Z rekordmana, jenž v lize odehrál 440 utkání v řadě, se během pár dní stal bezmocný ležící pacient. Přestal chodit, sám se nenajedl, špatně mluvil, viděl dvojmo až trojmo. Jiří Curney, jedna z největších postav v historii tuzemského florbalu, si prožil peklo. „Byl to tvrdý náraz do zdi,“ přiznává 33letý sparťanský kanonýr v upřímné zpovědi pro Sport Magazín. Postihlo ho vzácné autoimunitní onemocnění, které spustil covid.
Sedne si ve VIP prostorech v Unyp Areně, sídle Sparty, a dá se do vyprávění, z něhož chvílemi mrazí. Sportovec tělem i duší, jenž v téměř 14 (!) sezonách nevynechal jediné utkání, ulehl v únoru v nemocnici a začalo martýrium. Jiřího Curneyho skolil Miller Fisherův syndrom.
Celé tělo mu vypnulo. „Člověk si v tu chvíli uvědomí, že v životě někdy řešíme úplný kraviny,“ říká černovlasý sympaťák, jenž má ve florbalové branži pověst nezdolného pracanta i střelce. Jeho příběh budiž inspirací, má totiž dobrý konec.
„Karas“ se vrátil do tvrdého tréninku a v září vyběhne k dalšímu zápasu. Nenechal se zlomit. Tady je jeho story.
„Musím říct, že jsem hrozně rád, jak jsem to zvládnul. Nebylo to lehké období, sáhl jsem si na dno. Nikomu bych to nepřál. Hlavní je, že teď už jsem schopný víceméně dělat všechno, bez následků. Pro mě je vítězství především to, že jsem se už mohl zapojit s klukama ze Sparty do společného tréninku. Právě klub mi hrozně moc pomohl, budu mu vždycky vděčný. Teď už záleží jenom na mně, jak rychle se dostanu zpátky do kondice.
Ale vraťme se na začátek… Do února. Normálně jsem absolvoval trénink, jel jsem domů do Boleslavi a přišel na mě kašel. Docela velký, takže už jsem radši spal sám v místnosti, abych nebudil malou. Problémy se stupňovaly, ale pořád jsem si myslel, že mám nějakou rýmičku, protože byla zima, takže jsem to bral jako nachlazení.
Potom jsem si radši udělal test na covid, byl jsem pozitivní. A zhoršovalo se to ještě víc. Začal jsem hůř chodit a artikulovat. Dostalo se to do fáze, že jsem už nechtěl s nikým mluvit, byl jsem bez nálady, navíc jsem měl problém si vůbec dojít na záchod. Nohy mě vůbec neposlouchaly. Teplotu jsem měl sice zvýšenou, ale nic hrozného. Zezačátku jsem si říkal, že je to normální covid. Jenže totálně mě to rozsypalo. Nakonec to dopadlo tak, že mi rodina musela zavolat záchranku.
Vrcholem bylo, když jsem záchranářům nebyl vůbec schopný říct, jak se jmenuju a kde bydlím. Strašný. To byl pro mě opravdu první náraz do zdi.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
