Příběh jako z filmu! Brandýs letí vzhůru, co probudilo tým baskeťaček?
Tu story možná dobře znáte z amerických bijáků. Z podceňovaného týmu, který zpočátku tak úplně nevěřil ani sám sobě a šel od porážky k porážce, se stane postrach soupeřů. Díky trenérovi, jenž změnil jeho myšlení, hru i trénink, a především díky dřině, vůli a víře, s níž se hráčky vrhly do boje. Jenže takové příběhy se nedějí jen ve filmech. Jeden takový nyní prožívají i ligové basketbalistky Brandýsa nad Labem. Pojďme si ho vyprávět.
Basketbal a Brandýs? Tahle dvě slova nespojuje jen druhé písmeno abecedy na jejich začátku. Do bezedných košů létají v malebném městečku kousek od Prahy míče už od roku 1940. A v současnosti patří místní klub s 19 týmy napříč všemi věkovými kategoriemi k významným basketbalovým baštám v Česku.
Vedle práce s mládeží pak v poslední době klub skvěle reprezentuje především tým žen. Přitom celkem nedávno to tak úplně neplatilo. Ještě v poslední dohrané sezoně 2019/20 Brandýs bojoval pouze ve druhé lize, kde navíc jeho hráčky jen paběrkovaly. A za celý ročník po závěrečném klaksonu zvedly radostí ruce nad hlavy jen jednou jedinkrát…
„Je pravda, že jsme tehdy s áčkem dost tápali. Pak ale do klubu přišel Dan Kurucz a s ním i kvalita a profesionalita v tréninkovém procesu,“ popisuje šéf BK Brandýs Petr Čeněk moment, který nasměroval tým na novou trajektorii.
„Přiznám se, že když jsem do klubu přišel, nevěděl jsem moc co čekat a koho tady najdu,“ říká Dan Kurucz a pokračuje: „Jenže posun byl obrovsky rychlý. Holky totiž začaly neskutečně šlapat, basket začaly brát úplně jinak než předtím. Proto, když vzápětí přišla možnost hrát první ligu, neváhal jsem. Tušil jsem, že na to moje hráčky mají.“
Nyní už je jasné, že se trenér nemýlil, byť ten plán hrát o soutěž výš vypadal v první chvíli až příliš ambiciózně. Jenže - v polovině této sezony jsou jeho svěřenkyně na výborném čtvrtém místě prvoligové tabulky s bilancí 7 výher a 5 porážek. Reálně tak jsou stále ve hře o postup do ŽBL, nejvyšší tuzemské soutěže.
Magie? Ne, jen dřina a podpora od náročného trenéra
Překvapeni z té výrazné proměny pak nejsou jen fanoušci či soupeři, ale i samotné hráčky. „Basketbal hraju od první třídy a dovolím si říci, že mě ještě nikdy takhle nebavil,“ přiznává jedna z opor týmu Jana Maršíková.
Blonďatá dračice s výbornou technikou i důraznou hrou pod košem za klub odehrála mezi ženami už přes dvě stovky zápasů. A své výkony zásadně posunula směrem do kvality i rok po třicítce! „Zažívám teď své vůbec nejlepší basketbalové období. Moc si vážím toho, co pro nás trenér dělá. Díky němu teď hrajeme na takové úrovni. Přitom nám nikdo moc nevěřil,“ řekne Maršíková a zamyslí se: „Upřímně ani my jsme si nejdřív moc nevěřily. Ale teď už víme, na co máme a že můžeme být ještě lepší.“
Kapitánkou týmu je její o tři roky mladší kamarádka Kateřina Strossová. Srdnatá bojovnice, jejíž slovo má v týmu velkou váhu. Po otázce, jak bylo vůbec možné hru celku otloukaného porážkami takhle rychle zlepšit, moc neváhá. „Žádnou záhadnou magickou proměnu v tom nehledejte. Prostě opravdu hodně trénujeme. To je to základní tajemství. Kouč z nás dostává maximum,“ říká žena, která za Brandýs hraje už od roku 2010.
Jenže co to vlastně v tomto případě znamená hodně trénovat? Tak například být na palubovce při zápasech či přípravě na ně i devětkrát během dvou týdnů a obětovat basketbalu drtivou část volného času. „Už jste u nás viděl prvoligový ženský tým trénovat pravidelně čtyřikrát týdně? Já jeden ano. Ten náš. Je neskutečné, co při své každodenní „civilní“ činnosti holky zvládnou. Mají za to můj velký obdiv a úctu,“ povídá hrdě Kurucz.
Jeho jméno je v českém profesionálním basketbale dobře známe. V minulosti vedl českou reprezentaci na dvou světových Univerziádách. A s ženami Nymburka pro změnu vyhrál v sezoně 2015/16 Český pohár, byl druhý v ŽBL a probojoval se s tímto klubem dokonce až do čtvrtfinále Eurocupu. Za to pak byl vyhlášen podle stránky FIBA eurobasket.com Trenérem roku 2016 v Česku.
Když se pro to v minulé covidem zničené sezoně objevil v tehdy druholigovém Brandýse, pro mnohé zasvěcené to bylo překvapení. Co za návratem domů stálo? „Přestože jsem z Brandýsa, nikdy jsem tu v minulosti netrénoval a basket tu hrál jedinou sezonu. Něco prostě městu dlužím, a teď mu to chci vrátit,“ říká Kurucz.
Přišel prý také proto, že ho oslovily samy hráčky. „Byly to holky kolem Jany Maršíkové, kterou znám ještě z doby, kdy ji vozili v kočárku. A pak mě požádal o spolupráci i Petr Čeněk, kamarád z mládí a představitel místního basketbalového klubu,“ říká 53letý odborník s tím, že nakonec dal Brandýsu přednost i před několika nabídkami z ŽBL.
Jeho dlouholetý kontakt s profesionálním basketbalem na nejvyšší úrovni pak fungování brandýského áčka zásadně proměnil. Nároky i ambice jsou nesrovnatelné s nedávnou minulostí.
Velký skok je to pak zvlášť pro hráčky, které ještě před dvěma roky nehrály ani už zmiňovanou druhou ligu, ale jen krajský přebor. Přesto jsou schopny nové nároky zvládnout se ctí. Třeba jako v případě Sabiny Mlčkovské. „Změna to byla opravdu velká. Holky v první lize jsou vyšší, rychlejší, silnější a zkušenější. Jiná je i intenzita tréninků a máme nyní i daleko detailnější vhled do hry. Ale i díky tomu mám basket ještě radši než dřív,“ popisuje 26letá hráčka, která se v posledních zápasech probojovala až do základní pětky.
Posily ze zahraničí i nadějné dorostenky
Kurucz při cestě vzhůru vsadil na opravdu speciální mix basketbalistek. Nejstarší hráčce Kateřině Matějkové je už 39 let, benjamínek týmu Hana Tomková oproti tomu oslavila nedávno teprve sedmnáctiny. Jedenáct basketbalistek z 15 členné soupisky jsou odchovankyně klubu, čtyři z toho ještě stále v dorosteneckém věku.
„Je to ten nejrozmanitější tým, ve kterém jsem kdy hrála. A považuji to i za jeho největší přednost,“ říká kapitánka Strossová. „Máme v týmu zkušené i mladé hráčky. Některé si už zahrály i nejvyšší soutěž, pro jiné byl donedávna maximem krajský přebor. A k tomu si připočtěte i dvě zahraniční posily, což je příval zkušeností a úplně jiného pohledu na hru.“
Ano, na lavičce brandýského klubu při zápasech i trénincích zní hodně i angličtina. A to také není pro první ligu žen úplně obvyklý jev. Na soupisce totiž najdete jak šikovnou izraelskou rozehrávačku Ofir Lavy, tak důraznou americkou pivotku Leezu Burdgess. Podíl nejmenší (161 cm) a nejvyšší (191 cm) hráčky týmu na výsledcích v sezoně je pak podstatný. Obě jsou s 11 body na zápas nejlepšími střelkyněmi Brandýsa, Američanka navíc vévodí doskokům (13,8/zápas), Izraelka asistencím (4,8/zápas).
„Jejich přínos není velký jen na palubovce, ale i mimo ní. Řekl bych, že se holky z týmu kamarádí i mimo basketbal. A pro naše české dívky a ženy je skvělé potkat se s hráčkami z jiné země a kultury. A navíc jsou to pro ně i lekce angličtiny zadarmo,“ usmívá se Kurucz.
Izraelka se skvostným driblinkem, pohybem po hřišti i čtením hry je jednou z nejlepších rozehrávaček celé soutěže. „Ofir mi doporučil můj kamarád Oren Amiel, dlouholetý trenér mužského Nymburka. Je to skvělá hráčka i osobnost, od níž se učí basketbal přímo na palubovce i naše dvě dorostenky na stejném postu – Kačka Votrubová a Klárka Bodláková. Obě jsou velké naděje našeho basketu,“ popisuje Kurucz.
Leeza Burdgess pak podle něj plní úplně stejnou úlohu na postu pivotky směrem k Veronice Martínkové, další talentované teenagerce. „Je to určitě motivující. Musím hodně makat, abych ukázala, že už na ženskou ligu mám,“ říká 18letá tmavovlasá slečna s tím, že rozdíl mezi „devatenáctkovou“ a ženskou ligou je velký. V počtu tréninků i v tlaku na hráčky.
„Prožívám obě ty soutěže úplně jinak. V ženské lize mám radost z každého hezkého bloku nebo doskoku. A na druhé straně je někdy těžké se nenechat rozhodit chybou, kterou člověk udělá. Ale ať už pak křičí diváci nebo trenér, je potřeba se z toho hned oklepat a hrát dál,“ popisuje Martínková.
Trenér Kurucz: Letíme kupředu, budeme ještě lepší
Asistentka trenéra Jitka Richterová pak vzestup ženského basketu v klubu vnímá ještě z jiného a neméně důležitého úhlu pohledu. Toho, který míří i do trochu vzdálenější budoucnosti.
„Vychováváme v klubu hodně mladých hráček. A ty potřebují mít dosažitelný cíl a vzor, který je bude motivovat ke zlepšování se v basketbale. A když od malička chodíte fandit „vlastním ženám“, tak za ně také jednou chcete hrát. Je to ta nejlepší cesta, jak udržet děti u sportu až do dospělosti,“ vysvětluje podstatu, na kterou v Brandýse sází. A tak například jedna z hráček Veronika Pondělíčková nejen že válí za ženské áčko, ale současně v klubu trénuje i starší žákyně.
Vraťme se ale od výchovy a motivace ještě na chvíli k oběma cizinkám, které Brandýs rychle přijal za své. „Jde v podstatě o první dvě profesionálky, které tu máme,“ připouští šéf BK Brandýs Petr Čeněk. Jejich angažování prý logicky o něco zvýšilo i náklady na provoz áčka. „S jejich pokrytím nám ale pomáhá i trenér, protože klub původně fungoval s podstatně menším rozpočtem,“ prozrazuje s tím, že v budoucnu by chtěl získat prostředky i jinou cestou: „Hledáme sponzory a snad se nám to ve spolupráci s městem také povede.“
Obě zahraniční posily si pak angažmá ve městě, o němž ještě před nějakým časem neměly sebemenší tušení, pochvalují.
„Po mnoha letech v nejvyšší izraelské soutěži jsem hledala výzvu v jiné zemi. A to že mě holky v klubu přivítaly s tak otevřenou náručí, mi hodně pomohlo, abych se i daleko od domova cítila spokojeně,“ usmívá se Lavy.
Když pak má určit jednu přednost týmu, shodne se s kapitánkou. „Různorodost. Na každé pozici máme několik dívek a každá hraje úplně jiným stylem, což nám dává hodně možností, jak útočit i bránit,“ říká.
Americká pivotka, která je při zápasech nejen dominantní při doskocích pod oběma koši, ale je také až nečekaně dobře schopná nesobecky tvořit hru, pak v Brandýse neprožívá první českou zkušenost.
„Trenér mě viděl hrát už v roce 2019 ŽBL za Slavii. Jenže pak jsem se zranila a rok a půl stála. I pro to jsem za tuhle šanci moc vděčná. Do týmu jsem pak zapadla bez problémů, byť na jednu věc si tady v Česku pořád trochu marně zvykám. Na počasí,“ usmívá se rodačka z Miami při pohledu na zimní krajinu za oknem.
V souvislosti s angažováním obou zahraničních profesionálek se pak logicky nabízí i jedna otázka: jaké cíle má vlastně ženský basketbal v Brandýse do budoucna? „Je těžké teď říct, kde budeme za pět let. Ale rozhodně se chceme v první lize udržet a nemít sestupové starosti. A ano, chceme hrát play off. Jít do toho naplno, tak jak nás to baví. Tým je dobře složený, i když ještě ne úplně basketbalově zkušený. Ale to přijde časem,“ věří Kurucz.
Jeho nároky na výkony hráček se prý zvyšují úměrně tomu, jak se jeho svěřenkyně zlepšují. „Zatím stále letíme kupředu, ještě jsme nedosáhli hranice našich schopností a dovedností. Budeme ještě lepší. Chceme hrát co nejlépe první ligu a bavit se basketem. A jak známo, největší radost máte, když vyhrajete. A my chceme vyhrávat,“ nezapře v sobě velkou soutěživost i ambice.
O možném postupu do ŽBL pak mluví opatrně, ale ne vyhýbavě. „Když tam postoupíme a budeme mít vytvořené příslušné finanční a materiální zabezpečení, proč ne. Ale zatím tam nejsme. Musíme ještě hodně trénovat a učit se,“ dodává.
A přece jen kouzlo na závěr? Říká se mu dobrá parta
Na jednu podstatnou věc bychom ale v celém tom povídání skoro zapomněli. Obrovský výkonnostní posun by nikdy nenastal, pokud by tenhle tým nedržel pevně při sobě. A to že drží, můžete vidět nejen po výhrách, ale i ve chvílích, kdy mu nějaký zápas tak úplně nevyjde.
„Vůbec největší přednost téhle party je to, že jsme dobří přátelé. To vám pak totiž pomůže ve všem,“ říká Ofir Lavy. „Hodně se spolu na tréninku nasmějeme. Za ty roky s basketem jsem navíc přišla na to, že pokud týmu skutečně záleží na úspěchu každé hráčky, vznikne v něm chemie, která vás pak podrží, když je to potřeba,“ přidává se Leeza Burdgess.
Brandýs prostě i přes poslední úspěchy a blízké či vzdálenější ambice zůstává především rodinným klubem. „Ta parta kolem basketbalu je tu opravdu skvělá,“ potvrzuje 39letá veteránka týmu Kateřina Matějková přezdívaná spoluhráčkami i fanoušky něžně Beruška. „A to je vlastně taky hlavní důvod, proč ještě pořád vedle práce, rodiny a dětí basket hraju. I když upřímně – bez podpory manžela, babiček a dědů bych to už nezvládla,“ popisuje svůj život v basketbalovém dresu.
Poslední slovo v tomto skoro „filmovém“ příběhu o tom, že opravdovost, vůle a dřina se ve sportu opravdu vyplácí, pak ale musí patřit kapitánce. „Co k tomu mám ještě dodat? Snad to, že mě vlastně pořád překvapuje, jak nám to funguje. Jen si to vemte - tolik ženských pohromadě, trávíme spolu spoustu času, pereme se o místo v sestavě. A přesto spolu tak dobře vycházíme. Věřím, že nám to vydrží,“ dělá Kateřina Strossová tečku za poutavou a zatím poslední kapitolou tohoto příběhu.
Ta další bude opět bezpochyby protknutá láskou k basketbalu a začne se psát už pár dnů po Novém roce…
Brandýský basketbal v roce 2021 očima Petra Čeňka, šéfa klubu |
Jeden z nejúspěšnějších středočeských basketbalových klubů BK Brandýs nad Labem má pro rok 2021 dohráno a může pomalu bilancovat. Sezona 2020/2021 trvala pouze jeden měsíc. Od 12.10. byly tělocvičny zcela opuštěné a tradiční zvuk driblinku se z nich neozýval ani během tělocviku. Tak to trvalo až do poloviny dubna, kdy jsme mohli začít trénovat. Nejprve venku, ale i za to jsme byli vděčni, i když jaro bylo hodně chladné. Chtěli jsme „basketovat“ a pauza byla nejdelší v osmdesátileté historii klubu. Sice jsme vymýšleli různá domácí cvičení, naučné stezky, ale přeci jen tomu něco chybělo. Hlavně parta kamarádů a spoluhráčů, se kterými si v on-line verzi moc nepokecáte. Od června jsme se mohli vrátit na naše milované palubovky a basketbal se pomalu začal vracet do normálních kolejí. Po osmi měsících jsme dokonce odehráli i několik přátelských utkání, hlavně proto abychom poznali, zda jsme sport pod bezednými koši nezapomněli. Jak jsme si ověřili zapomenout se nedá, i když fyzičku jsme museli postupně dohánět, což nebylo úplně snadné. S postupem doby však covid ustupoval a basket nastupoval a od té doby se basketbal hraje nepřetržitě, i když v listopadu a prosinci jsme se hodně obávali o další přerušení. K tomu však nedošlo a velmi pozitivně vnímáme, že můžeme hrát i trénovat, i když jsme se museli potýkat s karanténami, izolacemi, testováním a očkováním. Podobně jako celá společnost jsme museli dodržovat covidová opatření a hygienické normy. V důsledku toho jsme museli řadu zápasů odkládat, různě variovat tréninky a dělat věci možné i nemožné. To všechno jsme však dělali rádi, s pevnou vírou v to, že můžeme svůj volný čas věnovat naší milované kolektivní hře. I díky pochopení soupeřů, kteří na tom byli podobně jako my, se nám podařilo většinu zápasů odehrát. Někdy se vztyčenou hlavou, někdy jsme prohráli, ale tak to ve sportu chodí aneb „Co tě nezabije, to tě posílí“. A doba covidová nás v mnohém posílila. Vážíme si obyčejných věcí, jsme rádi, že můžeme hrát i trénovat, po tréninku máme žízeň a v hospodě při pivu můžeme jít naproti obrovským problémům globálního světa. Sice jsme přišli o ples, grilování prasátka a mnoho dalšího z mimo basketbalového života. To už je za námi a věříme, že se to nebude v dalších letech opakovat a nebudeme je muset v dalších basketbalových publikacích připomínat. Kamarády jsme však neztratily ani v epidemické době a o tom je brandýský basketbal především. V závěru roku dostalo 16 našich soutěžních týmů, celek veteránů a dvě naše přípravky krásné dárky. Tím prvním je klubová lavička. Je umístěna na brandýském Ostrůvku s nádherným výhledem na hlavní tok řeky Labe. Je hodně povedená s mottem našeho klubu: „Basketbal je v Brandýse stále doma“. Věřme, že nám vydrží dlouho a bude místem, které budou baskeťáci rádi vyhledávat nejen v souvislosti s oranžovým míčem. Druhým dárkem pod stromeček je klubový kalendář. Na jeho jednotlivých stranách měsících jsou hráčky „A“ týmu žen v doprovodu našich nejmladších hráček. Jednotlivé měsíce tak představují brandýskou basketbalovou symbiózu mezi jednotlivými generacemi. A kalendář dokazuje, že nám nejde jen o výhry, ale i to, aby basketbal byl určitým životním stylem nastavující kvalitní směr vyžití volného času napříč celými rodinami, o což tu jde. Je častým jevem, že v hledišti vedle sebe sedí matka s dcerou nebo otec se synem, držíc palce nejmladším představitelům rodu, a na to jsme hrdi. Rok 2021 je však za námi a my se těšíme na rok tvořený třemi dvojkami a nulou. Snad nám přinese herní pohodu, dobré výsledky, a především žádná herní omezení, kterých jsme si užili dost a dost. Třeba se dočkáme i basketbalového plesu, tradičního turnaje „Brandýský pohár“ a mnoho dalších basketbalových zážitků, tak jak jsme na ně byli zvyklí z doby před epidemií. Všem přeji mnoho zdraví a úspěchů v roce 2022 a třeba se potkáme na zápasech ME počátkem září, kde budeme držet palce mužskému reprezentačnímu výběru. Hlavně ať se hraje! |
