Bojuje na všech frontách. V zaměstnání i doma. Přesto se horolezec Libor Uher chystá na další dobrodružství. Za měsíc vyráží na osmitisícovku Čo Oju a hned po tomto výstupu se zaměří na Mount Everest.
Horolezec Libor Uher má před sebou další výzvu. Dalo by se říct nejvyšší. Poté, co jako druhý Čech v historii vystoupal na K2, se chystá na nejvyšší horu světa Mount Everest.
Navíc cestou, jakou před ním v historii zvládlo jen sedm výprav. Žádná česká. Dokonce i legendární Josef Rakoncaj se skrz Hornbeinův kuloár na Everest neprokousal.
Expedice K&K Everest-Cho Oyu vyráží za 33 dní. Kromě osmatřicetiletého Libora Uhra jsou v týmu Petr Mašek, Radim Slíva a Petr Valchař. Jak napovídá název expedice, mají před výstupem na Mount Everest (8850 m n. m.) v plánu zdolat i další osmitisícovku Čo Oju (8201 m n. m.).
Na svých stránkách píšete, že dobrá příprava se pozná podle toho, že vás chtějí v práci vyhodit a doma se s vámi rozvést. Jak jste na tom?
(usmívá se) „Skoro to tak vypadá. Organizace sežere spoustu času, takže toho v práci moc neudělám. Musím to různě nahrazovat, někdy i po večerech. Jsem rád, že to šéf toleruje.“
Doma vám to šéf také toleruje?
„Tak doma... No comment, je to náročné na všech frontách.“
Na které frontě to víc hoří?
„To se tak různě přelévá. Občas doma, občas v práci. Teď asi doma.“
I kvůli těžkému zranění z Gerlachovského štítu? (Uher si tam v květnu po dvacetimetrovém pádu natřikrát polámal kotník, zlomil žebra a pohmoždil plíce - pozn. aut.)
„Samozřejmě. Byl jsem asi sedm měsíců na nemocenské, hodně jsme kolem toho s manželkou namluvili. Na jedné straně to člověka přibrzdí, na druhou stranu jej to posune dál. Uvědomí si, že s tím musí počítat. Před tím jsem si říkal, že se nemá co stát, když si budu všechno hlídat. Najednou ale zjistíte, že některé věci prostě ohlídat nejdou. To je realita lezení. Jsem od té doby víc opatrný, víc o věcech uvažuju. Možná je to i dobře, že se to stalo zrovna před Everestem. Možná se teď budu rozhodovat jinak než před úrazem.“
Asi by ale nebylo dobré, aby opatrnost přerostla ve strach, ne?
„To ne. Musíte najít správnou hranici, uvažovat pragmaticky.“
Jak jste skládal tým na Mount Everest?
„S nápadem přišel Petr Mašek. Chtěl tam jet sám, ale zavolal mi, že bych na to mohl sehnat nějaké peníze, když se podařilo vylézt K2. Radim Slíva přibyl přirozeně, hodně spolu trénujeme. A Petr Valchař je zkušený horolezec, který s námi byl na K2 v roce 2005.“
Je pro vás velký rozdíl jít pod horu jako šéf expedice a ne jako „řadový“ člen týmu?
„Nevím, jestli jsem vyloženě šéfem. Ale starám se o to, tak se to možná tak dá říct. Je to obrovská změna. Člověk si to neuvědomí, dokud to do poslední chvíle neřeší. Od ponožek, přes jídlo, letenky... Hodně starostí, hodně vyřizování. A samozřejmě obrovská zodpovědnost.“
Měl jste někdy pocit, že to nezvládnete? Že na Everest vůbec nevyrazíte?
„Už se to celé posunulo takřka o jeden rok kvůli mému zranění. Největší překážka byla olympiáda. Čína uzavřela Tibet, blokovala permity a nevědělo se, jestli to letos vůbec otevřou. Je padesáté výročí zvolení dalajlámy, čekají nějaké protestní akce. Takže se dlouho nevědělo, jestli čínské úřady Tibet otevřou. Moc nechybělo a posunuli jsme to o další rok.“
Peníze už máte na výpravu pohromadě všechny?
„Máme za sebou generálního partnera firmu K&K pneu, která nám hradí většinu nákladů spojených s expedicí. Krize se samozřejmě promítla. Měli jsme přislíbeno další spoustu menších firem, ale hodně jich vypadlo. Museli jsme některé věci okleštit nebo úplně zrušit. Rozpočet je dost napnutý.“
Kolik vás to bude stát z vlastní kapsy?
„To zatím neumím odhadnout. Neplatili jsme hlavní věci, které budeme platit až v dubnu na místě. V Číně a v Tibetu musíte být připravený na jakékoli nepředvídatelné události, musíte mít nějakou rezervu na úplatky pro celníky nebo na vrtulník.“
Musíte alespoň tušit, nakolik tím nabouráte rodinný rozpočet, ne?
„Snažím se, aby to bylo co nejméně. Ale už jen tím, že budu tři měsíce bez příjmu z práce, je to hodně náročné. Svých peněz do toho dáte pokaždé dost. Mohli jsme mít třeba pěkné auto nebo větší byt... Peníze jdou prostě jinam.“
Cestu jste naplánovali tak, že před Everestem půjdete na Čo Oju. Proč?
„Hlavně kvůli aklimatizaci. Čo Oju je blízko Everestu, takže se aklimatizujeme tam a pak půjdeme na Everest. Tím se to usnadní, může nám pak stačit jediný pokus. Nemusí, ale může. Čo Oju ale v žádném případě nepodceňuju, bude to těžký výstup. Budeme tam první, takhle brzo tam expedice nejezdí. Nebude prošlápnutá cesta, zafixovaná lana, nic. Čo Oju se sice považuje za nejlehčí nebo nejpřístupnější osmičku, ale žádný pochoďák to nebude. Jednou je to osmitisícovka a na nich se může stát cokoliv.“
Proč jste si pro výstup na Everest vybrali právě Hornbeinův kuloár?
„Přišel s tím Péťa Mašek, já zezačátku vůbec nevěděl, co si o tom myslet. Je to dost těžká cesta. Vždyť ji doposud vylezlo jen sedm expedic a žádná česká. A když to tam i Jožka Rakoncaj otáčel asi dvě stě metrů pod vrcholem... Už jen tohle svědčí o tom, že to bude extrémně těžká cesta. Je hodně závislá na sněhových podmínkách. Já to vidím tak, že máme deseti, možná dvacetiprocentní šanci, že do cesty vůbec nastoupíme. Pokud nebudou podmínky, je skoro nemožné to vylézt.“
To není moc velká šance.
„Je hodně malá. V záloze máme náhradní variantu, klasická cesta po hřebeni ze severu. Ale chceme se pokusit o tuto. Pokud budou podmínky, ne za každou cenu.“
Mluvil jste o tom s Rakoncajem, který Hornbeinovým kuloárem lezl v roce 1988?
„Jo, snažil jsem se z něj dostat co nejvíc informací. Ať nám poradí, kudy máme jít a kudy ne. Poradil hodně. Popsal nám dvě klíčová místa, kterým se rozhodně vyhnout. Oni tehdy pod vrcholem jakoby uhnuli doprava na hranu, falešně je tam navedla nějaká fixní lana. Úplně se tam zatavili. Dostali se pod těžké skalní prahy a lézt v osmitisícové výšce s báglama nějaká těžká skalní lezení, to není jednoduché. Máme zůstat ve žlabu pořád až nahoru. Sice to tam svádí, že to je lehčí, ale za rohem se to zlomí. A taky nás varoval před spodními délkami, které jsou hodně prudké a musí se to tam všechno fixovat.“
Co Rakoncaj tomu nápadu vlastně říkal?
„Je rád, že o tom vůbec uvažujeme. Jožka byl vždycky zastáncem toho, aby se vrcholy dosahovaly hodnotnými horolezeckými výstupy. Kvalitníma cestama. Dnes je trend jít na vrchol nejjednodušší cestou. Kvůli sponzorům a tak. On se nikdy nesnažil vrcholy sbírat normálkama, takže je rád, že o tom uvažujeme. Ale já bych rád zůstal při zemi. Mám z toho respekt, uvidíme.“
Půjdete alpským stylem, bez použití kyslíkových přístrojů?
„Určitě. S kyslíkem bychom se zařadili do úplně jiné kategorie. A to není cesta, jakou bychom se chtěli dát.“
Na Mount Everest vylezl jako první Čech Leopold Sulovský (1991), který před dvěma lety šéfoval úspěšné výpravě na K2. Co vám poradil on?
„Už na K2 nám popisoval, jak na Everest lezl sousední cestou - Nortonovým kuloárem. Byla to jedna z nejhodnotnějších cest v severní stěně, velký výstup. Polda mi předal spoustu informací. Nejdůležitější věc je, být co nejlépe aklimatizovaný. I proto nechci nic uspěchat a pořádně se aklimatizovat na Čo Oju, abychom byli úplně v pohodě. Můžete ve stěně ztvrdnout třeba i týden, a když nejste pořádně aklimatizovaný, nemáte kam utéct. Pak pro vás může být takový nouzový bivak i bivakem posledním. To jsem ostatně na vlastní kůži zažil na K2. Kdybych nebyl aklimatizovaný, neměl bych šanci přežít osm dní ve stěně.“
Na vašich stránkách (www.rajpneu. cz - pozn. aut.) máte prakticky celou cestu až na vrchol Mount Everestu efektně vizuálně zpracovanou. Kolikrát jste si ji takhle na počítači už projel?
„Hodněkrát. (usmívá se) Z obýváku vypadá krásně a jednoduše. Ale stačí vidět detail Hornbeinovy cesty a jen z toho jde respekt. Jak je to obrovské! A človíček je tam jako zrnko v písku.“
