Romana Barboříková
13. července 2021 • 10:05

TOP amatér přeci jen na Tour: Jezdili jsme na tatranky. Etapa Gira k pláči

Vstoupit do diskuse
0
Video se připravuje ...
TOP VIDEA
Fotbalový KVÍZ pro Doktora Vševěda: šest chyb ze třinácti otázek, co nevěděl?
Neskutečná atmosféra, ale česká reprezentace bez medaile. Co přineslo biatlonové MS?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Měl kariéru skvěle rozjetou. V roce 1984 byl Jiří Škoda dokonce vyhlášen nejlepším amatérským cyklistou světa poté, co skončil celkově druhý v etapovém klání Tour de l´Avenier. Jenže aby se dostal na Tour de France, bylo potřeba jít do dobrého týmu na Západě. A v tom mu socialistický režim v tehdejším Československu bránil. Až na sklonku kariéry se dostal do Itálie a poznával rozdíly. A vidí je i v současné cyklistice.



Musel si počkat až do svých 65 let, než se Jiří Škoda dostal přímo na trať etapy na Tour de France. Tentokrát však neseděl na kole, ale v jednom z aut partnera závodu Škoda Auto jako VIP host. Cyklistiku dál bedlivě sleduje a díky svým zkušenostem jako amatér i profesionál k ní má stále co říct. Svůj názor má i na potíže s odhazováním bidonů. A prozradil také, jak to měli cyklisté za socialismu s pitím kávy.

Na letošní Tour de France jste se osobně účastnil 15. etapy mířící do Andorry. Jak jste si to užil?
„Bylo to perfektní. Viděl jsem ji na vlastní oči, jen když projížděla Itálií, ale to byla jen část etapy. Tentokrát jsem se toho mohl účastnit jako člen doprovodu, což je zase jiný pohled. Takže jsem si to užíval a litoval jsem závodníky, protože cyklistika je strašná dřina. Říkal jsem si, jak jsem ji mohl někdy dělat.“

Jiří Škoda

Narozen: 27. března 1956 (65 let)

Disciplína: bývalý silniční cyklista (kariéra do roku 1988)

Profesionální tým: Ecoflam (1987-88)

Největší úspěchy: nejlepší amatérský cyklista světa (1984), 2. místo na etapovém závodu Tour de l´Avenier (1984). 3 místo na OH 1980 v silničním závodu družstev, 3. místo na MS 1981 v časovce družstev

Nedovedete si už představit, že byste jako mladý sedl na kolo a měl něco takového absolvovat?
„Nedovedu. Navíc humbuk, který kolem toho je, přináší hrozné vypětí. Když jim létají nad hlavami helikoptéry, pak fanoušci, kteří jim skáčou do cesty, a auta, kterých je už tolik… Je toho někdy až moc. Je to prostě sportovní cirkus.“

Vzpomínal jste náročnost celé Tour. Myslíte, že taková byla už v dobách, kdy jste sám snil, že na ní jednou budete závodit, nebo je teď náročnější?
„Připadá mi, že všichni organizátoři závodů, nejen tří velkých etapáků Giro, Tour a Vuelta, vymýšlí náročnější tratě, nachází nové kopce a je v podstatě úplně běžné, že se jezdí etapy s převýšením pět tisíc metrů. Ano, když je tam jedna dvě, to ještě beru, ale pokud jich je víc, obzvlášť v posledním týdnu, připadá mi, že je to strašně náročné. Na jednu stranu se volá po tom, aby byl sport čistý a bez dopingu. Ale pokud profil závodů půjde v tomto trendu, obávám se, aby nás nečekalo další nemilé překvapení.“

V jakém smyslu?
„Aby se zase nerozpoutala nějaká dopingová válka.“

Vy sám jste toužil jednou Tour jet. Jediná cesta k tomu vedla ale přes to dostat se do profesionálního týmu na Západ. Jak vedly vaše kroky?
„Do národního týmu jsem se dostal a poprvé jel Závod míru v roce 1977, kdy mi bylo 21 let. A v tu dobu byl můj cíl Závod míru, mistrovství světa, olympijské hry. V roce 1980, když už jsem byl na olympiádě, jel jsem Závod míru, který mi absolutně neseděl, protože byl spíš pro sprintery a časovkáře. Už tehdy jsem věděl, že dál růst nemůžu. Chtěl jsem zkusit něco víc, což byl profi peloton. Od toho roku jsem o to usiloval. Ale bohužel to nepřipadalo v úvahu. Naopak jsem si tím ještě zkomplikoval život. Měli totiž strach, že bych mohl emigrovat. Což ale možné nebylo, byl jsem ženatý, měl jsem děti.“

Nakonec jste se přece jen do profipelotonu dostal.
„Na stará kolena. (úsměv) Už jsem v to ani nevěřil, ale situace v Československu se mezi tím vykrystalizovala. A když mi na stole přistál kontrakt a ČSTV souhlasil, tak jsem si říkal: Ty bláho, co s tím budu dělat? Bylo mi 30 a přestupovat k profíkům v tom věku, to může jedině blázen. Bral jsem to však jako obrovskou zkušenost a dodnes toho nelituji. I když po sportovní stránce jsem věděl, že už nemůžu dosáhnout téměř nic. Ale pokusil jsem se o to. A hlavně, že jsem se tam dostal, očíhl to, viděl jsem systém, který tam je a my ho do té doby viděli jen z dálky. To pro mě bylo nakopnutí do života. A využívám toho dodnes.“

Na Grand Tour jste se nakonec dostal, jel jste dvakrát Giro. Jaký je váš největší zážitek z něj?
„Ten největší je paradoxně ten nejhorší, a to v roce 1988, když jsem byl druhý rok profík. Přišla královská etapa na Gavii. Dodnes tuto etapu najdete na internetu, když si vyťukáte Gavia 1988. Pro nezúčastněné je to bezvadná komedie. Pro nás aktéry to bylo spíš k pláči. Byla strašná zima, nahoře hlásili sněžení, ale stejně nás tam nechali jet. Předpověď vyšla, silnice nahoře byla jeden velký led. No bylo to opravdu strašné. Byl to největší zážitek v negativním slova smyslu. Zároveň pro mě signál, že už ani po psychické stránce na to nemám.“

Mnoho současných závodníků říká, že jen za poslední roky se cyklistika hrozně změnila. V čem doznala změn od vašich dob?
„Jezdí se

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0
Aktuální události
Články odjinud


Články odjinud