Dosáhl mrazivého hattricku. Díky své nedávné výpravě na jižní pól je Petr Horký prvním Čechem, který stál na obou zemských pólech a také na tzv. pólu chladu. Do Antarktidy se vydal přesně 110 let od epického souboje Roalda Amundsena s Robertem Falconem Scottem a potkal tam nové polární hrdiny, včetně katarské princezny. A paradoxně zažil svou nejkomfortnější výpravu. „Jsem zcela prost toho, abych si připadal, že jsem Amundsen. To vůbec,“ usmívá se Horký.
Byl to jeden z mála pěkných dní letošního jara. Cesta pražským centrem do kavárničky kousek od Václavského náměstí byla přeplněná radostnými turisty, jako by se světem v posledních dvou letech nepřehnal stín covidové pandemie. Petr Horký zamával, posadil se na židličku a v pohodovém jarním odpoledni začal líčit své nejnovější zkušenosti z mrazu.
Když tady tak sedíme, nepřijde vám Antarktida tak trochu mimo svět?
„Je to mimo svět, já jsem říkal, že Antarktida je poslední stupeň před oběžnou dráhou. Jsou lidi, co srovnávají Antarktidu s Marsem, protože jsou tam teploty kolem minus osmdesáti. To jsou takové voňavé titulky, voňavé slogany, co se píšou, a já jsem to bral s rezervou. Ale tam je člověk skutečně tak jinde…“
V čem především?
„Dva největší zážitky. Setkání s kontinentem Antarktida a setkání s lidmi, které jsem tam potkal. A u toho bylo to parádní putování, ale tyhle dva momenty byly ještě mocnější. Tam na vás nedosáhne chapadlo lidstva, chapadlo civilizace. Tam jste fakt úplně stranou.“
Jak moc stranou?
„Mluvil jsem tam s Britem, který pracoval na britské základně, když byl útok na Dvojčata v New Yorku. Říkal, že se dozvěděli, že hoří New York a pak se na dva dny vypnul internet, spojení, satelitní komunikace. Říkal: My jsme dva dny žili v tom, že začala globální jaderná válka, a že jsme možná poslední živí lidé na planetě. Ty dva dny bych nikdy v životě nechtěl prožít znovu. Když jsem tam byl s ním a povídali jsme si, tak jsem to docela cítil.“
Myslíte nějaký pocit izolace?
„Izolace je tam úplná. Tam opravdu drtivou většinu kopců nikdo nikdy nezlezl. Proč by někdo začal chodit velmi draze po nějakých kopcích, které jsou těžko dosažitelné, a nejsou ani nejvyšší, ani nejdál, ani nejhlouběji. Tam jste ve velmi málo dotčeném světě. A je to úžasný zážitek. Je to super.“
Chápu správně, že ta izolace je ještě o úroveň výš než na severním pólu, kde jste byl v roce 2008?
„Ano. Severní pól je určitě náročnější z hlediska psychiky. Je tam stoprocentní vzdušná vlhkost, té se nezbavíte. Těžko to popsat, je tam prostě tak nějak vlhce chladno. Jižní pól je sice o něco méně nádherný než severní, ale ten úžasný pocit absolutní izolace, určité samoty, ten je tam mohutný.“
Takže si tu samotu užíváte?
„No. Když jsem přečkal všechny ty covidové kontroly a konečně šlápl nohou na ten antarktický ledovec, tak mi bylo úplně na brečavu… To není možný, že tady jsem! Že se stalo. Byl jsem strašně šťastný, že jsem tam s tou Antarktidou. Shodou okolností jsem se nevešel do letadla, které odlétalo z jižního pólu. Takže já jsem prvního a druhého ledna byl na jižním pólu na základně, kde nás bylo celkem šest. Půjčil jsem si fat bike a dojel si na sněžném kole necelé dva kiláky na ceremoniální jižní pól. Sto padesát metrů od něj je ten zeměpisný. Byl jsem 1. ledna 2022 půlden úplně sám na jižním pólu a bylo to úplně fantastické.“
Co jste tam dělal?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
