PŘÍMO Z ŘECKA | V Řecku nastoupil coby člen základní pětky, za 22 minut skóroval 10 bodů, stáhnul 4 doskočené míče a přidal 2 asistence. Porážce 64:72 ale nezabránil. Třicetiletý Tomáš Kyzlink je důležitou součástí reprezentačního výběru basketbalistů, byť na klubové úrovni prožívá turbulentní sezonu. V lednu se musel ostřílený světoběžník s těžkým srdcem stěhovat od Jadranu z Brindisi do středního Polska. A v týmu Anwil Wloclawek vyměnil krásnou kulisu jihu Itálie za sportovní radost na hřišti.
Wloclawek vede suverénně polskou ligu, vy patříte k vytěžovaným hráčům. Takže zatím spokojenost s přesunem?
„Záleží, po jaké stránce se to vezme. Život je plný kontrastů a na jihu Itálie se žije trochu líp než ve středu Polska. Ale po profesní stránce jsem spokojený, protože jsem se připojil k týmu, který prozatím dominuje lize a cíl má celou ligu vyhrát. Na to si nemůžu stěžovat.“
Co bylo špatně, že jste musel opustit Brindisi?
„V Itálii nebylo špatně nic, ale výsledkově jsme bohužel nenaplnili očekávání a s tím souvisely změny v kádru a podpis dalších Američanů. V Itálii je limit pouze šesti zahraničních hráčů na tým a já jsem se dostal do situace, kdy jsem byl sedmý a už nemělo smysl v týmu setrvávat.“
Jak přesto hodnotíte italskou zkušenost?
„Skvěle, protože pro život je jih Itálie úplně úžasná oblast. Když jsem ty dva měsíce hrál, tak jsem měl na hřišti velkou zodpovědnost a hodně minut, po dlouhé době jsem si vyzkoušel i roli rozehrávače, takže jediné, co bylo negativní, byly výsledky.“
Odcházelo se vám s těžkým srdcem?
„Ano, můžu to tak říct, to místo jsem úplně nechtěl opouštět, ale naskytla se nová příležitost.“
Bylo hledání nového angažmá v rozjeté sezoně složité?
„Paradoxně to je jednoduché. Na přelomu ledna a února se na trhu otevírá spousta zajímavých příležitostí, protože některé týmy nejsou spokojené s výkony svých hráčů nebo se jim někdo zraní. Takže už ze zkušenosti z minulých let vím, že leden únor je na přestup adekvátní.“
Jak snáší změny prostředí rodina? S bývalou reprezentantkou Karolínou Elhotovou máte tříletou dceru a ročního syna.
„Nejtěžší je samozřejmě cestování s rodinou, se dvěma dětmi není úplně jednoduché sbalit si kufry a přesunout se do jiné země. Ale na všechno se dá zvyknout a myslím, že i moje žena je vůči tomu tolerantní, a zas takový problém to nebyl. Děti jsou ještě malé, ale ve chvíli, kdy začnou chodit do školy, tak bychom určitě nechtěli žít takhle kočovným způsobem života a vždycky je vytrhávat z kolektivu, na který si zvyknou. Teď to ještě pár let půjde, takže jsme rádi, že můžeme být takhle flexibilní.“