdu na hřiště, sepne to ve mně a je se mnou konec, všechno pak musí hořet.“

A co vaše vysněná olympiáda – uskuteční se nakonec vůbec?
„Myslím, že ano, ale celkový rámec asi nebude takový, na jaký jsme zvyklí. MOV i japonský premiér řekli, že olympiáda se uskuteční s covidem nebo bez něj. Je za tím taková spousta miliard i politické investice, že si neumím představit, že by nebyla. Ale možná s omezeným počtem diváků, a to by právě pro náš basket 3x3 byla škoda. Na pětkový basket byly pro rok 2020 volné lístky skoro na každé utkání. Na trojkový basket připravili Japonci největší mobilní arénu pro sedm tisíc lidí. A na lístky uspořádali loterii, na těch sedm tisíc míst bylo sto dvacet tisíc zájemců. Chtěl jsem jako coach lístky pro rodinu, ale neměl jsem šanci, nezbyl na mne ani lupen. Ani lupen!“

Takový boom nastal po vašem úspěchu na Asijských hrách a titulu mistryň světa?
„Na mistrovství světa jsme byli nejmenší tým, proti obrovitým Ruskám to bylo opravdu zábavné. Hrálo se v Číně, hřiště bylo vystavěné v obrovském chrámu, soutěž sledovalo čtyřiadvacet tisíc diváků. Po titulu mistryň světa se Japonsko tou šancí stát se v Tokiu olympijským vítězem v basketu úplně zbláznilo.“

Takže už jste natrvalo zakotvil v trojkovém basketu?
„Možná u trojkového basketu nezůstanu natrvalo, ale pro další trenérský vývoj je to poučná zkušenost. Trojkový basket je jako tenis. Trenér může s hráči mluvit před utkáním a po něm, během utkání ale hráče koučovat nesmí. Hráči si tak ve hře musí poradit sami, klade to na ně úplně jiné nároky. A na trenéra taky, protože na tlak a taktiku musí hráče správně dopředu připravit. Bylo by geniální, kdyby se něco takového dalo přenést i do pětkového basketbalu. Ale to by šlo, jen kdyby trenér tu zkušenost z trojkového basketbalu měl. Uvidíme po olympiádě."

Basketbal

Hvězda basketu 3x3 Satoranská: o bratranci, výdělcích a práci ve škole

NBA

Co jí Satoranský? Manželka ukázala jídelníček, prozradila i neřesti