Ragbyová legenda vypráví: Frantíci opili vočko, Himl nabízel anabolika, spolužák Václav Havel
Vzpomínek, zážitků a… prostě všeho má tolik. Bývalý reprezentant, trenér i prezident České ragbyové unie Eduard Krützner vypráví svůj životní příběh v Paměti národa. „Po zápase byl důležitý třetí poločas. To jsme si všichni sedli, pokecali o tom, jak jsme hráli, ale nejen o tom. Takový třetí poločas je třeba dělat nejen v ragby, ale i v běžném životě. Mám pocit, že mladí sportovci už o něj nestojí.“
Narodil jsem se na jaře 1935 v Praze, bydleli jsme přímo na Václaváku v domě číslo 10. V naší rodině se předává po generace jméno Eduard. Já jsem byl sedmý, můj syn je taky Eduard, vnuk také. Maminka se jmenovala Jaromíra a pocházela z rodiny, která se starala o pražský orloj. Bratr se jmenoval Jaromír po ní, byl mladší, už ho bohužel nemám.
Tatínek byl advokát. Později měl smůlu, protože zastupoval šlechtu. Například rodiny Kinských a Schwarzenbergů. A taky Havla, který měl Lucernu. To se později ukázalo být velký hřích. V roce 1948 komunisti tatínkovi zavřeli advokátní kancelář a musel jít stavět most, aby se naučil, co to obnáší být dělnická třída. Otec byl úžasný člověk. Manuálně nebyl moc zručný, ale v jiných oblastech byl výjimečný. Snažil se vždy rozumět lidem, byl vstřícný.
——————————————————————————————————————
Eduard Krützner
- Věk: 90 (*16. dubna 1935 v Praze)
- bývalý ragbista
- Kariéra: v dětství se věnoval různým sportům, zejména basketbalu (Orbis Praha), od roku 1956 hrál ragby za RC Praga, o tři roky později už reprezentoval, v roce 1968 vedl národní tým jako kapitán a byl nominován do výběru Evropy. Poté přestoupil do francouzského Olympique Besancon. Během kariéry vystudoval na VŠ obor trenérství a domovský klub RC Praga dovedl k sedmi titulům. V roce 1974 se stal členem sportovní komise ve světové organizaci ragbistů FIRA, v éře 2003-07 byl prezidentem České ragbyové unie. Do její Síně slávy byl uveden roku 2017.
——————————————————————————————————————
Měli jsme štěstí, že německý protektorát se naší rodiny moc nedotkl. Tatínek měl svou práci, já jsem chodil do školy, takže jsme válku přečkali, i když jsem tehdy dělal velké blbosti. Máme rodinnou vilu v Dobřichovicích, postavil ji dědeček, který byl ředitelem České národní banky. Jezdívali jsme tam od května na léto, chodili jsme v té době s bratrem do školy ve Všenorech a tatínek jezdil do Prahy do práce vlakem. S klukama jsme odtamtud během války sledovali, jak přilétali hloubkaři a stříleli na vlaky.
Vždycky se snesli nad vlak, rozstříleli mašinu a nechali vyběhnout lidi pryč, do lesů. Většinou to byly německé vlaky. My jsme počkali, až letadla odletí, vlítli do vlaku a sebrali tam helmy, raketové pistole, vojenské věci. Dodnes nechápu, že jsme to přežili. Kdyby se to dozvěděli rodiče, tak by se divili. A kdyby nás tam Němci přistihli, tutově by nás postříleli. No prostě dětská blbost to byla.
Z konce války si pamatuju i to, jak v Dobřichovicích řádily revoluční gardy. Bohužel jsem na vlastní oči viděl, jak vytáhli z domu Němce a rozstříleli je pod mostem. Byli to docela normální Němci, věděli jsme, že nic špatného neudělali. Ale byli Němci, a to bylo špatný. Dodnes mě ta vzpomínka trochu straší.
Jak Havel skákal přes kozu
Sport jsme měli v rodině. Děda (Jaroslav Hainz) byl tenista, zahrál si na olympiádě ve Stockholmu 1912. Mně sporty vždycky šly, na rozdíl od mého spolužáka Václava Havla. Dobře si pamatuju, jak měl přeskočit kozu a bylo to pro něj životní dilema.
