Lokomotiva, kterou nic nezastaví. Po zlatém triumfu Tomáše Toboly na mistrovství veteránů navázala nejlepší česká zápasnice Adéla Hanzlíčková bronzovou medailí ze světového šampionátu v Tiraně. Ačkoliv stále cítí hořkost z nepovedené olympijské kvalifikace, ví, že pod vedením nového trenéra Jana Žižky je na správné cestě. Tato cesta by měla vyvrcholit za čtyři roky v Los Angeles. „Letos jsem oslavila třicátiny, v době olympiády mi bude třicet čtyři a nejsem si jistá, zda budu ochotná pokračovat dál. V LA chci kariéru zakončit nějakým hezkým výsledkem,“ říká pro deník Sport.
Osmkrát jste se vracela z mistrovství světa bez medaile. Jak těžké bylo stále věřit v úspěch?
„To je šílené, ani jsem nevěděla, že tolikrát.“ (směje se) „Vždycky jsem chtěla získat medaili a nenechala jsem se odradit neúspěchy. Každá sezona má alespoň dva vrcholy – když se nezadařilo na mistrovství světa, vyšla třeba Evropa. To mě ty roky drželo v chodu. Konečně se ze světového šampionátu vracím s medailí a cítím zadostiučinění.“
Co vám v momentu vítězství problesklo hlavou?
„V zápase o bronz, právě když jsem pokládala soupeřku na lopatky, mi hlavou probleskl zmařený postup na Hry v Paříži. Použila jsem stejný chvat jako na zápasnici, se kterou jsem nakonec v kvalifikaci prohrála. Říkala jsem si, že tentokrát ji nesmím pustit a musím ji udržet, ať se děje cokoliv. Povedlo se.“
Přebilo štěstí z tohoto triumfu smutek po neúspěšné olympijské kvalifikaci? „Smutek úplně pryč není. Kvalifikace mi utekla o kousíček… Třeba by to ale na olympiádě nedopadlo dobře a akorát bych byla zklamaná. Teď jsem vybojovala tuhle krásnou medaili, takže nakonec zadostiučinění cítím.“
První zápas na turnaji jste absolvovala proti ruské soupeřce. Bylo to za současné situace zvláštní?
„Obvykle se snažím od zápasů odosobnit a nad národností nepřemýšlet. Přesto vám to hlavou probleskne. Kdybych byla Ukrajinka, nedovedu si představit čelit Rusce. Musí to pro ně být opravdu těžké nastupovat proti státu, který je okupuje.“
Otázka účasti ruských sportovců na mezinárodních soutěžích se řeší už několik let. Jaký je váš názor?
„Pokud jakkoliv schvalují agresi Ruska vůči Ukrajině nebo podporují tento režim, neměli by na závody vůbec jezdit.“
Krátce po zisku bronzu jste se vyjádřila k trenéru Janu Žižkovi: „Potřebovali jsme čas, aby si vše sedlo. Teď to konečně nese ovoce, jdeme správným směrem.“
„Spolupráce s Honzou je pro mě naprosto zásadní. Byli jsme dobří kamarádi už předtím, než jsme spolu začali trénovat. Po přechodu k novému trenérovi potřebujete čas, abyste se sžili. Honza můj tréninkový program hodně předělal a letošní výsledky ukázaly, že jsme na správné cestě. Hlavní je, jak sebejistá se teď na žíněnce cítím.“
Obvykle startujete v kategorii do 68 kg, v Tiraně jste ale závodila ve vyšší divizi do 72 kg. Byl to velký rozdíl?
„U některých soupeřek ani ne. Některé holky, stejně jako já, startovaly ve vyšší váze. Rozdíl jsem cítila u těch, které do 72 kg nepřibírají – byly silnější, než jsem zvyklá, a těžko se přetáčely.“
Plánujete ve vyšší váze pokračovat?
„Ne. Přestože jsem dosáhla hezkého výsledku, nemám ráda snadnější cesty. Radši půjdu do šedesát osmičky, která je nabytější. Plánuji u profesionálního sportu zůstat do příští olympiády, kde chci závodit právě v mé originální kategorii.“
Je olympiáda vaším finálním cílem?
„Asi ano. Letos mi bylo třicet, v době olympiády mi bude třicet čtyři a nevím, jestli pak budu ochotná pokračovat. Tento sport je fyzicky náročný, tělo dostává zabrat a zranění jsou občas devastující. V LA chci kariéru zakončit nějakým hezkým výsledkem.“
Najdete při pohledu na letošní nepovedenou kvalifikaci nějaké ponaučení? „Bylo to hrozně smolné… První pokus byl na loňském mistrovství světa, kde jsem si v druhém zápase zranila nohu. Na evropské kvalifikaci mi postup utekl o jediný bod. Měla jsem skvělou formu, cítila jsem se dobře připravená, ale prostě to nevyšlo.“
Před Hrami v Los Angeles vás čeká mistrovství světa v Bratislavě. Těšíte se?
„Ano. Do konce roku mám volno, na přelomu listopadu a prosince se vrátím do tělocvičny, abych postupně nabrala formu před lednovými turnaji a mistrovstvím Evropy. Bratislava bude napůl domácí turnaj. Snad přijede co nejvíc fanoušků a podaří se mi udělat hezký výsledek. Chci, aby lidé naživo zažili emocionální jízdu zápasení.“
Spolu s Arturem Omarovem jste největší tváří českého zápasu. Cítíte odpovědnost za inspiraci nové generace?
„Určitě. Vnímám to jako motivaci. Teď je o nás slyšet, takže máme jedinečnou šanci náš sport ještě více zviditelnit. Inspirativní je i nedávný výkon Tomáše Toboly. Trénujeme ve stejné tělocvičně a jeho příběh sleduji. Ukazuje mladým zápasníkům, co lze s poctivou dřinou dokázat.“
Myslíte, že se nakonec také pustíte do trenérství?
„Ano. Loni jsem začala studovat vysokou školu, abych si udělala titul a první trenérskou třídu a jednou mohla převzít reprezentaci. Uvidíme, kam mě osud zavane, ale cítím, že chci své zkušenosti předávat dál. Zápasení se věnuji už dvacet let, a co budu moci, vložím do nové generace.“
