Olympiáda? Jen třešnička. Nejvíc je MS, říká Hanzlíčková po bronzu na ME
Zklamání z nevydařeného boje o účast na Hrách v Paříži je pryč, přebil jej čas a medailové úspěchy. Další takový, bronzový, vybojovala Adéla Hanzlíčková minulý čtvrtek na Mistrovství Evropy v Bratislavě. Nejlepší česká zápasnice se navíc těší, že na žíněnce ukázala nový styl, na kterém v posledních měsících pracovala. „Dříve jsem spíše vyčkávala, byla jsem statická. Do útoku jsem chodila bez přípravy, bylo to takové harakiri,“ směje se třicetiletá rodačka z Brna.
Jaká jste měla očekávání od prvního velkého turnaje sezóny?
„Cítila jsem velký tlak. Jednak kvůli tomu, že mě do Bratislavy přijela podpořit spousta lidí, a pak také protože jsem byla jednou z největších favoritek, což ostatně předesílala i světová zápasnická asociace (UWW). Sdílela různá videa mě a dalších třech medailistek z Mistrovství světa. Očekával se ode mě nějaký slušný výsledek, bylo to psychicky dost náročné. Naštěstí jsem to ustála.“
Určitá míra tlaku je ale potřeba, ne?
„To ano. Důležité však bylo, abych si v hlavě nastavila, že očekávání ostatních není moje zodpovědnost.“
Dokázala jste vnímat tu takřka domácí atmosféru?
„Nikdy v životě jsem na závodech takovou podporu neměla. Těch lidí přijelo fakt hodně, při medailovém zápase mi přišlo, že byla tribuna jen moje. Slyšet, jak fanoušci bouří…obrovská vzpruha. Přesně na to jsem se těšila. I když pak třeba fyzicky nemůžete, skandování a fandění vás nese dál.“ (usmívá se)
Váš tým před turnajem avizoval, že měníte váš zápasnický styl. Stačila jste to na žíněnce ukázat?
„Myslím, že dost. Lidé, s nimiž netrénuji tak často, mi potvrdili, že se můj styl proměnil tak, až to kolikrát vypadalo, že místo mě zápasil někdo jiný. Cítila jsem se skvěle. Hodně s trenérem Honzou Žižkou pracujeme nejen na mazání chyb, které jsem v minulosti dělala, ale na celkovém překopání stylu. I když na sobě ještě pořád pozoruji některé špatné návyky, cítím, že jsme udělali velký posun.“
V čem změna spočívá?
„Mnohem více se snažím zápas rozpohybovat. Dříve jsem spíše vyčkávala, byla jsem statická. Do útoku jsem chodila bez přípravy, bylo to takové harakiri. (směje se) Za nejhorší zápas turnaje bych paradoxně označila ten poslední. Byla jsem tak stažená a nervózní…Boj o třetí místo je totiž vždy hodně nepříjemný. Když prohrajete, nemáte nic. Tíha toho zápasu, nervy mi nedovolily tolik se hýbat. Nechtěla jsem udělat chybu.“
Naposledy jsme spolu mluvili po vašem bronzovém úspěchu na listopadovém Mistrovství světa. To jste byla ještě smutná, že vám těsně utekla olympiáda.
„Už mě to přešlo. Co já bych se s tím dál trápila. (směje se) Je to za mnou, nebudu se pořád ohlížet. V Bratislavě jsem si znova spravila chuť, výsledky jsou od začátku roku kontinuálně dobré. Teď to jen udržet.“
Do příští olympiády v LA zbývají čtyři roky. Vyhlížíte ji už?
„Sport pro mě není jen o olympiádě, ta je jen třešničkou na dortu. Ostatní turnaje, evropské a světové šampionáty beru v podstatě na stejnou váhu. Navíc, vyhrát Mistrovství světa je daleko těžší, než získat olympijské zlato. Na Hrách startuje jen šestnáct vybraných, ale na mistrovství máte úplně všechny. Kvalita je neskutečná a šťastný los vás opravdu nezachrání. Mistrovství světa má pro mě snad největší váhu, bohužel ale není tak sledované.“
Slabá viditelnost je mezi zápasníky poměrně časté téma. Jak se dá posílit?
„Jsme na dobré cestě. Předseda svazu, Robert Mazouch, navázal spolupráci s Jandasportem. Ten nám nyní spravuje sociální sítě a myslím, že to dělají velice dobře. Byli s námi teď i na mistrovství a nabrali spoustu materiálu, fotky, videa a tak dále. Myslím, že to má velký potenciál.“
Vraťme se zpátky k minulému víkendu. V rámci oslav jste se vydala na exhibiční zápas vašeho bratra Aloise na galavačeru Tatamy. Jaké to bylo?
„Moc příjemné. (usmívá se) Těšila jsem se, že si odpočinu od zápasnického prostředí, ale v pozici fanouška, diváka je to něco úplně jiného. Fakt jsem si to užila. Byl to krásně udělaný turnaj, atmosféra mě úplně strhla. Fandila jsem i lidem, které jsem dřív neznala. Změnila jsem dokonce názor na grappling (brazilské jiu-jitsu). Dřív jsem v něm moc krásy neviděla, spíš jsem ho brala za pomalejší wrestling. Na Tatamy jsem mu ale přišla na chuť. Myslím, že i český zápas potřebuje takové akce.“
Alois tam zápasil proti vašemu koučovi, Tomáši Kottovi. Komu jste fandila?
„Bylo to takové moje derby. Na jedné straně brácha a na druhé Tomáš, který je skvělý kamarád, snad nejčastější sparingpartner a ještě k tomu i trenér. Brácha je ale brácha, chápete. (směje se) Tom nakonec vyhrál. Myslím, že se projevila jeho obrovská vyzápasenost a to, že trénuje aspoň pětkrát týdně.“
Chtěla byste si taky startovat na Tatamy? Potřebovala byste k tomu svolení od svazu?
„Kdybych neměla takhle krátce po Mistrovství Evropy, tak už bych i startovala. Určitě si to střihnout chci, po konci kariéry problém jistě nebude. Snad by to šlo také během toho, co aktivně zápasím. Musela bych to ale načasovat do nějaké pauzy pro případ, že bych se tam náhodou zranila. Před takovým publikem, na takové show… to zní lákavě.“ (usmívá se)
