Je profesionálním sportovcem. Denně hodiny trénuje, připravuje se mentálně a kvůli sportu tráví spoustu času na cestách. Tipli byste si disciplínu? Adam Gawlas je jedním z nejlepších Čechů v šipkách. „Každý si automaticky myslí, že je to hospodský sport. Tohle ale vůbec neplatí,“ říká hráč, který aktuálně reprezentuje Česko na mistrovství světa organizace PDC v Londýně.
Pro české šipky to byla senzace. Teprve dvacetiletý Adam Gawlas při svém debutu na světovém šampionátu v Londýně porazil zkušeného soupeře Richieho Burnetta po obratu 3:2 a stal se tak prvním Čechem v historii, který vyhrál zápas v hlavní soutěži. Podruhé se na mistrovství světa představí již ve čtvrtek. Český mladík se od 14:30 utká se 16. nasazeným Britem Ryanem Searlem. „Přijel jsem, abych vyhrál,“ hlásí český reprezentant.
Jak jste se vůbec dostal právě k šipkám?
„Každý si automaticky myslí, že je to čistě hospodský sport, takže jsem se k tomu musel dostat tím, že jsem chodil do hospody. Což v mém případě naštěstí pravda není. Dostal jsem se k tomu přes mého souseda, který měl u rodičů v ložnici terč. Zhruba čtyři roky zpátky nás zaujalo mistrovství světa v šipkách a začali jsme sami házet. Na sedmnácté narozeniny jsem pak dostal vlastní terč a od té doby hraju.“
Setkáváte se často s předsudkem, že jsou šipky hospodský sport?
„Už ani ne. Lidé v mém okolí ví, že se tomu věnuju, takže už z toho nejsou překvapení. Když se potkám s někým novým a zeptá se mě, co dělám, většinou raději neříkám, že jsem profesionální sportovec, ačkoliv je to pravda. Mám podepsanou profesionální smlouvu a jsem držitelem Tour Card, která mě opravňuje hrát na profesionálních turnajích. Co se ale týče vzhledu, my šipkaři nevypadáme úplně jako atleti. Proto, když se mě někdo zeptá, co dělám, řeknu zkrátka jen, že hraju šipky a do toho studuju na vyšší odborné škole podnikatelské.“
Je běžné, že se člověk, který hraje šipky čtyři roky, dostane na mistrovství světa?
„Běžné to úplně není. Například Karel Sedláček (druhý z českých účastníků MS v šipkách) to hraje už pětadvacet let. Ten věkový rozdíl je tam docela velký. Pro mě je to super, protože toho mám ještě dost před sebou. Myslím, že u mě hraje velkou roli to, že mě to strašně baví. Proto jsem se do toho dokázal dostat tak rychle. I když to nerad říkám, protože mi to připadne trochu egoistické, nějaký podíl na tom bude mít i talent.“
Co na to ze začátku říkali rodiče? Neodrazovali vás od takového sportu?
„Naopak, byli spíš rádi. Před tím, než jsem začal hrát šipky, jsem seděl 12 hodin u počítače. Sem tam jsem si zašel tady u nás na volejbal, ale to bylo všechno. Mí rodiče teď šipky úplně žerou a strašně si užívají, když mě můžou sledovat v televizi.“
Jak často musíte trénovat?
„Ideální je trénovat každý den zhruba čtyři hodiny, aby vás to pořád ještě bavilo. Bušit do toho osm hodin denně na sílu už nemá potřebný efekt. Můj soused, u kterého jsem začal šipky hrát, mi vždycky říká: 'Adame, představ si, že bys musel vstávat v šest hodin ráno, jít do práce a být tam osm hodin. Vždyť to máš úplně super, tak se snaž, najdi si ty čtyři hodiny na trénink a makej.' (směje se) Snaží se mě tak motivovat, myslí to dobře.“
Kde probíhají tréninky?
„Skoro výhradně doma. Trénuju vlastně tam, kde jsem s tím před čtyřmi lety začal. Musím ale říct, že lidé v Česku berou šipky už opravdu seriózně a i v mnohých hospodách je to dost na úrovni. Za poslední čtyři roky se šipková základna u nás opravdu hodně rozrostla, ať už co se týká hráčů nebo fanoušků. Šipky dokonce začínají sledovat i lidé, kteří je sami nehrají. Zrovna nedávno se mi stalo, že mě zastavila dálniční policie, a když jsem jim podal občanku, říkali mi: Nehrajete vy ty šipky? Nebo jsme s přítelkyní byli v obchoďáku a nějaký pán z ničeho nic povídá: Ježíši, vždyť to je Adam! (směje se) Srdce šipek je v Anglii, lidé to hrají dost také v Holandsku. U nás je to ale taky na vzestupu a nedivil bych se, kdyby se to tady za chvíli stalo populární třeba jako hokej.“
V čem jsou šipky nejnáročnější?
„Určitě mentální příprava. Na úrovni, na které hraju, už to všichni umí a dokážou zahrát vysoké průměry. Co nás odlišuje, je především to, jak to zvládáme v hlavě. Například mně pomáhá, když si občas pustím nějaké meditační video nebo podcast o tom, jak se udržet v psychické pohodě. Párkrát jsem si volal i s Marianem Jelínkem, což mi dost pomohlo. Jednou jsem si náš telefonát i nahrál a často ho teď zpětně poslouchám. Některé věci, které mi řekl, vlastně vím a nejsou pro mě nové. Ale když to slyšíte od nějakého odborníka, berete to úplně jinak.“
Kolik stojí rok profesionálního hráče?
„Šipky nejsou drahý sport na vybavení, ale hodně stojí cestování na turnaje. Nějaký základ je zhruba 500 až 600 tisíc korun, s tím, že musíte hledat ty nejlevnější hotely, nejlevnější letenky... Což není málo. Když se vám navíc nedaří, peníze se moc nevrací, protože nezískáváte prize money. Pamatuju si, že když jsem vstoupil mezi profesionály, prvního půl roku jsem se oklepával a nevyhrál jsem ani korunu. Všechno bylo navíc o dost dražší, protože to bylo v době covidu. Financování výdajů zůstalo tehdy na mém manažerovi, který mi hodně věřil. Teď už si ale dokážu na turnajích vydělat tak, abych zaplatit všechny náklady spojené s cestováním i manažera.“
Kolik se dá šipkami vydělat?
„Tak například vítěz letošního mistrovství světa získá necelých 15 milionů korun. To je podle mě hezké kapesné na vánoční dárky. (směje se) Navíc má každý hráč k dispozici čtyři místa pro své sponzory, které může nechat vidět. I od těch jsou nějaké peníze. Šipky nejsou po finanční stránce vůbec špatný sport.“
Výraznou personou šipkařského světa je Peter Wright. Znáte se s ním osobně?
„Potkáváme se na nejrůznějších turnajích a občas se to semele i tak, že spolu trénujeme. On možná moc nevypadá, ale je spíš takový introvert. V televizi má vždycky číro a výrazné oblečení a divák by si řekl, že s ním musí být hrozná sranda. Reálně si s ním ale moc nepopovídáte. V šipkařském světě se ale všichni bereme za kamarády. Dokud ovšem nezačne zápas. Pak už je to něco jiného.“
Ve čtvrtek se utkáte s 16. nasazeným hráčem Ryanem Searlem. Věříte si?
„Šipky jsou opravdu nevyzpytatelný sport. Tam se může stát cokoliv. Pro mě bylo v prvním kole důležité udržet si profesionální kartu. Díky tomu, že jsem předvedl dobrý výkon, tak se mi to s největší pravděpodobností podaří. Do dalšího zápasu díky tomu nemusím jít s takovou nervozitou, což je velká výhoda. Určitě se chci dostat co nejdál. Ideálně samozřejmě turnaj vyhrát.“
