Říká se mu Valašský mág. Dostihový trenér František Holčák si tuhle uctivou a vypovídající přezdívku vysloužil celoživotní dřinou s koňmi, z kterých dělal šampiony. Se sedmi triumfy je rekordmanem Českého či Československého derby, pětkrát vyhrál i Velkou pardubickou. Byla to velká jízda. Holčák však své dílo předal synovi, je z něj legenda na odpočinku.
František Holčák sedí za volantem traktoru a přesouvá balíky voňavého sena. Práce se musí udělat, v novotou zářících stájích se koně už pomalu ukládají k odpolednímu odpočinku. „Od jedné hodiny tam nesmí být ani prezident!“ upozorňuje Holčák. Teď si sedá v místnosti, která se pomalu proměňuje v jeho síň slávy. A jelikož vítá návštěvu, pochopitelně má v ruce láhev tekutého valašského pokladu.
Je vidět, že se tady dělá všechno pro koně, že?
„Určitě. Celý život jsem k tomu vedený. Mělo by to tak klapat. Není to žádná amatérská stáj, to znamená, že koně potřebují to svoje. V každém případě se musí nejdřív nakrmit koně, teprve až pak jde snídat gazda.“
Koním jste stále blízko, ale s trenérskou kariérou se už pomalu loučíte. Jak máte teď ve stáji s vaším synem Radkem rozdělené role?
„Celý statek jsem pochopitelně předal jednomu. Dvě děcka Radek vyplatil, nemůžou být tři na jednom. Za druhé, ta stáj byla vyžitá, všude zatékalo. Radek se toho chytil. Já mám jenom tři koně, aby mě pustili do paddocku. Troop Commander je trochu nemocný, mám ještě Mustamira a Mr. Righta. Nechal jsem si je na pobavení. Ale trénuje a dělá to Radek. Já jsem ho ani neviděl a už jsem s Mr. Rightem vyhrál a byl jsem třetí.“
Přiložíte ještě ruku k dílu?
„Pomůžu, povozím řeziny, když něco chce, doskočím. Někdy Radek potřebuje poradit, ale snaží se sám. Když tady byl se mnou, chvilku se mu zdálo, že je tu málo peněz. Tak říkám: Furt se nevydělává. Tak šel chvilku tahat s koněm do lesa, ví, co je těžká práce. Ale jsme spokojeni. Děti nechlastají, nehrají bedny. Mladší kluk dělá u policie, nejmladší dcera dělá zdravotní sestřičku. Máme se o co starat, pokladnička je prázdná pořád. To víte, že ta chuť je, když vidím, že bych něco udělal jinak.“
Celou stáj jste ostatně postavil na nohy sám, jak vzpomínáte na začátky?
„Založili jsme to v roce 1966, čtyři kluci, ekonom družstva a předseda. To bylo strašně krásné. Jezdili jsme na koních, já jsem začínal s tátou. To ani ještě nebyl jezdecký oddíl. On jezdil na statku a v JZD s koňmi. A nechal nás svézt. Na asfaltu před kinem jsme to vytočili a jenom jiskry létaly! Sombrera, klobouky, to bylo krásné… Všichni nás obdivovali, jak jsme dobří. Bylo to takové dětské, ale ty začátky byly tvrdé.“
V čem?
„Museli jsme všechno oddělat, opucovat, vymístovat, nikdo nám za to neplatil. Vždycky jsem přišel domů celý chlupatý. Mamka nadávala, ale nenechali jsme toho. Byl jsem k tomu vedený. Když tata dělal na poli, šel někde zaorat pár řádků brambor, tak jsem hodil tašku na vůz a už jsem s ním jezdil a kočíroval opratě. Přilnul jsem k tomu, voněl mi chlupatý benzín.“
Kdysi jste taky sám jezdil dostihy, jak na to vzpomínáte?
„Jezdili jsme s Evičkou Palyzovou, s Tomášem Mouchou, s Karin Slezáčkovou. Náš trenér, pan magistr Rudolf Miškář, nás vzal, že jsme vyložení amatéři, že nic neumíme. Já už jsem po škole něco uměl, chodili jsme v Kolesách ve čtyři ráno jezdit. Kdo chtěl a nebyl líný, tak se něco naučil. Jezdili jsme koně, jestli vůbec byli polokrevní, spíš to byli takoví provozáci. Ve Veselí nad Moravou jsem šel rovinu na šestnáct set, to jsme skoro doklusali do cíle, kůň byl vyloženě schvácený. Ten trénink byl taky divný, pak jsme zjistili, co jsme nadělali za chyby. Každý se učí.“
Co bylo třeba zvládnout pro přechod na profesionální úroveň?
„Naučit se s koňmi tréninkové dávky, takový ten cit pro to. Knížku si otevřete, přečtete si to. Ale ne všichni koně to zvládnou a ne všem koním to stačí. Je potřeba opravdu vniknout do toho koně, abyste věděl, na co má, že mu neublížíte. Aby žral. Chlup a žlábek vždycky musí být, ne že se na to dneska nehledí a jsou chlupatí. Bylo to takové trošku jinačí. Z dnešní moderní doby se vytratila koňařina. Koní bylo míň okutých, bylo to vysoce kvalitní, vydrželo to dlouho. Dneska je to divoké. Rád jsem se toho zbavil a předal jsem to synovi. Někdy se to fakt nedá stíhat.“
Byl po těžkých začátcích pro stáj přelomem triumf Valencia ve Velké pardubické 1986?
„Přesně tak. Pořád jsme to zkoušeli. A pořád. Když jsme za komunismu jeli do Pardubic, tak jsme přijeli se čtyřmi koňmi, čtyřikrát pan Vašut spadl do Hadího příkopu. Přijeli jsme, koupili jsme si flašku vína nebo bednu piva a všechno bylo v pořádku. Nikdo nám nenadával, vždycky se to v tom družstvu nějak spláchlo. Dneska majitel řekne: To bylo naposledy! Valencio nám udělal díru do světa.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
