Několikrát vstal ze židle a své myšlenky doplňoval praktickými ukázkami, aby se při návratu na své původní místo stačil zeptat: Vysvětluju to srozumitelně? Carlos Frade je součástí euroligového basketbalového klubu Alba Berlín. V prosinci vystoupil na mezinárodní konferenci Mosty s tématem Kreativita a rozhodování. Mosty a další aktivity České trenérské akademie propojuje slogan Vzdělávat – Inspirovat – Spojovat. Basketbalový skills coach jej naplňoval každou vteřinu svého vystoupení.
Carlos Frade působí šestým rokem v organizaci Alba Berlín, předtím pracoval jako trenér a asistent trenéra v různých klubech ve Španělsku a dalších zemích. V posledních letech se intenzivně věnuje hlavně učení dovedností, koučinku a s tím spojeným interním vzděláváním trenérů.
Carlosi, kam sahají kompetence a odpovědnost skills coache v Albě Berlín?
„V Berlíně se moje práce dělí do tří částí. V první řadě pracuji s profesionálními týmy mužů a žen. Dále pracuji s trenéry v našem klubu, primárně s trenéry v mládežnickém programu. Spolupracujeme na otázkách týkajících se dovedností, jak je učit, trénovat a naučit využívat v utkání. Nezajímá nás jen praxe, ale také teoretické poznatky. Třetím úkolem je mentorování vybraných trenérů. Součástí mé práce je tedy pomáhat nejen hráčům, ale i trenérům rozvíjet jejich potenciál, dosáhnout na jejich individuální maximum. V praxi to znamená, že trenéři nejsou odpovědni pouze za rozvoj hráčů a jejich družstev, ale také za svůj osobní rozvoj. Trenéři a experti na různá specifika sportovní přípravy jsou pro nás klíčovým pilířem pro vybudování silného sportovního úseku a pro nastavení důkladného procesu hráčského rozvoje.“
Chcete ještě něco doplnit?
„Ano, aby kluby nezapomínaly na rozvoj trenérů. My se snažíme, aby každý jeden trenér měl svůj individuální plán rozvoje. Tedy aby nejen hráči, ale i trenéři měli možnost se rozvíjet. Mým hlavním úkolem je vytvořit a ovlivňovat podmínky a prostředí, kde se rozvoj reálně děje a může dít. Směrem k hráčům přímo v trénincích a v utkáních, na klubové úrovni mezi trenéry navzájem. Spolupracujeme na tom i s dalšími kluby z jiných sportů, nejen v Berlíně.“
Co si máme představit pod pojmem prostředí?
„Prostředí je něco, co si nastavují účastníci procesu sami. Je obalené hodnotami, které organizace ctí a žije 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Je to klima, v němž se věci mohou přirozeně odehrávat, kde se mohou dít, kde se lidé mohou učit, kde se všichni chtějí zlepšovat a vědí proč, co a jak dělají. Kde teorii můžeme převádět do praxe. Pokud to neděláme, neumožňujeme, aby se věci staly, abychom každému hráči pomohli naplnit svůj potenciál. Někdy tomu dokonce aktivně bráníme, aniž bychom si to uvědomovali. A pak se lidé kolem nás nemohou rozvíjet. Často v těchto situacích hledáme chyby někde jinde než u sebe.“
Zmiňoval jste podmínky a prostředí. Třetím slovem, začínajícím na stejné písmeno, je proces?
„Ano, proces je u dětí a do určitého věku i u mládeže důležitější než výsledek. Důležité je si však uvědomit, že nikdy neexistuje jediná cesta, jak můžeme věci dělat. Když já budu mluvit o možnosti, kterou preferuju, neznamená to, že je to jediná možná cesta, jíž se můžete vydat. Moje cesta nemusí fungovat v každém prostředí a nebude pro každého. Můžete mít třeba způsob, jenž bude velice úspěšný, na konkrétním místě v konkrétním čase. Můžete mít metodu, která funguje pro jednoho konkrétního hráče, ale pro druhého už ne. To bychom měli mít vždy na paměti.“
Co je důležité, když mluvíme o procesu?
„Vždy vysvětlit sportovci, proč to děláme. Nebát se zeptat se ho, jak to vidí on, zda stejně, nebo se v něčem lišíte. V těchto momentech míň mluvte a víc naslouchejte. Pokud budete ochotni naslouchat a přístupní korekcím v připravovaném programu rozvoje, jste na nejlepší společné cestě. Pak už je mnohem snazší vysvětlit co, jak, kde a kdy se bude dělat, abyste dosáhli nastaveného cíle. Klíčem je vzájemná důvěra a vytvoření bezpečného prostředí, v němž se všichni chtějí zlepšovat. To neznamená, že my trenéři nejsme důslední, ale neměli bychom hráče řídit jako figurku v počítačové hře. Pokusme se je od mládí naučit podílet se na svém vlastním rozvoji. Velkým pomocníkem je v tomto procesu oboustranná zpětná vazba.“
Ve Španělsku se v posledních 20 letech podařilo v basketbale vychovat velmi dobré hráče a trenéry. Co je na vašem systému tak dobrého?
„Naši chlapci a dívky nejsou super dobří, ale jsou prostě dobří. To, co je dělá dobrými, je schopnost improvizovat. Rozumějí hře, a díky tomu se snáze rozhodují, protože předpokládají co (ne)může nastat když… Prostě tvoří hru a jednotlivé herní situace, a to je také baví. Jsou spoluautoři utkání. Nejsou v roli hráče či týmu, který pouze reaguje na to, co dělá soupeř. To je velký rozdíl. Naši hráči dobře sledují, čtou hru, vidí, co se děje a co se může dít. Snáze a rychleji tím pádem i reagují a vybírají řešení jednotlivých herních situací. A to se týká samozřejmě i tréninkového procesu. Improvizaci se jim snažím vštípit od mládí, při učení dovedností. Důležitá je také mentalita, prvek soutěživosti a u dětí radost. Například z toho, že našly řešení samy, bez nápovědy od trenéra.“
Takto ale španělský basketbal dřív nefungoval. Co se stalo?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
