NEJ nadhazovač v Evropě je skaut. Čte Rychlé šípy a hází šutry na strom
Míče z jeho rukou létají stejně rychle jako auta na dálnici. Vybrušoval je v USA, Novém Zélandu i v dětství proti žíněnkám a parketám. „To už by teď nešlo. Ale šutry na strom házím dál,“ směje se softballista Michal Holobrádek. V 21 letech patří k nejlepším nadhazovačům v Evropě. A vedle toho, že táhne Čechy na MS, umí jako skaut přežit v divočině i rozdělat oheň za deště.
K softballu se dostal tak, že se svým bratrem Jakubem vstoupil do skautského oddílu. „Zkoušel jsem i volejbal, lakros nebo atletiku,“ vzpomínal Michal Holobrádek. Když však zkusil ve skautu pálkovací hry a posléze se na ně přihlásil i na základní škole, už z něj necukl. „Líbí se mi na něm, že je tam ve hře spousta možností, co se může dít a musíte být stále ve střehu,“ vypráví.
Jedna historka o vás i říká, že jste dřív trénoval házením na žíněnky. Je to pravda?
„Je. Trénoval jsem tak asi tři roky. Je pravda, že jsem do toho sice dál hrál zápasy, třeba na pozici pálkaře či v zadním poli, ale tyhle první tři roky jsem díky tomu pracoval na technice, abych se ty hody naučil dobře. Teď se třeba u mladších kluků stává, že jdou po dvou měsících tréninku hned do zápasu a tam se přizpůsobí tomu, aby házeli rovnou striky. Nicméně se naučí jen to, ale ne už tu správnou techniku, což se pak nedá moc změnit.“
A ve vašem případě to vypadalo jak? Trénink, žíněnka na zdi a stovky odházených míčků?
„Jo. A na začátku jsme házeli ještě do parket. Bylo nás tam třeba šest a všichni jsme to tam řezali. Až do té doby, než nás ředitelka vyhnala a musela vyměnit obložení. Teď už tam je síť.“ (směje se)
Chápu, přeci jen to musely být solidní rány.
„Ono když jsme ale začínali, tak jsme neházeli moc rychle. Neuměli jsme to a učili se to, takže to ještě šlo. Teď už bychom si to dovolit nemohli.“
Kolik tak máte nyní rychlost svého nadhozu?
„Asi 126 kilometrů za hodinu. Prý jsem měl i někdy sto třicet a je to možné… ono ale záleží též na těch radarech, které to měří. Někdy zaznamenají víc, někdy míň.“
Ani toto ale není norma. Máte též pověst jednoho z nejnadějnějších nadhazovačů v Evropě.
„Je to pravda, kolik nás může být? Deset? Možná o ně co víc. Oni sice jsou nadhazovači, kteří dovedou házet rychle, ale zase nejsou schopní k tomu dát strike. Takže když to sice hodí rychle, ale dají čtyři metry zdarma, tak to k ničemu není.“
Měl jste možnost hrát i půl roku na Novém Zélandu a teď i v Americe. Kde se vám líbilo víc?
„Po softballové a té výkonnostní stránce to byla asi Amerika – na IAC turnaji (MS klubů) se totiž sjíždí nejlepší hráči světa a je pro řadu z nich je to i prestižnější než MS. Ale z lidského to byl Zéland. Tam jsem chtěl vždy vyrazit a tehdy to i vyšlo, že jsem zrovna dodělal střední školu, a jeli jsme tam s bráchou. Obecně je tam i jiná mentalita. Co vždy říkáme, tak, že když zde leží plechovka na zemi, tak do ní kopneme, kdežto v Americe a Zélandu ji vezmou a odpálí klackem.“
A vy?
„No, já taky ne. Nejsme na to zvyklí.“ (směje se)
Tak alespoň když jdete do lesa, házíte si tam občas na strom?
„Jo, to dělám doteď. Ale to dělají všichni, že bereme šutry, šišky a snažíme se trefovat. Někdo to hází horem, někdo spodem… já už to horem moc neumím.“
Jak moc je to ale ošemetné vědět, že děláte sport, který je vesměs amatérský a živí se s ním zhruba jen deset lidí na světě?
„No, hodně lidí se ptá, proč nehrajeme baseball, nebo jestli bych na něj dokázal přejít. Podle mě je to ale nemožné – navíc pro nadhazovače. Patrik Kolkus to dřív dokázal, že střídal oba sporty, ale to hodně záleží na postu. A já, když celý život trénuji nadhoz spodem, tak to by v baseballu nešlo.“
Je pro vás tak MS í motivací ukázat se světu? A zkusit se třeba zabojovat o to stát se profesionál?
„Z tohoto pohledu určitě, MS je pro prestižní vrchol roku. Ale on je i paradox, že týmy v Americe víc zajímá, jak ten člověk hraje na jejich turnajích. Třeba hráči ze Zélandu hrají na mezinárodní úrovni skvěle, pořád vyhrávají, ale dokud se neukážou v Americe, tak jim ty týmy nevěří a nezaplatí si je za velké peníze. Musíte tam nejdřív ukázat, že na to máte.“
Jak vůbec dostává tělo softballisty při těch hodech spodem zabrat?
„Ono je naštěstí ten softballový nadhoz pro lidské tělo přirozený. Naopak v baseballe někdo odhází sto nadhozů a musí z toho mít týden volno. V tomhle je náš sport dobrý, pro rameno je to v pohodě. U mě spíše dostávají zabrat nohy a záda, tím jak při odrazech skáču daleko. Stokrát doskočíte na nohy a to také zabere… naštěstí se mi zatím všechna zranění vyhýbají.“
Váš den v posilovně tudíž vypadá jak?
„Mám speciální trénink pro nadhazovače – naše posilovací cvičení jsou hodně zaměřené právě na dynamiku. Trénujeme, víc než se může zdát, nohy a dolní část těla… taková ta odrazová cvičení, kdy se snažíte dostat do nohou dynamiku, protože ten skok dělá ve finálním nadhozu strašně moc. Pohyb rukou je v tom už jen závěr. Říká se, že o každou stopu, kterou člověk skočí dál, to pro pálkaře znamená čelit míčku, jenž má ještě o tři kilometry v hodině víc.“
Jak se tedy váš život studenta a reprezentanta dá spojit i s vedením skautského oddílu?
„No, vedu ho už tři roky, ale teď to budu předávat, protože to je pro mě stále těžší to kombinovat. Tím, že jsem v Brně na vysoké škole, musím to předat svým nástupcům.“
Je nicméně tenhle život skauta i určitým ventilem od toho všeho?
„Ano, už dříve se mě dost lidí ptalo, jak to dovedu kombinovat a jestli něco nechci upozadit, ale po mě je ta druhá věc vždy mentální hygiena. Po určitém času stráveném na softballe můžu jít někam se skauty do přírody a to mi dává příležitost si mentálně odpočinout a vrátit se zase na hřiště s chutí. A funguje to i naopak. Nedokážu si představit, že bych měl jen jedno z toho.“
Až se zdá, že jste v dnešní době plné tabletů, počítačů a povzdechů, jak mladí nesportují určitou výjimkou. Je vám jednadvacet let a takovouto dráhu.
„U mě je to i speciální, že vedu oddíl dospívajících, těch nejmladších patnáctiletých. Je to hodně o tom, že si spolu posouváme hranice a jak tihle lidé hledají v patnácti svou identitu, tak máme šanci na určité hlubší programy a diskuze, co je pro ně důležité. Jak třeba přichází na střední a vysoké školy, tak k jakým hodnotám se upínat, co hledat. Člověk je i trochu psycholog.“
Bobříci už ve skautu nejsou
Načež to máte prý i načtené z knížek Jaroslava Foglara, že?
„Ano, obecně Rychlé šípy u mě vedou. I když se k nim vracím třeba po letech, tak ty příběhy mají kouzlo, a mohou hodně předat i v dnešní době. Nemám favorita, co se týče postavy, ale líbí se mi ta myšlenka příběhu. Mám rád i Bratrstvo Kočičí pracky, vždyť bez nich by to také nebylo ono.“
Jak jste tedy přísný v držení bobříků mlčení, hladu a tak dále?
„Bobříci už nejsou. To už je jen mýtus, historie.“
Skutečně? Čili co je nyní ve skautu aktuální?
„Ty nástroje výchovného programu jsou dlouhodobé. Říká se jim stezky, kdy má člověk úkoly a nástroje, jež by měl dělat, aby ho to ve věku, v němž právě je, někam posouvalo. A také jsou tam takzvané odborky, kde člověk může ukázat svou sílu v určité dovednosti. Na to se ovšem musíte připravovat a podstoupit potřebný trénink, abyste toho dosáhl.“
Takže pokud by vás nechali samotného uprostřed lesa v noci, to byste zvládnul?
„Jo, to určitě. Výpravy do přírody ke skautu patří. Třeba minulé prázdniny jsme byli i se staršími skauty na týden v Rumunsku v Banátu, kde je česká menšina a chodili jsme tam mezi českými vesnicemi a bavili s jejich obyvateli. Bylo i zajímavé, že se tam dá platit českými korunami, nebo mluvit česky, ač ti lidé nikdy v Česku nebyli. Bavilo mě to.“
Musel jste pak i řešit nějakou krizovou situaci?
„I to se stává. Když chodíme se staršími na delší výpravy, tak se třeba sbalíme na týden a jdeme. Načež se nám často stane, že nás po cestě chytne bouřka a máme jen jednu plachtu, pod kterou se musíme schovat, rozdělávat oheň v dešti a tak.“
Tohle evidentně také člověka to běžného režimu posílí. Že pokud nejde o život, nejde o nic.
„Přesně tak. I tohle vás chystá na nepříjemné situace, že v nich pak dokážete s chladnou hlavou snažit najít řešení. Přičemž se to dá převést i do softbalu. A když se vám tam třeba něco nepovede, život jde dál a dokážete se dívat dopředu a na to, co je důležité v budoucnosti.“
A když to na závěr trochu odlehčíme, kdybyste měl nabroušeným klackem ulovit v lese něco k jídlu, házel byste spodem nebo vrchem?
(rozesměje se) „To nevím, to bych to radši doběhl.“
