V pětasedmdesáti letech v pondělí zemřel olympijský vítěz z Mnichova 1972 v řeckořímském zápase Vítězslav Mácha. V roce 2018 v rámci cyklu Paměť národa odvyprávěl pro Sport Magazín svůj bohatý životní příběh. Připomeňte si kariéru zlatého olympionika a dvojnásobného světového šampiona.
„V padesátých a šedesátých letech, když jsem vyrůstal, byl řeckořímský zápas mnohem populárnější než dnes. Boj muže proti muži býval pro chlapa odpradávna běžnou součástí života, má to zakódováno v genech. Přesto jsem nikdy nebyl rváč. Zápas jsem začal brát jako sport už někdy od devíti let, a tak jsem se s kluky v životě pořádně neporval. Naopak jsem je vždycky mírnil. První zápasnické chvaty jsem si vyzkoušel v našem rozestavěném baráku, kde jsme v partičce kluků zkoušeli napodobit to, co jsme okoukali z knížky, kde se psalo o Frištenském, mém velkém idolu. Tehdy, ještě bez žíněnky, to byly dost tvrdé začátky.
Vyrůstal jsem v Krmelíně, ve vesnici poblíž Ostravy. Tam jsem zapustil kořeny tak hluboko, že jsem odtud neodešel ani na vrcholu mé sportovní kariéry, kdy mě lákali do Prahy. Krmelín mě prostě držel a nepustil. Byl dějištěm rodinné historie. Mí rodiče tam prožili válku v dřevěné chaloupce, na kterou spadl granát a srovnal ji se zemí. Přežili díky tomu, že byli zrovna na statku ve sklepě. Po válce postavili velký barák, kde jsme bydleli pohromadě s prarodiči, tetami, strýci a bratranci, takže u nás bylo docela veselo.
Jako malorolnická rodina jsme si drželi prase a kravku, se kterou jsme jezdili na pole. Co jsme vypěstovali, bylo na přilepšenou k dělnickým platům mých rodičů, kteří stejně jako většina místních lidí dojížděli za prací do Vítkovických železáren. Byli tam ale i sedláci, kteří se snažili udržet svá hospodářství, podobně jako naše teta. Než ji přiměli dát všechno do JZD, chodili jsme jí s maminkou na statek pomáhat.
Padesátá léta byla pro dospělé těžká, ale my děti jsme se o to nestarali. S bratranci a kluky ze sousedství jsme vyrůstali prakticky na polích a zahradách, měli jsme krásné dětství. Táta byl holubář, brával mě ven pozorovat divoké holuby, na mezích jsme s kluky hráli fotbal, házenou, běhali jsme a hráli šachy. Žili jsme v neustálém pohybu. Tím, že jsem vždycky lnul spíš ke starším klukům, kterým jsem se snažil vyrovnat, jsem byl ve sportech vždycky o třídu lepší než mí spolužáci. V šachu jsem byl okresním přeborníkem a vážně jsem bral i házenou.
Budu mistr světa. Ale v čem?
Obyčejní vesničtí kluci nemívali moc možností dostat se k velkému sportu, já ho znal jen z vyprávění, rozhlasu a knížek. Přesto jsem vždycky říkal, že jednou budu mistr světa. Ještě jsem nevěděl v čem, ale to nehrálo roli. Nešlo mi ani o slávu. Mně se moc líbila ta národní hrdost, když Češi ve světě v něčem uspěli. Říkal jsem si, že tohle jednou musím taky dokázat.
Vážněji jsem to začal myslet v mých zhruba devíti letech, když jsem se dostal ke knížce Abeceda sportu a narazil v ní na Frištenského a Zátopka, které tolik obdivoval můj táta. Všechno jsem o nich přečetl jedním dechem. Oba mě uchvátili natolik, že jsem začal běhat a s kluky zkoušel první chvaty řeckořímského zápasu. To jsem ještě pořád nevěděl, v čem budu mistrem světa, jestli v běhu nebo v zápase.
O tom rozhodl až jeden sportovní zážitek, kdy mě otec vzal do Vítkovic na duel VŽKG–Katovice. Poprvé v životě jsem viděl blýskavé teplákové soupravy sportovců a atmosféru opravdového zápasu na vlastní oči. Od té chvíle mi bylo jasné, v čem chci být nejlepší na světě. Táta mě přihlásil ve Vítkovicích na tréninky.
Na zápasení se mi kromě toho, že je to výhradně chlapský sport, líbilo, že je potřeba taktizovat, přemýšlet několik tahů napřed, podobně jako v šachu. V běhu šlo „jen“ o rychlost, a to mi nestačilo.
Běhat jako Zátopek
Bylo mi asi dvanáct, když jsem začal trénovat ve Vítkovicích. Musel jsem dojíždět, což bylo pro kluka z Krmelína docela náročné. Bylo potřeba různě přestupovat, a když nejel autobus, táta mě vozil ráno na kole na vlak, a pak jel rovnou na šestou do práce. Kolikrát jsem se vracel domů z tréninků nebo zápasů v noci pěšky.
Tyhle útrapy jsem ale vždycky rychle zapomněl. Měl jsem velké štěstí, protože ve Vítkovicích si mě vzal do parády trenér a pětinásobný mistr Československa v řeckořímském zápase Kamil Odehnal. Vysloužil jsem si u něj přezdívku Hafan. Když jsem se „zahryznul“ do soupeře, jen tak jsem ho nepustil. Ale stejně tak zakousnutý jsem byl i do tréninků. Doma jsem si dobrovolně ještě přidával. Běhal jsem po lesích kolem Krmelína, deset kilometrů, někdy i s činkami, rval jsem se s nimi do kopce, hecoval sám sebe. Naběhal jsem možná tolik jako Zátopek, abych se držel v kondici.
Když jsem byl starší, měl jsem totiž tendenci přibírat a já se chtěl udržet ve své váhové kategorii 70 kilo. Možná to zní jako klišé, ale dopředu mě hnala touha být nejlepší.
Trenér Odehnal se mnou zůstal celý můj sportovní život, do mých dvaatřiceti let. Bylo to dobré pro nás oba. Nejen proto, že jsme si dobře rozuměli. Pro sportovce je největší štěstí, když vyhraje olympiádu nebo mistrovství světa, a pro trenéra, když takového sportovce vychová.
Na svůj první větší úspěch nikdy nezapomenu, i když jsem se jím nijak nechlubil. Bylo mi asi šestnáct, učil jsem se ve Vítkovicích slévačem, a když jsem jednou v pondělí ráno přišel do dílen, náš mistr, fanda do sportu, se na mě podíval a řekl: „Mácha, proč jsi v obličeji tak rozbitý?“ „Byl jsem na mistrovství republiky,“ řekl jsem. „A jak jsi dopadl?“ „Vyhrál jsem.“ Mistr se šel podívat do novin, kde to bylo černé na bílém, a pak řekl: „Mácha, obléct a domů!“
Když jsem dostal výuční list, dodělával jsem si maturitu na průmyslovce, a ještě docela dlouho jsem pracoval ve slévárně ve Vítkovicích, stejně jako můj táta. Dělali jsme tam odlitky ze železa, byla to fyzicky namáhavá práce ve špinavém, smradlavém, horkém prostředí. Pro mě o to náročnější, že místo abych šel po práci domů nebo na pivo jako ostatní, čekal mě ještě trénink. Po čtyřech letech mě přeřadili na fyzicky lehčí práci údržbáře Sokolovny, abych mohl trénovat i v pracovní době.
Deset kilo dolů
V dorostu jsem získal celkem čtyři tituly mistra republiky, dvakrát po sobě – jak v řeckořímském zápase, tak ve volném stylu. Když jsem pak postoupil do seniorů, začal jsem dělat už jen řeckořímský zápas, protože oba styly nešlo dost dobře kombinovat. To už jsem ale byl v Baníku Ostrava, kam jsem přešel někdy kolem roku 1967.
Tehdy jsem byl sice juniorský mistr republiky, ale pořád bažant. Přesto mě vzali do Minsku na mistrovství Evropy. Dost jsem tam vyhučel. První velký turnaj, velká jména, která když na mě nastoupila, moc jsem se nepředvedl. Otrkal jsem se na dalších turnajích, kde jsem byl docela dobrý a tehdy mi trenér národního mužstva Tonda Splitek řekl, že když se dostanu do váhové kategorie 70 kilogramů a uspěju, pojedu na podzim 1968 na olympiádu do Mexika.
Já byl tenkrát ve váhové kategorii 78 kilo, míval jsem 80 nebo 81 a dvě až tři kila jsem vždycky shazoval. Takže teď tedy deset kilo dolů a olympiáda, to byla výzva!
Bylo mi dvacet a pustil jsem se do toho. Místo oběda jsem si navlékal takový gumový atom oblek a chodil běhat do polí. Trénoval jsem ráno, odpoledne, jezdil na soustředění, jídla minimum. Podařilo se mi dostat na 70 kil a odjel jsem na mistrovství Evropy do Švédska. I když jsem se neumístil, byli se mnou spokojení a poslali mě na olympiádu.
Chtěli mi rozbít hubu
Než jsme v říjnu 1968 vyrazili do Mexika, měli jsme soustředění v Alpách, abychom si zvykali na vysokohorské podmínky, ale ještě předtím, v srpnu, jsme trénovali v Dobřichovicích u Prahy. Tam nás 21. srpna zastihl příjezd ruských tanků. Rozpustili nás a já jel prvním vlakem do Ostravy. Byla to chaotická doba, nikdo nevěděl, co bude dál. Mě politika nikdy nezajímala, ale táta mě vychovával v tom, že Rusové nás v roce 1945 osvobodili a měli bychom jim být vděční. Teď najednou byli špatní. Byl jsem bažant, nerozuměl jsem tomu, žádnou okupaci jsem neschvaloval, ale podepsat petici na podporu Dubčeka jsem taky odmítl. Pár lidí z nároďáku mi za to chtělo rozbít hubu. Někteří z těch starších se mě zastali a nechali mě být. Zajímavé bylo, že ti, co mi chtěli rozbít hubu, pak docela rychle otočili a v KSČ se dostali do čela.
Do Mexika jsme nakonec odjeli šest týdnů před začátkem olympiády. Byla tam špatná voda, nesměli jsme ji pít. Já jsem se pořád musel udržovat na váze 70 kilo a nejlepší bylo pít obyčejnou čistou vodu, nikoli sladké džusy a limonády. Takže když jsem se tam někde těsně před zahájením mojí soutěže napil vody z kohoutku, byla to osudová chyba. Na žíněnku jsem nastupoval s malárií.
Slabší hráče jsem porazil, ale s těmi lepšími jsem s mým handicapem neměl šanci. Mexiko jsem si neužil ani turisticky. Když šla celá výprava na pyramidy, byl jsem vyčerpaný. Někde v polovině jsem si tam sedl do stínu pod kaktus a nahoru už jsem nedošel. Když máte deset kilo dole, nemůžete se pořádně napít, nemáte ani náladu na výlety. Na druhou stranu bylo pro mě Mexiko velkým zážitkem v tom, že až tam jsem osobně poznal spoustu dalších československých sportovců. Do té doby jsem se pohyboval jen mezi zápasníky.
V Mexiku jsem sice vyhořel, ale v té době už jsem začal být dobrý zápasník, dalo by se říct na evropské úrovni. V roce 1969 jsem byl perfektně připravený na mistrovství světa v Sofi i. Byl jsem fyzicky nadupaný a do karet mi hrálo i to, že vznikla nová váhová kategorie 74 kilo, která mi vyhovovala víc. Nemusel jsem shazovat tolik. Jenže já si to vždy dokázal nějak zkomplikovat. Poslední trénink před zápasem se mnou kolega z nároďáku vydrbal a praštil se mnou o žíněnku tak drze, že mě to nabudilo a vletěl jsem do něj naplno. Urval jsem si žebra. Na mistrovství světa jsem tedy nastoupil jen do prvního kola. Jako bych tam ani nebyl. Se žebry jsem pak měl problémy celý sportovní život.
Masakr v Mnichově a první zlato
Můj první světový úspěch přišel o čtyři roky později, v roce 1972 na olympiádě v Mnichově. Ani tam to ale nezačalo šťastně. Vylosoval jsem si v mojí váze číslo jedna, což znamenalo, že jsem byl první sportovec, který měl zahajovat odpoledne. Bydleli jsme v ubytovnách, které měly v podzemí garáže, odkud nás autobusy rozvážely na stadion. Když jsme ale sjeli do sklepa, k našemu překvapení nám řekli, že olympiáda je přerušena. Palestinci tam tehdy unesli a zabili jedenáct izraelských sportovců.
Pro mě to bylo dost nepříjemné i z jiného důvodu. Musel jsem si držet váhu, a přitom nebylo jisté, zda a jak bude olympiáda pokračovat. Jídelna plná jídel, my vyhládlí, nevěděl jsem, jestli se v klidu najíst, nebo raději čekat. Jakmile bych se totiž najedl a šel před zápasem na váhu, váhový limit bych překročil. A to by byl konec. Nakonec zvítězila disciplína. Proběhla minuta ticha za mrtvé a hned pak jsem byl první, kdo po přerušení olympiády na žíněnce zahajoval.
Měl jsem proti sobě Bulhara Ivana Koleva, což byl vynikající zápasník. První zápas jsem s ním prohrál. Takže pak už jsem musel v dalších kolech jen vyhrávat, jinak bych skončil. Trenér Odehnal mi prorokoval, že neporazím Francouze Robina, mistra Evropy, se kterým jsem zápasil ve čtvrtém kole. Byl jsem si vědom, jaká je mašina, a tak jsem s ním radši vydrbal hned zkraje. Vedl jsem 3:0, pak 3:1 a v závěru už jsem ho vyčerpáním ani neviděl. Dělaly se mi mžitky před očima, sotva jsem rozpoznal jeho siluetu. Byl to jeden ze dvou mých nejtěžších zápasů v životě. Ale vyhrál jsem ho a domů jsem přivezl zlato.
Rok 1972 byl úrodný nejen na zlato, ale i doma. Narodil se nám totiž první syn Víťa.
Svou ženu jsem poznal v 16 letech. Jednou proti mně z autobusu vystoupila taková pěkná holka, vracela se ze školy a já na ní mohl oči nechat. Byli jsme v podstatě ještě děcka, já byl na ženské stydlivý, zajímal mě do té doby jen sport. Chvilku jsme se okukovali, pak jsme spolu asi sedm let chodili, nakonec se vzali a jsme spolu dodnes. Je sportovně založená a bezmezně mě podporovala. Kolikrát naše rande začínalo tím, že držela stopky a teprve když jsem uběhl svých pár kilometrů, někam jsme mohli jít. Druhý syn Radim se nám narodil v roce 1974, tedy v roce, kdy jsem pro změnu vyhrál mistrovství světa v polských Katovicích.
Tenkrát mi nabídli, abych přestoupil z Ostravy do Rudé Hvězdy Praha. Chtěli mě tam i s trenérem Odehnalem, nabízeli šarži poručíka a byt. Byl jsem nalomený, že tam půjdu. Došlo to tak daleko, že už měl ráno přijet stěhovák. Ještě tu noc jsme se loučili s kamarády, otcem a bráchou, ale já jsem uvnitř cítil, jak se mi nikam nechce. Popíjeli jsme, zpívali, když v jednu chvíli se na mě táta podíval a řekl: „Slávku, ty jsi prachsprostý zlatokop.“ Měl jsem se urazit, ale já jsem na to trošku i čekal. Potřeboval jsem to slyšet, abych se rozhodl, že nikam nepojedu. Doma bylo prostě doma, vyrostl jsem tam, s tátou a mladším bráchou jsme tam chovali závodní holuby. I když mě pak z Prahy ještě přemlouvali a Odehnal byl naštvaný, protože se na to těšil kvůli lepším podmínkám, se mnou už nikdo nehnul.
Jak si urvat žebra
Od poloviny 70. let jsem se dostával do nejlepší formy a v roce 1977 jsem ji potvrdil hned dvakrát. Vyhrál jsem mistrovství Evropy i světa. O mém vítězství už nerozhodovalo jen štěstí. Vyhrával jsem suverénně. Na mistrovství Evropy v turecké Burse se mnou nikdo nevydržel ani tři minuty. Krok se mnou udržel po tři minuty jen jeden Rus.
Bylo málo zápasů, které proběhly bez zranění. Jednou rameno, po druhé oko, nejčastěji a takřka permanentně mě trápily úpony žeber. Úrazy jsem si ale připravoval sám, tím, že jsem zvedal soupeře přes sílu. Šel jsem do síly víc, než tělo uneslo.
Například ve finále na mistrovství Evropy v Madridu v roce 1974 jsem zase stál proti výbornému Bulharu Kolevovi. S Odehnalem jsem si na něj nachystal takzvané kladivo. To znamená srazit soupeře na zem, zvednout ho nad hlavu a celou vahou ho zapíchnout na lopatky. To jsem tedy udělal, vedl jsem 1:0, třikrát jsem s ním buchnul, což už bohatě stačilo, mohl jsem to mít vyhrané, ale já jsem ho v zápalu boje zvedl počtvrté, a vtom se mi urvala žebra. Z žíněnky mě odnesli, nemohl jsem se smát, ani brečet, projel jsem to, byl jsem druhej.
Do určité míry zachraňovalo situaci, že v zápase, v tom tranzu, když je člověk ještě rozehřátý, bolest tolik necítíte. Tělo ale přece jen není z gumy, a tak mi jeden úraz nakonec kariéru pomohl ukončit. Bylo to v době, kdy jsem neměl na světě konkurenci.
V roce 1978 jsem na mistrovství Evropy v Norsku zápasil se západním Němcem Helbingem, bronzovým zápasníkem z olympiády z Mnichova. Vedl jsem asi 7:0 a spadl jsem do autu. Když jsem vstával a opíral se rukou, skočil mi na ni nohama a v lokti mi ji prolomil. Bolest strašná. Přiskočil ke mně maďarský doktor a hodil mi ji zpátky. Ještě chvíli to bolelo, využili jsme čas, po který je možné zápas přerušit, pak jsem tu ruku sebral, chytil se jí za prsa a šel do boje. Dokonce jsem ještě Helbinga druhou rukou házel přes hlavu. Utkání jsem nakonec vyhrál 12:5. Do rána ale ruka samozřejmě celá otekla a dál už zápasit nešlo.
Na konec jsem se těšil
Následovala příprava na další mistrovství světa, ale ruka se najednou blokla a nešlo s ní pohnout. Na rentgenu našli úlomek, takže místo na mistrovství jsem jel na operaci.
Měl jsem tak dlouhou přestávku, že jsem se už do původní vysoké formy nikdy nedostal. Už jsem nikdy nebyl tak dobrý, výpadek půl roku byl v té době fatální, a taky už jsem měl trochu obavy o ruku. Bylo těžké jít do zápasu naplno. Naposledy jsem na žíněnku vlezl na olympiádě v Moskvě v roce 1980, kde jsem skončil šestý. Na tento oficiální konec kariéry už jsem se vyloženě těšil. Byl jsem unavený, tréninky pro mě byly dřina, a i když jsem do toho šel naplno, síly ubývaly. Měl jsem hotovo, podařilo se mi, co jsem chtěl: být nejlepší na světě.
Vždycky jsem si představoval, že skončím sportovní kariéru, půjdu zpátky do slévárny a budu dál chovat holuby, starat se o zahradu a žít obyčejný, spokojený život. Byla to ale naivní představa, najednou to nešlo, nestačilo mi to. Trénoval jsem národní družstvo, cestoval s ním po světě.
Ten poklidnější život s rodinou, zahradou a holuby přišel na řadu až v posledních deseti letech.“
