Rekordman Polman: Všichni si zaslouží respekt. S ultrapakárnami nekončí
Vstoupil na neprobádanou půdu, jako nováček však ve zkoušce plné nástrah uspěl a dokonce vytvořil nový rekord nejlegendárnějšího MTB ultramaratonu. Daniel Polman prodal zkušenosti z několika let ultracyklistiky a z východu Slovenska dojel na západ Čech za necelých sedm dnů. Ovládl severní variantu závodu 1000 Miles Adventure. „Bylo to náročné na navigaci i orientaci. Počasí moc nepřálo,“ líčí. Trasa dlouhá 1630 kilometrů vede obtížným terénem, nejčastěji po turistických cestách a pěšinách. Kdo chce uspět, moc toho nenaspí. „Místy to byla velká noční bojovka,“ usmívá se Polman. Borec z Nové Paky chce již brzy čelit další výzvě a zkusí propojit dva cyklistické světy…
Měl jste v plánu už před startem zaútočit na rekord?
„K závodu jsem přistoupil se zcela chladnou hlavou, byla to pro mě jedna velká neznámá. Poslední typ ultracyklistiky, který mi chyběl do mozaiky, co skládám už mnoho let. Je to delší závod, jenž vede opuštěnou krajinou, spí se v jeho průběhu a jede se bez podpory. Jako nováček jsem myslel na to, abych neudělal větší chybu a sbalil si všechno, co potřebuju. Ani jsem nevěděl, jaký je přesný rekordní čas. Navíc u ultramaratonů musíte mít kliku na počasí, což jsem neměl, takže mi k rekordu nic nenahrávalo.“
Klaplo to, do cíle jste dorazil za necelých sedm dnů.
„Jel jsem stylem, že se nechám překvapit. V půlce jsem zařadil delší odpočinek, předjel mě Tomáš Novotný. Ale nerozhodilo mě, že jsem jel chvíli druhý. Využil jsem zkušenosti ze závodů, ale zároveň jsem se učil dost nových věcí jako nováček.“
Povídejte.
„Vyškolily mě brody, které jsou dost náročné. Při druhém brodění řeky jsem si řízl plosku nohy o ostrý kámen. Až později jsem zjistil, že závodníci chodí brody v tretrách a pak je mají radši chvíli mokré, než aby je štípala rozřízlá noha.“
Nebylo to poslední překvapení na trati, že?
„Terén byl ještě těžší, než jsem předpokládal. Je velice obtížný, minimálně jezdivý, technický. Prudké výjezdy i sjezdy. Hodně pěšin s kořeny, jede se po trasách primárně určených pro pěší turisty. Konec Slovenska a začátek Česka je v tomhle ohledu hodně drsný. Nejlehčí terén byl naopak v Krkonoších. Společně s Jizerkami nejjezdivější část.“
Na opačném spektru sjízdnosti byl nejsevernější bod Česka, tedy „Nordkap“, který je v hůře dostupné lokalitě?
„Na Nordkap jsem jel na kole naposledy. (směje se) Navíc jsem tam byl v noci, takže to bylo orientačně ještě náročnější. Člověk tam přeskakuje z jedné strany potoka na druhou. To byla velká noční bojovka.“
V Krkonoších jste prý tolik promrzl, že jste jel z kopce omotaný spacákem. Jak to dopadlo?
„Sjel jsem dolů a do Pece pod Sněžkou jsem to měl ještě přes jeden kopec. Ale nezahřál jsem se – jasná známka, že tělo bylo termoregulačně v háji. V Peci jsem našel hotel s non stop recepcí a skočil jsem pod teplou sprchu, která mě vrátila zpátky do přijatelného stavu. Hodinu a půl jsem se tam vyspal, zašel tam na snídani a jel zase dál.“
V Krušných horách vás zastihly bouřky. Těžké chvíle?
„Přečkával jsem to v turistickém přístřešku, blesky kolem mě a já jsem si připadal hodně malý. Člověk si hodně rychle uvědomí, jakou má příroda moc, jak je silná a jak my jsme zranitelní… Poté zaúřadoval protivítr, promrznul jsem. Měl jsem vytipovanou non stop benzinku a u ní bylo ještě vietnamské obchodní centrum. Tam jsem si nakoupil teplé zimní ponožky, rukavice, bundu a tepláky. To jsem na sebe hodil a šel na benzinku. Paní na mě koukala a já říkám, ať se nebojí, že jsem ji nepřišel vykrást… (usmívá se) V oblečení jsem jel přes noc a postupně jsem se ho zbavoval. Na památku mi zbyly rukavice a teplé ponožky. Závod nabízí velké dobrodružství a přesně to chce Honza Kopka (pořadatel) jezdcům předat.“
Jak se vám líbila atmosféra již legendárního závodu?
„Jezdí jej lidi, kteří jsou z trochu jiného těsta než já – jelikož se snažím dělat cyklistiku ve všech jejích oblastech. Tady to jsou pravověrní backpackeři, někteří jezdí za celý rok ze závodů třeba jenom tyhle tzv. míle. Říkají si mílaři, účastní se třeba každý ročník. Fajn lidi, moc rád jsem si s nimi promluvil.“
Nikdo na vás nekoukal skrz prsty, kvůli tomu, že máte pověst profesionálního ultracyklisty?
„Setkal jsem se s různými komentáři na internetu, podle mě to jsou lidi, kteří nemají psychicky na to, aby ten závod jeli. Jsou strašně moc chytří v diskuzích. Dočetl jsem se, že můj kamarád s dodávkou byl líp schovaný než na Tarifě (Polman se v roce 2022 zúčastnil extrémního závodu NorthCape – Tarifa, trať zvládl v nejrychlejším čase, jenže rozhodnutím organizátora následně o triumf přišel. Z pořadí byl vyškrtnutý kvůli údajnému porušení pravidel za nepovolenou podporu – pozn. autora). Hodně lidí si do mě rádo kopne, ale to je hodně spojené s tím, že se mi v závodech celkem daří. Dneska ten svět takhle funguje, v uvozovkách hrdinové jsou skrytí za přezdívkami v diskuzích. Ale ze strany mílařů všechno jenom dobré.“
Jel byste tento závod znovu, nebo vám bude stačit tato zkušenost?
„Ochutnal jsem to, je to fajn, ve zkoušce jsem docela obstál, ale nemám nutkání to další rok jet znovu. Nicméně nikdy neříkej nikdy. (usmívá se) Teď mám v plánu vlastní projekty, chtěl bych zkusit přibližovat klasickou rychlou cyklistiku s ultracyklistikou.“
Co chystáte?
„Své ultrapakárenské choutky jsem neuzavřel. (směje se) Podařilo se mi nominovat na zářijové mistrovství světa masters v Dánsku na hromadný silniční závod. Koná se to zhruba tisíc kilometrů od Nové Paky, usoudil jsem, že by nebylo marné dojet tam na kole, odjet závod a zase přijet na kole domů.“
Kombinace, kterou kromě vás asi jen tak někdo nevymyslí…
„Šel bych rád tímto směrem a propojoval ultracyklistiku s tou klasickou. Cyklistika je jen jedna, jako fanoušek Grand Tours jsem samozřejmě pečlivě sledoval Tour de France a když se kouknete do její historie, byla to ultracyklistika jak vyšitá. Etapy přes 400 kilometrů, borci dojížděli v noci, málo spali. Šílený masakr.“
Tohle tedy bude akce, jako takový návrat k cyklistickým kořenům?
„Přesně tak, chci na to trochu upozornit. Různé tábory se na sebe dívají skrz prsty, ale každý cyklistický svět má svoje. Není důvod je rozdělovat, respekt si zaslouží každý, kdo dojede míle do cíle, ať už má průměrnou rychlost, jak kdyby to šel pěšky, a respekt si zaslouží ten, kdo vyhraje Tour de France. Každý tam dá velký kus energie a každý je v tom cíli. Chtěl bych tyhle světy trošku propojovat.“
