Bývalý basketbalista Brabenec: Z repre mě vyřadili kvůli celníkům. Jak zničil Jugoslávce?
Jako sportovci jsme měli výhodu. Dostali jsme se do zahraničí. Běžní lidé nemohli ani do Jugoslávie, my jsme viděli svět. A občas jsme něco přivezli. To, že jsem známým slíbil věci z Japonska, se mi nevyplatilo, vypráví bývalý basketbalista Kamil Brabenec pro projekt Paměť národa. Roční iSport Premium nyní za zvýhodněnou cenu >>>
Narodil jsem se v zimě roku 1951 ve Znojmě. Tatínek hrával fotbal, tak jsem se na něj jako malý chodil dívat. I když se nejednalo o vrcholovou úroveň, nasměroval mě ke sportu. Tehdy nebyly možnosti jako dneska, děti se nedávaly do kroužků. My jsme sportovali na ulici. Přišli jsme ze školy, tašky letěly do kouta a my ven. Dělalo se to, co se dalo provádět na ulici, takže především fotbal a hokej.
Část dětství jsem strávil v Jihlavě. Když mi bylo deset, tatínek si našel práci v Ústí nad Labem, takže jsme se stěhovali. Naši mě přihlásili na hokej. Při snímkování se ale zjistilo, že mám stín na plicích. Musel jsem na operaci a tím jsem ztratil rok. Bylo mi mezi dvanácti a třinácti, a když jsem se uzdravil, už jsem nebyl schopen spoluhráče dohnat.
Hledal jsem jiný sport, nejvíc mě zajímal fotbal. Jenže mě postavili do branky, a to se mi nelíbilo. Cílem kluka je střílet nebo bránit, ne jen tak stát. Navíc se hrálo na škváře, takže jsem byl pořád poškrábaný. Prostě jsem to vzdal. Přešel jsem na házenou, ale dostal jsem takovou mordu do břicha, že jsem na tenhle sport taky rezignoval. Tvrdé sporty mě nelákaly. Zkusil jsem i cyklistiku, ale hned jsem rozbil kolo.
Trénoval jsem každý den
V době mezi osmou a devátou třídou mi spolužák navrhl, ať zkusím hrát basket. No a ten mě bavit začal. Na učilišti jsem hrál za mladší dorostence. Udělali jsme skok, dostali jsme se v lize na páté místo. Po třech letech jsem se vyučil a rok pracoval v chemičce. Jenže jsem musel na vojnu.
