Český hrdina Macík o Dakaru: Dřív to bylo o přežití, zhubnu pět kilo
Je jak to jablko, které se odkutálelo pouhých pár centimetrů od stromu. Už od dětství miloval auta, mapy a svého otce navigoval i na dovolenou do Chorvatska. Teď jen pokračuje v úspěšném šíření rodinného odkazu! Na Rallye Dakar Martin Macík jr. dokázal vyhrát dvě etapy po sobě a v obsáhlém rozhovoru pro iSport Premium ještě před startem závodu prozradil, proč je fanouškem Pána prstenů, a přesto zůstává v kamionu realistou. Dozvíte se také, v čem podniká a o kolik kilogramů se vrátí domů lehčí a centimetrů nižší.
Vánoce strávil v domácí karanténě. Raději. Test na COVID-19 měl Martin Macík junior negativní, přes rok běžně fungoval, scházel se s lidmi a dle svých slov div neolizoval trubky, přesto nyní nechtěl návštěvami riskovat, že by kvůli smůle a nečekanému onemocnění přišel o další start na Rallye Dakar. Vždyť startovní číslo 503 z něj dělá v kamionech nejvýše nasazeného Čecha.
Ještě před pár lety se o vás říkalo: Martin Macík, nejmladší kamioňák na Rallye Dakar. Tím už teď nejste, zato jste se stal z českého pohledu tím nejnadějnějším. Co vše se změnilo?
„Hodně věcí. Už jen třeba to, že z toho nemám nervy - já se tam vlastně těším! Když jsem jel na Dakar poprvé, byl jsem za to rád, ale rovněž padaly otázky jako: co, jak, kdy a neumřu tam? To se však změnilo. Dostal jsem se do dospěláckého světa, zrychloval, získal zkušenosti, přestal dělat chyby, nabral kolem sebe správné lidi, vyvinuli jsme techniku… A stali se kompletním týmem.“
Váš otec, osminásobný účastník Rallye Dakar, také závodil. Jak bylo těžké se v tomhle nepotatit?
„Nedá se říct, že bych byl jen po tátovi. Ano, máme společnou lásku k autům, ale také mám další vlastnosti po mámě, jako třeba preciznost. Na druhou stranu, máme s otcem na Dakaru stejný cíl a chceme ho dosáhnout. V tomhle jsme prostě jedna krev.“
Cítil jste v sobě od dětství, že vaším osudem bude tak trochu Dakar?
„Ne, tohle jsem v sobě nikdy neměl. Za prvé mám problém s autoritami, takže táta byl jeden z mála, vedle koho jsem se pohyboval a jezdil s ním třeba po offroadových závodech... Jinak jsem ale byl klasické dítě, které vyrůstalo v řadovce na kraji města. Měl jsem kamarády, lítali jsme na kole, učil jsem se na motorce. Do toho pak přišel Facebook, sbírali jsme kartičky, miloval jsem Pána prstenů a hráli jsme i karetní hru, kvůli níž jsme jezdili do Prahy na turnaje. Rodiče to chápali, nicméně jak se ve škole objevily čtyřky, stal jsem se nepřítelem číslo 1 a musel to opravit. Šlo jim i o to, abych byl vzdělaný a něco uměl.“
Takže vášeň pro Rallye Dakar se objevila až později?
„Ano, v té době jsem to neřešil a ani si to nedokázal představit. Nicméně když mi bylo třináct let, což je věk, kdy si člověk začne v sobě utvářet cestu a hodnoty, začal táta závodit na Dakaru. A pak mě začal brát na různá testování, mohl jsem v tom autě sedět, jezdit. Začal jsem počítat s tím, že tam tak nějak budu, táta taky, ale bylo mu rovněž jasné, že než začnu řídit, musím si to nejprve odnavigovat. Což byla správná cesta.“
Já navigoval například tátu na cestě k moři do Chorvatska. Měl jste to také tak?
„Jasně. A vždycky mě zajímaly ty klasické věci, které souvisely s mapami. Kudy pojedeme, za jak dlouho tam budeme... Sestra byla vždy naštvaná, že musela
