Má v sobě krutou soutěživost. Jak může generační talent v basketbale proměnit sportovní svět?
Caitlin Clarková je basketbalový fenomén současnosti. Jaký dopad a vliv má na ženský sport? Co znamená obrovská pozornost, kterou její hra a osobnost přitahují a která se projevuje v rekordní sledovanosti při přenosech i v návštěvnosti v halách? Jaké výzvy tento zájem přináší při každodenním fungování týmu a jak generační talent pracuje na svém rozvoji, včetně předností či slabých stránek? O 23leté hvězdě WNBA vypráví Jessie Millerová, jež s ní spolupracovala z pozice asistentky trenérky v týmu Indiana Fever.
Máte zkušenosti z práce na rozvoji sportovkyně, která byla označena za ženu, jež změnila pravidla hry, nebo za generační talent. Rádi bychom ale začali u vás.
„Narodila jsem se v Texasu, kde jsme však žili jen asi osm měsíců. Pak jsme se přestěhovali do Ohia, tam jsme bydleli do mého třetího ročníku střední školy, a poté jsme se přemístili do Minnesoty, kde jsem střední školu dokončila. Vyrostla jsem tedy na středozápadě.“
Kdy a jak jste začala s basketbalem?
„S basketbalem jsem začala, když mi byly tři roky, na Vánoce. Dostala jsem totiž pod stromeček jeden z těch malých basketbalových košů a moje láska k tomuto sportu od té doby jen rostla. Nejprve jsem hrála minoritní ligu v YMCA, pokračovala jsem na střední a vysoké škole. Miluju basketbal, ale dělala jsem i jiné sporty, hrála jsem fotbal, běhala za školní atletický tým. Basketbal však byl vždycky moje hlavní láska. Jsem ráda, že jsem si sport oblíbila v tak mladém věku, a teď, když už jsem mnohem starší, si toho vážím čím dál tím víc.“
Z Minnesoty jste se přestěhovala do Chicaga, kde jste studovala na University of Illinois. Čtyři roky jste hrála v základní sestavě a také byla kapitánkou týmu. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„Líbilo se mi žít v Chicagu, k tomu jsem měla možnost hrát basketbal a studovat vysokou školu. Díky tomu jsem se také dostala do WNBA, za což jsem nesmírně šťastná a vděčná. Šla jsem do Chicaga si tam zahrát, ale možnosti, které mi to otevřelo, byly nad jakékoliv očekávání.“
Byl to už moment, kdy jste začala přemýšlet o koučování, nebo to přišlo později?
„Myslím, že okamžik, kdy jsem začala přemýšlet o trénování, přišel později. Možná to bylo tím, že jsem se seznámila s vyšší úrovní basketbalu a možnostmi, které to přináší, až na vysoké škole. A tehdy jsem také začala spolupracovat s WNBA v menších rolích. Myslím, že právě tyto zkušenosti mi pomohly k tomu, abych dospěla k názoru, že chci být trenérkou.“
Po absolvování vysoké školy jste se přestěhovala do Německa, kde jste nejprve pět let hrála a až později se stala trenérkou. Současně jste během hraní pracovala na částečný úvazek v některých týmech WNBA v odděleních basketbalových operací. Bylo to součástí vašeho dlouhodobého plánu, abyste se dostala do WNBA?
