Kluci, jsou tu Rusáci! Legenda házené Haber o kariéře, Dukle či Zátopkovi
„Vítězství jsou vždycky pěkná, ale člověk musí počítat i s porážkami. O mně se říkalo, že neumím prohrávat. Byla to pravda. Prohrávat jsem se nenaučil. Jako hráč jsem tak velkou zodpovědnost necítil, ale jako trenér jsem po prohraném zápasu vždycky nespal,“ líčí bývalý házenkář a později i kouč československé reprezentace Vladimír Haber (74). Svůj příběh svěřil Paměti národa.
Narodil jsem se čtyři roky po válce v Třemošné, kde žiju dodnes. Rodiče byli založeni sportovně i hudebně. Tatínek byl házenkář a zároveň hrál v dechovém orchestru. Vzorem mi byl o čtrnáct let starší bratr Zdeněk, také jemu to šlo ve sportu i s hudebními nástroji.
U mě to s hudbou skončilo dřív, než začalo. Jednou, pamatuju se, že to bylo před Vánoci, se rodiče rozhodli, že mi koupí kytaru. Šli jsme pro ni, ale zrovna nebyla. Vedle obchodu s hudebními nástroji stála sportovní prodejna, tak jsme v ní koupili lyže.
Měl jsem ještě jednoho brášku. Zemřel, když mu bylo sedm, na obrnu, tehdy byla hodně rozšířená. Narodil jsem se dva roky poté. Slýchával jsem, že jsem něco jako náhradník za něj, a proto bych se měl snažit v životě něco dokázat. Také si pamatuju, že jsem po něm měl autíčko a že mi rodiče říkali, abych se o to autíčko dobře staral.
| Věk: 74 (26. srpna 1949 v Třemošné) |
| Pozice: bývalý házenkář a reprezentační trenér, hrál střední spojku |
| Hráčská kariéra: začínal v Třemošné, vojnu strávil v Dukle Praha (1968-70), jinak většinu ligové kariéry odehrál za Škodu Plzeň, krátce i za Karvinou. V 80. letech hrál několik sezon v západoněmeckém Bad Neustadtu, po roce 1989 se tam vrátil, působil i v klubu ve Weidenu. |
| Největší úspěchy: stříbro na OH (1972), 6. místo na MS (1974), 7. místo na OH (1976), ligový titul s Duklou (1970) a Plzní (1974) |
| Trenérská kariéra: Kovopetrol Plzeň dovedl ke dvěma českým titulům (1998, 1999), reprezentaci vedl 4x na MS (7. místo 1993), na ME 1996 skončil český tým na 6. místě |
Házená, nebo hokej?
Zpočátku jsem hrál hokej i házenou a bavilo mě obojí. V Třemošné fungoval házenkářský oddíl. Byl tam tým žákovský i dorostenecký, které byly na velmi dobré úrovni. Tam jsem začínal.
Ve škole jsem nebyl šprťoun, spíš průměrný žák. Bavil mě dějepis, zeměpis, něco mi naopak nešlo vůbec. Občas jsem měl doma nějaký průšvih, třeba když jsem nepřišel včas, jak jsem slíbil. Táta měl pořádnou ruku a párkrát jsem dostal přes zadek. Na stěně visel takový kožený pásek, o který si brousil břitvu. S tím to tedy bolelo.
Když jsem nastoupil na dvanáctiletku v Plasích, hrál jsem už hokej v Plzni a skloubit tréninky a školu bylo těžké. Tak jsem přešel na učiliště a vyučil se strojním zámečníkem, stejně jako táta. Dostal jsem se na pracoviště, kde se montovaly velké obráběcí stroje, které se vyvážely do celého světa. Byl jsem zručný a dostal nabídku, že až se vrátím z vojny, budu moct jezdit na zahraniční práce. Což mě lákalo, rád bych poznal cizí země.
V té době jsem ještě nevěděl, jestli dám přednost házené, nebo hokeji, ale rozhodlo to, že jsem dostal povolávací rozkaz do pražské Dukly - do házené. Tam jsem si házenkářské dovednosti vylepšil a zjistil, že díky sportu se do zahraničí dostanu také. Myslím, že to rozhodnutí bylo dobré. To, co dělám dodnes, mě baví víc než zámečnické práce.
Kluci, jsou tu Rusáci!
Narukoval jsem 1. července 1968. A pak přišel srpen. Bylo to takové zvláštní.
