Když na sklonku roku 2013 přebíral mužskou reprezentaci, jako jeden z cílů vyhlásil účast na olympijských hrách. Tenkrát to vypadalo jako úsměvná motivační pohádka: vzhledem k tomu že českoslovenští basketbalisté si na OH zahráli naposled v Moskvě 1980, mohl Ronen Ginzburg stejně tak dobře přislíbit třeba i zápas na Marsu. Jenže nyní za 57letého kouče mluví skutečnost: po úžasném 6. místu na MS 2019 přišel i senzační postup na OH v Tokiu. „Věřil jsem tomuhle týmu od samého začátku,“ říká přesvědčivě rodák z Tel Avivu, který loni v říjnu získal české občanství.
Věřit týmu je jedna věc – jistě chvályhodná – ale uznat reálný stav věcí také není na škodu. Skutečně jste si v roce 2013 dovedl představit postup české mužské basketbalové reprezentace na olympijské hry, kam se dostane jen dvanáct týmů z celého světa?
„Samozřejmě že ano. (rozhodně) Měli jsme v reprezentaci starší hráče jako třeba Petr Benda nebo Luboš Bartoň, ale viděl jsem i to, že nastupují mladíci jako Tomáš Satoranský, Jan Veselý a Ondřej Balvín. Věděl jsem, že v nich má český basketbal něco velmi dobrého: něco, s čím se dá dlouhodobě pracovat. Věřil jsem tomuhle týmu od samého začátku. Troufal jsem si na účast na mistrovství Evropy, světovém šampionátu i na olympiádě. Nezapomínejte, že v té době už jsem také několik let pracoval v Nymburce a znal jsem dokonale mentalitu českých basketbalistů. Díky ní jsme od začátku měli šanci na úspěch.“
Jaká ta mentalita je?
„Český basketbalista je především skromný. A má vůli tvrdě na sobě pracovat. Říkali mi, že ne vždy to tady tak fungovalo, ale generace, kterou mám v národním týmu, tohle bezezbytku splňuje. Skromnost, tvrdá práce, důvěra ve vlastní schopnosti. Tyhle ingredience byly v týmu od začátku.“
Kam se český mužský basketbal posunul za osm let vašeho působení u reprezentace?
„Na úrovni národního týmu není problém. Máme úspěchy, daří se nám, hráči se posouvají. Ale pokud jde o domácí ligu, musíme rozhodně spoustu věcí zlepšit. Česká liga není tak silná, to je ten hlavní problém. Federace se sice snaží a na obzoru je další kvalitní generace, o které bude za tři, čtyři roky hodně slyšet, ale kluby nemají finance na to, aby si mohly dovolit kvalitní zahraniční hráče.“
Domníváte se, že nedostatek cizinců v lize je hlavním problémem českého basketbalu?
„Já mám ale na mysli opravdovou kvalitu. Určitě není správná cesta, aby měly kluby na soupisce šest, sedm hráčů jen proto, že to jsou dostupní cizinci. Mluvím o dvou, třech skutečných lídrech ze zahraničí, vedle kterých porostou domácí basketbalisté. Když budete pořád hrát proti stejně dobrým hráčům, jako jste vy, nijak se nezlepšíte, nikam vás to neposune. Ale s kvalitní konkurencí v týmu se budete zlepšovat na každém tréninku, v každém zápase – ta laťka může být rozhodně výš. Jsem ovšem rád za aktuální případ Ondřeje Sehnala, který přestoupil z USK do Německa a ukázal tak, že cesta nahoru vede i přímo z Česka. Mladí teď chtějí být jako Satoranský, a to je v pořádku. Ale ať se podívají i na Ondru a na to, co dokázal v české lize a jak ho to nastartovalo.“
Po olympiádě jste žertoval, že teprve teď vám dochází, jak velkým úspěchem bylo 6. místo z mistrovství světa 2019. Kdy vstřebáte úspěch v podobě samotného postupu na olympijské hry?
„Je pravda, že vždycky potřebuju čas, aby mi to došlo. (usmívá se) Ale nedávno jsem šel v Praze po ulici a zastavil mě nějaký neznámý chlapík s tím, že mi děkuje, že jsme lidem udělali radost. A tehdy mi došlo, že to je opravdu velké. Říká se, že lidé mohou zapomenout, co jim řeknete, nebo co pro ně uděláte, ale nikdy nezapomenou na to, jak se díky vám někdy cítili. Doufám, že si na olympiádu fanouušci vzpomenou třeba za příštích dvacet, třicet let. Víte ale, co bylo klíčem ke všem těm úspěchům?“
Povídejte.
„Všechny řeči o tom, jak jsem věřil týmu, a kam všude jsme se chtěli kvalifikovat, by byly úplně zbytečné, kdyby v mančaftu nevznikla potřebná chemie.“
Je pravda, že z vašich hráčů je týmový duch cítit i skrz televizní obrazovku…
„Nás opravdu baví být spolu a snad jsme tuhle atmosféru dokázali přenést na palubovku – ať už během olympijské kvalifikace, nebo přímo v Tokiu. I když jsme měli těžkosti v podobě covidových opatření, karantén a s tím související nejistoty. Ale fanoušci podle mě rádi vidí, když tým šlape jako tým, poznají to. A mám pocit, že v Česku dvojnásob: Češi jsou velcí patrioti a národní mužstvo podporují víc než své oblíbené kluby. Myslím, že to platí ve fotbale i v hokeji, a řekl bych, že to tak není všude.“
Na MS 2019 jste neměl k dispozici Jana Veselého, na olympiádě kvůli zranění nehráli Vojtěch Hruban, Martin Kříž a Vít Krejčí. Věříte, že pokud budete mít dostatek zdravých hráčů, tak je vrchol tohoto týmu stále ještě před vámi? Na podzim 2022 bude zápasy základní skupiny mistrovství Evropy hostit i Praha.
„Máme 14 až 16 dobrých hráčů, ale když se někdo zraní, tak nastávají problémy – český basket nedisponuje takovou zásobárnou talentů, abychom nahradili zraněné hráče podobnou kvalitou. Proto bych byl rád za kvalitnější domácí soutěž, jak už jsem říkal. Ale když budeme všichni zdraví, tak léto 2022 bude naše léto! Podívejte se, co jsme dokázali: 7. místo na ME 2015, 6. místo na MS 2019, 9. místo na olympiádě. Věřím, že teď můžeme dokázat něco velikého. Musíme v létě dva, tři měsíce potrénovat pohromadě a pak se uvidí. Každý nás teď respektuje. A my můžeme porazit každý tým na světě kromě USA.“
K tomu bude ale zapotřebí změnit psychické nastavení týmu, ne? V olympijské kvalifikaci proti Uruguayi a v Tokiu proti Íránu se ukázalo, že reprezentace hůř zvládá právě ty zápasy, do kterých vstupuje v roli favorita. I sami hráči přiznávají, že se v pozici outsidera cítí komfortněji.
„Už nejsme outsidery. A moji hráči to vědí. (opět důrazně) Proti Íránu jsme měli potíže s covidovými pravidly a proti Uruguayi nám scházel společný trénink. Nebyli jsme v dobré formě. Nechci se vymlouvat, ale to jsou fakta. Každopádně by byla chyba, pokud by si hráči mysleli, že můžeme uspět jen tehdy, když budeme outsidery. Možná to bylo před pár lety a možná to tak bude za pár let znovu, ale tenhle tým musí zahodit představu, že je outsider. Jsme dobří, o tom jsem přesvědčen. A musíme se k tomu takhle stavět. Já, tým, fanoušci, všichni. Když říkám, že můžeme porazit každého ze světové špičky, tak také můžeme prohrát s každým, ale už ne jako outsideři.“
Jak tým chystáte po taktické stránce na zápasy s giganty světového basketbalu? Chápu, že defenzivu přizpůsobujete specifikům soupeře, ale co útok? Měníte ofenzivní systémy podle síly a typologie protivníka?
„Ne. Známe svoje přednosti. Hrajeme v tempu, máme rádi týmový basket – v tom je naše síla. Nebudeme ofenzivu přizpůsobovat soupeři: soupeř se má přizpůsobit nám. Máme hráče, kteří tomuhle systému vyhovují. Kdybychom je neměli, museli bychom to postavit jinak. Ale současné složení týmu je pro náš systém ideální a já zase věřím, že systém vyhovuje i hráčům.“
Do projevu mužstva se promítá i nesobeckost jeho lídra Tomáše Satoranského. Myslíte, že mu tohle pojetí basketbalu překáží v NBA?
„Dobrá otázka. Odpovím takhle: Saty je týmový hráč – a v NBA se někdy hraje pro statistiky. Mám pocit, že kluby nepoznají, co může týmu přinést. Určitě by mohl
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
