Welsch o kariéře: NBA mi vzala iluze. Trejdem začal konec. Jak mu pomohl psycholog?
Prosadit se v profesionálních týmových hrách v zámoří nebo TOP ligách v Evropě bylo a je pro Čechy značkou kvality. V kombinaci s možností reprezentovat je to nejvíc, čeho může hráč kolektivního sportu dosáhnout. Po generace jsou v tom úspěšní fotbalisté, v NHL jsme mívali ve zlaté éře desítky hokejistů, kteří navíc patřili mezi absolutní špičku soutěže. NBA dosud zažila jen pět našinců, basketbalista Jiří Welsch byl druhým z nich. S vizitkou 247 zápasů a 1519 bodů.
V NBA je pro české hráče mnohem složitější uspět a nastupovat v základní sestavě. Průkopníkem byl Jiří Zídek II., navázal na něj Jiří Welsch a oblékal dresy Golden State Warriors, Boston Celtics, Cleveland Cavaliers a Milwaukee Bucks. Český prapor pak drželi Jan Veselý, Tomáš Satoranský a aktuálně Vít Krejčí v Atlantě. S Jiřím si tykáme, protože se často střídáme v moderátorských vstupech na seminářích nebo na trenérské konferenci Mosty.
Jaké byly tvé sportovní začátky?
„Vyrůstal jsem ve městě, kde se organizovaný sport moc nepěstoval. Fotbal mě moc nechytil, chvíli jsem koketoval s tenisem, tam mě ale rychle a úspěšně odradili. Namísto tréninku jsem neustále musel dělat brigády. Nabyl jsem dojmu, že to nebude ono, abych neustále něco natíral a koukal na to, jak si trenéři mezi sebou pinkají. Byl jsem trochu jiný, než jsou ostatní, ale hýbal jsem se. Dělal jsem spoustu aktivit, ale nehrál jsem žádný organizovaný týmový sport. Hrál jsem s klukama fotbal na hřišti, na ulici kousek od baráku. V zimě nám tam tátové postříkali plochu hadicí a hráli jsme hokej. Plavali jsme, jezdili na kole, hráli nohejbal.“
Jak ses dostal k basketbalu? Holice byly jakési sportovní vakuum.
„Jo, to je pravda. Naštěstí do toho přišel můj táta, jehož celoživotní láskou byl basketbal, se kterým začínal v Sokole. Rozhodl se, že založí basketbalový klub. Tím jsem se dostal k organizovanému basketbalu a už jsem z toho nikdy neutekl. Začal jsem v osmi letech a svůj první soutěžní zápas jsem hrál o rok později.“
Co tě k basketu táhlo? Byla to parta?
„No tak hlavně to jít ven, parta, kluci. Na ulici se pořád něco dělo, hráli jsme spolu, žilo to tam, bylo co dělat. Byla to taková různorodá skupina kluků, věkově velké rozdíly, ale drželi jsme spolu.“
Pro mě byl největší trest, že jsem nesměl ven. Dnes to bývá někdy naopak, děti musí leckdy za trest ven, jak to bylo u tebe?
„Ano, dřív jedna z forem trestu byl takzvaný zarach. Zaracha člověk nechtěl dostat, když už, musel jsem zůstat doma a dělat nějaké domácí práce. Ale já to dostával tak dvakrát za rok, byl jsem dobrý student. Moc jsem se doma neučil. Až pak, když jsem dojížděl na střední školu do Pardubic, využíval jsem cesty autobusem tam a zpátky k tomu, abych se něco doučil, případně udělal nějaké domácí úkoly. Těch 45 minut tam a 45 minut zpátky jsem využíval vlastně ke studiu. Naštěstí teď u nás doma to tak není a já dětem chodit ven zakazovat nemusím, snažím se je motivovat.“
Měl jsi dětský kariérní nebo sportovní sen?
„Vlastně ani ne, maximálně takové ty sny spojené s pohádkami. Možná, že to byl takový obdiv směrem k tátovi, který byl pracovitý člověk, selfmade man, všechno si udělal sám. A tak jsem si říkal, že i já si taky jednou postavím barák svýma rukama, jako on. Ale první sportovní sen byl spojen až s basketbalem.“
Co ti dal basket v tvých úplných začátcích v Holicích?
