Podvod v Soulu 1988: americký boxer přišel o zasloužené zlato, skončil u Putina
Příběh z boxerského ringu na olympiádě v Soulu 1988 je v něčem unikátní. Nikdy totiž nedošlo k nápravě původních prapodivných verdiktů v bitvě o zlato lehké střední váhy mezi Američanem Royem Jonesem Jr. a domácím Korejcem Park Si-hunem. Dodnes je cítit zápach neférového jednání, kdy pravděpodobně o olympijském primátu rozhodli sudí a činovníci od stolu ve prospěch domácího borce. Jones byl vyhlášen nejlepším boxerem turnaje, přesto dostal jen stříbrnou, za což se mu při vyhlašování Park dokonce omluvil. Bizarní situace, která pošramotila celou olympiádu.
Poprvé a zatím také naposledy Jižní Korea pořádala letní olympijské hry v roce 1988. Domácí se chtěli ukázat. V boxu měli hned několik adeptů na zlato. Také bylo od začátku turnaje v ringu veselo.
V bantamové váze se v druhém kole možná strhla mela, která mohla mít vliv na další průběh turnaje v jiných váhových kategoriích. Bulhar Aleksandar Christov se tehdy střetl s domácím Jong-Il Bjunem. Novozélandský rozhodčí Keith Walker Bjunovi dvakrát odebral body, což jej stálo zápas. Christov postoupil dál a nakonec slavil stříbro, zatímco Korejcovy naděje vyhasly.
Skoro utržené ucho a zlatý hoch Park
Do ringu se měli nahrnout korejští zástupci a sudího Walkera napadli pěstmi i kopanci. „Jeden muž mi skoro utrhl ucho,“ popisoval šokovaný arbitr. Rozhodčí uprchl z arény a vlastně téměř okamžitě i ze země.
Korejský boxer Bjun pak na protest seděl po zápase více než hodinu v ringu. Možná byl tento moment rozbuškou, že se Korejci rozhodli bojovat různými prostředky za to, aby jejich další favority nepostihl podobný osud jako Bjuna.
Nesportovní vyústění zápasu mezi Bulharem a Korejcem tak lze vnímat jen jako ochutnávku vášnivé atmosféry, kterou duely v boxu na LOH 1988 provázely. Na tento zápas však mělo být zapomenuto kvůli finále lehké střední váhy.
Do zlatého boje šel devatenáctiletý Američan Roy Jones Jr., který turnajem procházel jako mlátička, ve třetím kole tehdy porazil i Čechoslováka Michala Franka. Naopak Parkovy výkony takový dojem u nestranných pozorovatelů nevyvolaly. Po LOH dokonce zaznívaly některé hlasy, že Korejec měl padnout ve všech duelech na cestě do finále, protože byl jednoduše horší.
Třeba ve čtvrtfinále s ním opravdu jen těsně 3:2 na body padl Ital Vincenzo Nardiello, který verdikt neunesl a zuřivě se domáhal výhry. „Hanba, jste zloději,“ řval na rozhodčí, když ho odváděli z ringu.
Nejlepší boxer turnaje tím poraženým
Aura kolem obou finalistů nemohla být rozdílnější. A předpoklady platily. Jones závěrečnému zápasu turnaje dominoval. Dle statistik zasadil korejskému soupeři 86 úderů, zatímco Park kontroval jen v 32 případech a dvakrát dokonce vrávoral. Američan však nebyl schopen Korejce předčasně ukončit na KO, což se nakonec mělo ukázat jako osudné.
O medailích tak rozhodovala pětice arbitrů z různých koutů světa. Bob Kasule z Ugandy, Alberto Durán z Uruguaje a Hiouad Larbi z Maroka dali bod Parkovi. Jejich zbylí kolegové nestačili zírat, když bodovali Jonese. Verdikt byl jasný. Zlato získal domácí boxer na body 3:2.
Když švýcarský sudí v ringu Aldo Leoni zvedl Parkovi ruku, vypadal znechuceně. Naklonil se k Jonesovi a pravil: „Nemůžu uvěřit, že ti tohle udělali.“
Aplaus a uznání pro Jonese
Slavnostní předávání medailí probíhalo v módu trapnosti. Jones sklidil obrovský jásot dokonce i od korejských diváků. Možná i proto, jak celou situaci ustál. Neskákal kvůli křivdě tři metry vysoko jako Ital Nardiello ve čtvrtfinále. Přitom tady šlo o mnohem víc.
Jones vypadal otřeseně. „Neviním Parka. On prostě v tom zápase nebodoval. Tohle je to nejhorší, co se mi v životě stalo. Dali mi na krk stříbrnou medaili, ale já si ji hned sundal. Už nikdy si ji na krk nepověsím,“ řekl poté Jones médiím.
A vítěz? Park si šel na nejvyšší stupínek pro zlatou olympijskou medaili na domácím svátku pod pěti kruhy. Nic víc snad sportovce potkat nemůže, ale on šťastně nepůsobil. Uvědomoval si, jak to celé vypadalo. Byl ostýchavý a odhodlal se k jasnému gestu. Zvedl nad hlavu Američanovu pěst. Jones pak získal Cenu Vala Barkera pro nejlepšího boxera turnaje. Paradox pro stříbrného medailistu, že?
Takhle to ale neskončilo. Marockého sudího Larbiho po ceremoniálu konfrontovala americká výprava novinářů. Asi se čekalo kdeco, ale Larbiho vysvětlení, proč zvolil za vítěze Parka, bylo bizarní. „Američan vyhrával. Byl jsem si jistý, že moji čtyři kolegové ohodnotí zápas ve prospěch Američana. Proto jsem hlasoval pro Korejce, aby skóre bylo 4:1 a hostitelská země nebyla ve finále ztrapněna.“
Larbi, Kasule a Durán byli posléze suspendováni na šest měsíců do konce vyšetřování. Jenže Mezinárodní boxerská asociace (AIBA, dnes přejmenována na IBA) je očistila. Tím mělo vše vyšumět.
Chybí důkazy, výsledky se nemění
O několik let později se mnohé osvětlilo. Tehdejší generální sekretář AIBA Karl-Heinz Wuhr kombinoval své boxerské povinnosti s prací agenta tajné policie NDR Stasi. Když byly po rozpadu Sovětského svazu zveřejněny její důvěrné spisy, investigativní novinář Andrew Jennings narazil na obvinění z otevřeného úplatkářství právě na LOH v Soulu.
„Nenechali si ujít příležitost, aby se mě pokusili zkorumpovat nebo ovlivnit,“ napsal Wuhr. „Vždy se našli rozhodčí, kteří byli připraveni prohlásit jihokorejského boxera za vítěze, i když to bylo naprosto absurdní.“
Údajně měly být úplatky vyplaceny několika nejmenovaným arbitrům, včetně tří z Afriky a jednoho z Jižní Ameriky. Rozhodčí Leoni, který hned po finále šeptal do ucha Jonesovi, že verdiktu nechce věřit, tato tvrzení podpořil a uvedl, že jednomu argentinskému kolegovi korejské boxerské úřady nabídly obálku plnou hotovosti.
Ani tohle ale nepomohlo. Jones se nikdy své zlaté medaile nedočkal, i když se pochybné soulské finále znovu prověřovalo. V roce 1997 Mezinárodní olympijský výbor (MOV) dospěl k závěru, že žádné hmatatelné důkazy o korupci během boxerských soutěží v Soulu neexistují.
Výsledky tak zůstaly v platnosti dodnes. Jones dokonce po finále šel za Korejcem do jeho šatny společně s tlumočníkem. „Zeptal jsem se ho, jestli vyhrál ten zápas. Odpověděl mi, že ne,“ řekl Jones po čase. Stejně tak reagoval i Park. „Myslel jsem, že jsem prohrál, protože můj výkon nebyl hodný výhry.“
Tělocvikář a pas od Putina
Ten příběh je tak unikátní i z důvodu, že oba finalisté poté zůstali v příležitostném kontaktu. Jones vůči svému soupeři necítil zášť. Park po olympiádě raději ukončil kariéru. Vystudoval tělesnou výchovu a živil se jako učitel až do roku 2001, než se vydal na trenérskou dráhu.
A Jones? Ten pokračoval v kariéře. Stal se profesionálním mistrem světa v těžké váze organizace WBA. Ve střední váze vybojoval tituly kromě WBA taky v IBF a WBC. Zkusil prorazit i ve filmu a hudbě. V roce 2005 vydal vlastní rapovou desku a zahrál si menší roli v trilogii Matrix.
V roce 2015 se pak stal ruským občanem, kam často cestoval dle svých slov z obchodních důvodů. Pas mu předával přímo prezident Vladimir Putin. Podmínkou však prý mělo být, že Jones musí značnou část života skutečně prožít v Rusku. Americké občanství si ponechal, ale Putinovo přání splnil. Donedávna měl střídavě žít v USA a Rusku. Na stadionu Khimki Moskva dokonce založil boxerskou školu, která funguje dodnes.
